Kolem roku 1895 ve městečku Shelby ve státě Ohio byla zkonstruována žárovka, jejíž vlákno vymyslel profesor
Adolphe A. Chaillet. Vymyslel ho tak, aby vydrželo. Tajemství věčného vlákna si bohužel vzal vynálezce s sebou do hrobu. Faktem ale zůstává, že
jeho žárovka svítí nepřetržitě už přes 110 let.
Paradoxně se právě žárovka (s potenciálně nekonečnou výdrží) stala první obětí plánovaného zastarání. Roku 1924 se v Ženevě sešla skupina mužů v proužkovaných oblecích, aby se dohodli na tajném plánu - založit první celosvětový kartel, docílit tak naprosté kontroly nad výrobou žárovek ve všech zemích a potom si rozdělit koláč, kterému se říká světový trh. Kartel dostal jméno Phoebus.
Zpočátku výrobci usilovali o zajištění co nejdelší životnosti. Před založením kartelu výrobci hrdě propagovali životnost až 2500 hodin a zdůrazňovali právě trvanlivost svých výrobků. Jenže čím jsou žárovky kvalitnější a čím déle svítí, tím větší je ekonomická ztráta a nevýhoda. Pro firmy je přece lepší, když spotřebitel žárovky nakupuje pravidelně. A tak ve Phoebusu přišli s geniálním nápadem - omezit životnost žárovek na 1000 hodin. Jejich spotřeba se tak v časovém intervalu zkrátí a spotřebitelé budou nuceni se opakovaně vracet.
Roku 1925 byl dokonce zřízen tzv.
Výbor pro tisíc-hodinovou životnost, který si vytýčil snížit po technické stránce životnost žárovek na stanovený limit. V té době si nikdo nelámal hlavu s pojmy jako trvalá udržitelnost, nebo ekologický dopad na planetu.
Zboží se začalo vyrábět masově, díky tomu zlevnilo a lidé začali nakupovat ve velkém. Už ne pro svoji potřebu, ale pro pouhé potěšení z toho, že mohli. Toto nezřízené nakupování vedlo až ke krachu newyorské burzy.
V roce 1932 přišel burzovní makléř Bernard London s návrhem, který by skrze
plánované zastarávání vytáhl Ameriku z krize a znovu nastartoval zhroucené hospodářství. Návrh se tak dokonce přímo jmenoval: "
Ending the Depression Through Planned Obsolescence".
Nakonec se politika plánovaného zastarávání právně závaznou nikdy nestala. O 20 let později se ale tato myšlenka objevila znovu, tentokrát se zásadní změnou. Plánované zastarávání nemělo být spotřebiteli vnucené, jen se jím měl nechat dobrovolně svést.
Od 50. let prožíval západní svět obrovský ekonomický růst. Od té doby se stal
růst svatým grálem naší ekonomiky. Žijeme ve společnosti ovládané ekonomikou růstu. Jenže jejím smyslem už není naplnění potřeb, ale ještě větší ekonomický růst... nekonečný růst... neomezená produkce... A k tomu je potřeba neustále zvyšovat i spotřebu. Kritici společnosti růstu však upozorňují na to, že je z dlouhodobé perspektivy neudržitelná.
Další hrozba trvanlivosti se objevila v textilním průmyslu. Ve 40. letech ohlásil chemický gigant
DuPont příchod revolučního syntetického tkaniva - nylonu. Ženy se mohly radostí z nových trvanlivých punčoch zbláznit. Byly opravdu pevné a odolné. Nadšení však netrvalo dlouho. Problém tkvěl v tom, že měly dlouhou životnost a prodejny punčoch jich tak prodávaly málo. Chemici v DuPontu dostali nové nařízení - vymyslet slabší vlákna a vytvořit tak méně odolný materiál, který by vydržel jen omezenou dobu. Hrozba zažehnána.
Inženýři se ocitli ve složitém etickém dilematu. To, že museli čelit plánovanému zastarávání, je nutilo ověřovat nejzákladnější etické zásady. Stará škola byla přesvědčená, že by měli vyrábět kvalitní výrobky, které vydrží co nejdéle. Novou školu inženýrů ovlivňoval trh, který diktoval vyrábět věci na jedno použití. Rozpor nakonec skončil tím, že převládl přístup trhu a nové školy.
Spotřebitelé ani netušili, že na druhé straně železné opony v zemích východního bloku existovala ekonomika bez plánovaného zastarávání. Komunistické hospodářství neovládal volný trh ale státní centrální plánování. Bylo neefektivní a trpělo chronickým nedostatkem zdrojů. V takovém systému by plánované zastarávání nedávalo žádný smysl.
Bývalé východní Německo bylo nejúspěšnější komunistickou ekonomikou a oficiální předpisy stanovovaly, že chladničky a pračky musí fungovat minimálně 25 let... Po dvou desetiletích se konzumní způsob života vymkl kontrole na východě stejně jako na západě.
Plánované zastarávání vytváří nepřetržitý příliv odpadu, který se odváží do
zemí třetího světa (např. do africké Ghany).
"Do naší země se už 8 anebo 9 let dovážejí kontejnery s elektronickým odpadem, s vyřazenými počítači či televizory, které v rozvinutých zemích už nikdo nechce." Mike Anane (novinář, aktivista, Ghana)
Převážení elektronického odpadu do zemí třetího světa je mezinárodním právem zakázané, ale obchodníci mají po ruce jednoduchý trik. Odpad označí za výrobek z druhé ruky. Více jako 80% elektronického odpadu přiváženého do Ghany se ale vůbec nedá použít a náklady kontejnerů se povalují na skládkách po celé krajině.
"Budoucí generace nám nikdy neodpustí a určitě se dozvědí o životním stylu vyspělých zemí založeném na plýtvání." Mike Anane
Odpad, který byl v době průmyslové éry tak dlouho ukrývaný před našimi zraky přímo vstupuje do našich životů a už se tomu nedá zabránit. Hospodářství založené na plýtvání je na konci s dechem. Postupně jsme si uvědomili, že naše planeta to nemůže snášet donekonečna. Naše přírodní a energetické zdroje nejsou nevyčerpatelné.
Warner Philips je potomek slavné dynastie výrobců žárovek. Po 100 letech od založení žárovkového kartelu v rodinné tradici pokračuje s úplně novým přístupem. Vyrábí polovodičové LED žárovky, jejichž životnost je 25 let.
"Mezi světem obchodu a životním prostředím nemá existovat propast. Podle mě se obchod dá uvést do souladu s trvalou udržitelností. A dokonce je pro obchod prospěšná. Jedinou cestou k tomu je podle mě uvědomit si skutečnou cenu zdrojů, které se využívají. Zohledňujeme cenu energie, ale i energii, která se spotřebuje při dopravě." Warner Philips
Pokud by dopravci měli za dopravu platit skutečnou cenu (nemluvě o tom, že ropa je neobnovitelný zdroj, za který nemáme náhradu), náklady na dopravu by stouply 20ti až 30ti násobně. Jakmile se to zohlední při každém vyrobeném produktu, pro výrobce a podnikatele všude na světě to bude velká motivace vyrábět produkty s velmi vysokou životností.
Politika plánovaného zastarávání se dá odstranit také novým přístupem k technice a výrobě spotřebního zboží. Moderní koncept označovaný pojmem "
Cradle to Cradle" tvrdí, že pokud by byly všechny továrny v souladu s přírodou, plánované zastarávání by se překonalo.
"Když se mluví o ochraně životního prostředí, rozumíme pod tím šetření, omezování, žádný odpad, méně škodlivosti. Když ale na jaře pozorujeme přírodu, vidíme, že nepotřebuje šetřit, omezovat, ani redukovat odpad. Příroda vytváří hojnost všeho - opadané květy, suché listí, či jiné odumřelé části se v přírodním cyklu stávají živinami pro jiné organismy. Příroda nezná odpad. Zná jen živiny." Michael Braungart (tvůrce konceptu "Cradle to Cradle")
Podle Braungarta průmysl může tento harmonický přírodní cyklus napodobit. Že to možné je, dokázal novým návrhem výrobního procesu ve švýcarské továrně na textil. Když máme například látku na potáhnutí gauče nebo křesla, přebytečné odstřižky jsou natolik jedovaté, že se musí zlikvidovat jako speciální odpad. Michael Braungart zjistil, že v továrně se běžně používaly stovky vysoce toxických barviv a chemikálií. Pro výrobu v nové továrně omezil spolu se svým týmem tento seznam na 36 biologicky odbouratelných látek.
Radikálnější kritici plánovaného zastarávání ale tvrdí, že jen reforma výroby nestačí. Podle nich je třeba celkově změnit ekonomický systém a náš žebříček hodnot, změnit samotné myšlení. Ta revoluce se nazývá
odmítnutí ekonomiky růstu. Jeho podstata se dá vystihnout slovesem -
snižovat. Snižovat vliv na přírodu, snižovat plýtvání, nadprodukci, nadměrnou spotřebu.
Naše společnost chorobně lpí na věcech. Dávají nám pocit sebevědomí a identity, zčásti je to v důsledku zániku jevů, které v nás identitu vytvářely původně. Například přináležitost k jisté komunitě, vztah k půdě a jiné sociální vazby, které konzumní způsob života vytlačil.
Kdyby se štěstí odvíjelo od úrovně spotřeby, měli bychom být úplně šťastní. Spotřebujeme totiž 26ti násobně víc než v době Karla Marxe. Všechny průzkumy veřejného mínění ale ukazují, že lidé (navzdory tomu) nejsou 26ti násobně šťastnější. Štěstí se vždy dá věřit jen subjektivně.
Společnost odmítající ekonomiku růstu uskutečňuje Gándhího myšlenku, podle které je svět dostatečně velký na to, aby uspokojil potřeby všech. Vždy ale bude příliš malý na to, aby uspokojil nenasytnost několika málo.
________________________________________
Dokument v původním znění je ke shlédnutí
zde.
