středa 28. června 2006

Zvláštní změny v chování

Uběhl skoro týden a mě až dnes (jsou to asi 3 minuty) napadlo jedno zajímavé téma... A to zvláštní změny v chování mých rodičů (tedy zejména mamky).
Už od první třídy jsem měla nastolený určitý řád a pravidla. Ve všední dny jsem měla přesně danou dobu, kdy jsem chodila spát a neexistovalo přemlouvání. Úkoly jsem si musela plnit svědomitě, hračky uklízet pečlivě a chovat se slušně. Když se náhodou stalo, že jsem schytala pětku, šlo se mi domů s těžkým srdcem... A dodnes si pamatuji, jak jsem snad ještě v osmé třídě běžela po příchodu domů umýt nádobí, abych to nějak vykompenzovala.
Dnes studuji na střední škole, žákovská knížka je - díkybohu - minulost a pravidla jsou o hodně mírnější. Na jednu stranu jsem ráda. Přece jen jsem už ve věku, kdy sama dokážu odhadnout, jak špatně se mi bude ráno vstávat. Ovšem na stranu druhou se tato hodně mírná pravidla uplatňují i na mého o sedm let mladšího bráchu Radka. Spát často chodí, až když já mamku "vyburcuju". Před tátou mu mnohdy stačí nasadit psí oči a už se může dívat až do prvního poločasu. Nechci, aby to vypadalo, že mu ten první poločas závidím, ale u mě nebyly žádné vyjímky. Ani fotbalové utkání, které je mimochodem Radkovi během dne naprosto ukradené.
Teď jsem se ale rozepsala z cesty... Původně jsem chtěla reagovat na mamčino chování, které mě tak překvapilo. Ještě minulý měsíc bych považovala za ztrátu času chodit za ní s tím, jestli by mě nenechala doma. Vždyť se jí nikdy nelíbilo ani to, že zůstávám doma, i když mě bolí břicho... Až do minulého týdne jsem se domnívala, že na to má stejný názor. Dnes jsem se ale nestačila divit. V pondělí a úterý jsem nebyla ve škole a dnes jsem ji musela doslova přesvědčovat o tom, že bych se do školy měla ještě aspoň jednou před vysvědčením podívat. Nechápala, proč jsem si škrtla už napsanou omluvenku a říkala, ať zůstanu doma. Vážně jsem chvíli nevěřila vlastním uším, jestli to skutečně slyším od mojí zásadové mamky, která nesnáší naprosto nic, co by zavánělo záškoláctvím, lemplářstvím či ulejváním.
Nejspíš v tom hraje roli konec roku, ale možná ji změna práce vážně změnila. To se ostatně pozná v září. =D

čtvrtek 22. června 2006

Zákeřný vpadlík

Jako každý čtvrtek se po poslední hodině nás šest dojíždějících sešlo ve vlaku. Jako každý čtvrtek bychom si povídáním krátily cestu a v Chomutově se rozloučily s tím, že já jediná zůstávám ještě jednu zastávku ve vlaku. Dnes tomu bylo ovšem jinak. Nejeli jsme ani 10 minut, když Petra vytřeštila oči a ukázala kamsi za Kláru, která seděla hned naproti ní. Během pár vteřin jsem i já (sedící nejdál) zjistila příčinu jejího zděšení... Hned vedle Kláry se odkudsi zákeřně snesl středně velký černý pavouk. V naší šestce propukl zmatek. Psychicky nejhůř na tom ale byla Petra, ta má totiž z pavouků, byť sebemenších, panickou hrůzu. Vypadala, že radši vyskočí za jízdy z vlaku, než se přiblíží k tomu odpornému monstru... K obrovskému překvapení všech se ten malý neřád rozeběhl přímo k ní a ... popřel všechna tvrzení o tom, že pavouci neprovozují banji-jamping. Protože zavěšený na pavučině na Péťu skočil.
Naštěstí Petřin úhybný manévr byl dostatečně rychlý a pavouk tak nakonec skončil zpola rozšlápnutý na zemi, zpola na její botě. Nemohla jsem si pomoct, ale okamžitě jsem propukla v hurónský smích. Jakoby to ten pavouk věděl a šel najisto. =D
Takže: jistě jste už mnohokrát slyšeli větu, že pokud se bojíte velkých psů, neměli byste svůj strach dávat najevo, protože ho psi vycítí... Já bych jí ovšem chtěla po dnešní příhodě rozšířit i na další živočišný druh, na pavouky. =D

středa 21. června 2006

Aprílové počasí


Ačkoli jsem už ráno nevěděla, co je za den, odpoledne jsem byla naprosto zmatená...
Podle plánu jsme se s Káťou stavily u mě doma pro brášku a pak se vydali na Kamenčák - ohlédnout se po nějaké té brigádě na léto. Ale počasí se asi zbláznilo. Když jsme vyšli před dům, spustil se ohromný déšť. Vzala jsem tedy zpátečku a skočila si pro deštník. Ale než jsem výtahem dojela do 7. patra, odemkla dva zámky a stejnou cestou se vrátila zpět, svítilo opět sluníčko a na chodníku po předchozí spršce ani stopy... Tak jsem si to tak vykračovala s velkým neskladným deštníkem v ruce za toho největšího horka a připadala si jako naprostý blázen. Než jsme dorazili na Kamenčák, stihli jsme aspoň 5x namoknout, protože o přeháňkách se nedá mluvit. Vždycky začalo pršet a jakoby si to počasí rozmyslelo, v tu ránu bylo nádherně...
A pak se mi divte, když si myslím, že je 1.dubna!

úterý 20. června 2006

Myšlenkové pochody

Dnes jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, jak se člověk cítí, když mu spadne kámen ze srdce. Od pátku, kdy jsme psali závěrečnou písemnou práci z matematiky, jsem byla jako na trní. Tahle písemka mi měla rozhodnout výslednou známku. To by jeden nevěřil, jak taková "blbá známka z matiky" dokáže otrávit život. Už včera jsem se na písemku byla optat, ale odešla jsem s nepořízenou. A dnes jsme ke vší schválnosti měli matematiku až poslední hodinu. Od rána jsem neměla chvíli klid a s přibývajícími hodinami se stupňovala moje nejistota. V pátek jsem odcházela domů s pocitem dobře odvedené práce a když konečně vešla matikářka do třídy, byla jsem si téměř na 100% jistá, že jsem to zkazila... Zajímavé myšlenkové pochody... Naštěstí to dobře dopadlo a teď už se můžu v klidu těšit na prázdniny.

pondělí 19. června 2006

Důstojné téma

Když mě jednoho krásného odpoledne napadlo vytvořit si blog, předsevzala jsem si, že do něj nebudu psát věci všední a obyčejné. Ale už dva dny nato mám problém vymyslet nějaké důstojné téma, které by stálo za zmínku. Takže se přeci jen uchýlím ke každodenním radostem a strastem a dám svým myšlenkám volný průchod.

neděle 18. června 2006

Astrální cestování

Někdy si myslím, že už mě nic nemůže zaskočit. Ale vždycky nakonec zjistím, že je ještě tolik věcí, o kterých jsem v životě ani neslyšela! Jako tuhle... Bavily jsme se s mojí velmi dobrou kamarádkou Janou a ona mezi řečí zmínila pro mne naprosto neznámý pojem, a to astrální cestování. Nevím, jestli má tak skvělé přesvědčovací schopnosti nebo se pro všechno snadno nadchnu, ale začala jsem se o to více zajímat.
Představa, že bych se pomocí své mysly mohla podívat na místa, kde se mi tak líbilo, ale i na místa, kde jsem ještě nikdy nebyla, je pro mne nesmírně lákavá. Samozřejmě je to i otázka víry. Spousta lidí si možnost astrálního cestování nechce připustit. Já věřím tomu, že naše mysl skýtá mnohá tajemství a ani zdaleka nedokážeme její schopnosti plně využít.... O astrálním cestování je na internetu nepřeberné množství informací, stačí si jen vybrat. Také jsem si na jedny takové stránky najela, důkladně je prostudovala a ještě téhož večera jsem se zkusila řídit pokyny. Všechno je otázka cviku, ale nejdříve je zapotřebí umět se zcela uvolnit. První překážkou pro mě bylo umět správně dýchat. To jest dýchat až do břicha. Pak je doporučeno ležet v posteli, mít zavřené oči, aby vás nerozptyloval zaostřený obraz, mít dostatek klidu a jistotu, že vás nikdo nevyruší. Existuje mnoho dalších rad a pouček, ale ne všechny jsou pravdivé. Každý má s astrálním cestováním trošku jiné zkušenosti. Moje zkušenosti odpovídají době, po kterou se o to zajímám. Jsem teprve na začátku a potýkám se s úplným uvolněním, které je nesmírně důležité. Ale věřím, že časem se dostanu dál... Pokud ne, najdu si holt jinou činnost, při které se mi bude dobře usínat. =)

sobota 17. června 2006

Úvod

Přestože jsem v den založení tohoto blogu uměla francouzsky sotva tři slova, dovolila jsem si v názvu použít tuhle větičku. Inspirací mi byl film Román pro ženy (na motivy knihy Michala Viewegha); respektive průvodní písně, které nazpívala Iva Frűhlingová. Tu me manques je název jedné z nich.