pondělí 23. prosince 2013

čtvrtek 19. prosince 2013

Rozhovor s Jiřím Šavlíkem n°2

Představte si, že přijdete kvůli vředům, nebo s bolestí zad za lékařem, který se vás místo toho, kde vás to bolí a kdy to začalo, začne ptát: "Na co jste v životě nejvíc hrdý? V jaké rodině žijete?" Nebo taky: "Baví vás současný život s manželem?" A místo tuny prášků si odnesete pozvánku na další hodinku povídání, kdy budete řešit třeba to, jak strašně vás štve sousedovic pes a to, že vaše vnučka pořád ještě dělá kariéru a odmítá mít rodinu.

Tak takto léčí psychosomatická medicína a její zakladatel u nás - doktor Jiří Šavlík.


Kdysi se mu kolegové smáli, že čaruje. "Přitom jde jen o to, že mě jako lékaře nezajímají až tak příznaky choroby, které se dají měřit, ale spíš to, jak ten člověk žije," vysvětluje lékař, jemuž sice u bylo 73 let, ale denně má 8 až 10 pacientů. "Jsem zahlcený prací. Pacientů přibývá, ale já jsem rád, bez práce bych vyhořel," směje se jeden z více než tří set lékařů - psychosomatiků u nás.

Pane doktore, jak jste se dostal k psychosomatice?
Tak to je trochu komický příběh. Já jsem byl původně chirurg. Kvůli vážné nemoci jsem ale musel chirurgie zanechat, protože ohrožovala mé zdraví, tak jsem se vrhnul na internu a velmi rychle jsem zjistil, že léčit příznaky choroby bez psychologické práce s pacientem, to prostě nejde.

A jak se takové čarování snášelo s tehdejším přísně vědeckým socialistickým zdravotnictvím?
Máte pravdu, psychosomatika byla reakční pavěda. A nechtěli mi ji dovolit. Tak jsem vymyslel trik. Udělal jsem si druhou atestaci z interny, stal jsem se primářem a pak jsem si sám sobě na oddělení tu psychosomatiku dovolil. Takže interna s ambulancí na lůžkovém oddělení nemocnice v Třebotově byla v roce 1972 až 1976 první psychosomatickou péčí o pacienty. Skončilo to tím, že na mě nasadili udavače - kolegu, jak jsem později zjistil ze seznamů spolupracovníků STB, měl přezdívku Aptus, což v latině znamená Schopen. Psal o mně hlášení, a tak není divu, že psychosomatiku nám po 3 letech zakázali.

Teď už máte ale dlouho vlastní ordinaci ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Řekněte: už se vám kolegové nesmějí, že čarujete?
Ne, teď už ne, zato ke mně čím dál víc posílají pacienty. Dokonce včetně děkana naší lékařské fakulty.

Máte jich hodně?
Na každého pacienta mám čistých 50 minut času, a mám denně 8 až 10 lidí. Takže jsem v práci vlastně až do večera. Ale dělám to rád, moc mě to baví a je to pro mě nápoj čisté vody. Bez práce bych vyhořel.

Jaké máte výsledky?
Někdy až překvapivé. Vezměte si, že existují studie, které říkají, že klasická medicína neumí odhalit příčinu nemoci až už třetiny lidí. A ti lidé jsou zoufalí. Chodí od lékaře k lékaři, v lepším případě je cpou jedněmi prášky za druhými, v horším je považují za blázny a posílají na psychiatrii. Jenže nikdo se s nimi neposadil a nepopovídal si s nimi o jejich životním příběhu. Protože nemoc, ta vždycky vychází ze životního příběhu toho člověka. Proto se taky mnohé stejné nemoci u různých pacientů projevují jinak.

Máte v hlavě zrovna nějaký čerstvý šťastně vyřešený příběh?
Já už jsem toho zažil tolik, že mě máloco překvapí. Ale teď mám opravdu radost z případu jedné pacientky, která rok chodila po nejrůznějších zdravotnických zařízeních. Zhubnula 20 kilo, byla úplně na dně, apatická, depresivní, pomýšlela na sebevraždu. Medicína se na ní vyřádila, udělali jí všemožná vyšetření, skončilo to dokonce operací. Byla hodně zdaleka, ale stačilo 14 dnů, 6 návštěv v ordinaci a všechno je jinak. Začala přibírat na váze, normálně žije, je spokojená a v pořádku. Minulý týden jsem s ní zrovna mluvil po telefonu.

Šlo jen o to, že s ní nikdo neudělal pořádnou anamnézu. Nikdo se jí nezeptal na její život. Přitom ona zrovna odešla z hodně exponované funkce v zaměstnání do důchodu. Najednou nebyla důležitá, najednou nebyla pro nikoho zajímavá, a přitom to byla žena, která potřebovala imponovat, být na výsluní, prezentovat se. A najednou byla sama doma s manželem. Takže ode dne, kdy skončila v důchodu, byla jedna angína za druhou, chřipky, nevysvětlitelné hubnutí... Když jsme přišli na příčinu, pak už bylo jednoduché pomoci pacientce chytit správný postoj k životu. Aby znovu, v jiné životní situaci, získala sebedůvěru a pocit vlastní důstojnosti.

A vám samotnému taky někdy psychosomatická medicína pomohla?
Když jsem nastoupil na kliniku, což byla za mého mládí velká pocta, tak když se mi tam podařilo dostat, pocítil jsem tak obrovskou zodpovědnost ze své práce a z toho, že jsem lékař, že jsem dostal vředovou chorobu. Léčili mě horem dolem na gastroenterologické klinice. A nic. A jednoho dne, po odchodu vizity, se za mnou zastavil jeden docent, který mě měl velmi rád a říká mi: "Hele, Jirko, vyser se na ně. Dojdi si do kantýny, dej si šunku, rohlík a pivo. A buď zdravej..." A já šel za týden domů skutečně zdravý. Protože to bylo to, co jsem v tu chvíli potřeboval nejvíc - laskavé slovo, pocit, že mě má někdo rád, někomu na mě bezprostředně záleží. Dal mi znovu ten pocit vlastní ceny, který jsem ztrácel. To nemohou žádné moderní pilulky nahradit. OD té doby tu psychosomatiku dělám naplno, protože vím, že to pomáhá.

Prosím, zkuste tedy vysvětlit nám laikům, co to tedy vlastně ta psychosomatická medicína je a jak pracuje?
Je to medicína centrovaná na jednoho jedince, který má svůj vlastní specifický osud, životní příběh a od toho se odvíjí jeho nemoci. A jak pracujeme? Nejdřív mě zajímá, jak si vytvořit s pacientem pouto důvěry. Tak začíná má práce. Musím si vytvořit vztah plný empatie, důvěry, vzájemné vstřícnosti. Když dá lékař opakovaně pacientovi najevo, že pozorně sleduje, co on říká, jaké má problémy, postoje, tak pacient pozná, že lékaře zajímá a začne mu důvěřovat. Vždycky se třeba toho člověka ptám, co on sám si o své chorobě myslí. Protože nakonec je to sám pacient, kdo o své chorobě nejvíc ví.

Jenže v české medicíně nemá lékař čas ptát se pacienta na takové věci. Koneckonců mu to pojišťovna nezaplatí, ta mu zaplatí jen to laboratorní vyšetření, nebo třeba EKG...
Přesně tak. A není to jen problém české medicíny. Všude to vypadá tak, že pacient přijde, vyptají se ho, kolik má teplotu, kde to bolí, dají ho pod různé přístroje, z nich něco vypadne a lékař z toho věští. Současná technicistní medicína úžasná, fantastická. Ale - měla by mít tvář lidskou. Dnes už jsou studie, že i operace má své psychosomatické zázemí. Četl jsem teď studie ortopedické, že pokud pacient přichází na operaci nejistý, úzkostný, bázlivý, strachuje se (a kdo ne v nemocnici), tak se po operaci menisku kolenu hojí hůře, než kdyby byl připravený a věřil, že to dobře dopadne.

Takže základní problém současné medicíny je, že rozhovor s pacientem je na vedlejší koleji. Dobrý vztah lékař - pacient, nefunguje. Není na to čas a není o to zájem. Víte, zajímavé je, že když jsem 6 let přednášel na FTVS budoucím fyzioterapeutům, tak to byli úžasní studenti - empatičtí, se zájmem o pacienta. Současně s tím jsem přednášel na lékařské fakultě a setkal jsem se s naprostým nezájmem o pacienta jako o osobu. Zajímala je víc jejich zkouška z farmakologie, patologie, anatomie, ale psychika pacienta? Ta ne. Takže takto vychováváme budoucí lékaře. Budou zase jen orientovaní na techniku, na to, co se dá změřit. Abychom si rozuměli - já nejsem proti CT přístrojům, magnetickým rezonancím a všem těm úžasným vynálezům a skvělým operacím medicíny. Jenom si myslím, že základem léčby je vztah lékař - pacient.

Takže když si jde žena jen popovídat 2x měsíčně za paní doktorkou, jak jí vrže koleno, tak je správným lékem dobré slovo a vyslechnout pacientku?
Když je ten lékař empatický a ví, že s pacientem hezky pohovoří, ušetří na lécích. Pro starší opuštěné ženy se stonání často stane životním programem. Ale je zbytečné, a pro organismus zatěžující, aby si kromě dobrého slova odnášela léky. Je to taky otázka narcismu.

Prosím ?!
Víte, narcismus je považován za ošklivé slovo a používá se jen v tom významu, pokud je někdo výrazně patologická osobnost - narcis. Jenže ti mají porouchaný narcismus. Jinak je narcismus nezbytná součást lidské psychiky. Je to to sebepojetí, sebepřijetí, sebedůvěra, potřeba být chválen, být oceněn, mít nějakou hodnotu ve své sociální skupině. Každý z nás potřebuje být uznávaný. Lékař, který to umí vystihnout a dát člověku respekt a nevytahuje se na něj, že on je tady ten, kdo o jeho chorobě ví víc, ten vždycky dosáhne lepších výsledků. Člověk se u lékaře potřebuje cítit, že má svoji cenu. Ne že je výdělkem lékaře.

To možná lékaři pochopí až v okamžiku, kdy se sami dostanou do role pacientů, ne?
Obávám se, že ani tak ne. Jestliže je někdo 6 let vychovávaný na fakultě tak, že podstatné je instrumentální vyšetření, ta technická stránka pacienta, tak se ani sám v roli nemocného nebude koukat na to, jak se k němu kdo chová. Ale bude hodnotit, jestli ho správně vyšetřili, jestli udělali všechno, co měli, jestli to správně zanalyzovali a neudělali někde nějakou chybu.

Takže já když jsem pracoval v tom Třebotově a mohl jsem si jako šéf vybírat lidi, vždycky jsem si pro svoje oddělení vybíral lidi, kteří byli empatičtí. Osobnostně zralí, kultivovaní, ty, co měli přirozenou noblesu, koníčky... A tito lidé pak automaticky se svým potenciálem uměli dělat psychosomatickou medicínu jaksi přirozeně. Uměli se s pacientem bavit jako s člověkem a dát mu najevo, že si ho váží. A je to je důležité - dát lidem respekt a vědomí nějaké hodnoty.

S jakými problémy se tedy ve své ordinaci setkáváte nejčastěji? Tedy - přesněji s jejich příčinami, protože projevy nemoci asi mohou být hodně rozdílné?
No... Nejvíc si ubližují lidé nejbližší. V rodinách, kde jsou lidé před sebou obnažení, tam jsou ta příkoří největší. Tam tkví jeden z prvních problémů. Proto také u každého klienta, kde to je jen trochu možné, se snažím promluvit buď s jeho partnerem, rodičem nebo sourozenci. Tak, abych poznal jeho rodinné prostředí. Protože tam najednou pochopíte, proč se pacient chová tak, jak se chová. Že jsou to jisté návyky, vzorce chování, které přejal.

A pak samozřejmě může jít o problémy v zaměstnání. Velmi často také za nemocemi a problémy bývá porouchaný vztah s matkou v prvních letech života. To je naprosto zásadní vztah pro celý další život lidský až do devadesáti, v prvních dnech, týdnech a měsících života. Tam se děje všechno důležité. Má-li někdo ve třiceti problémy sociální, ve skupině, s rodinou, v práci, tak za tím velmi často stojí problém, že matka v dětství nebyla dostatečně mateřská. A nepředala dítěti potřebnou citovost a všechny ostatní podstatné lidské vlastnosti.

To už se ale asi v sedmdesáti neprojeví, ne?
Co se týče stáří, tak tam se zcela ztotožňuji s tím, co říkal americký psychiatr Erik Erikson. Ten rozdělil lidský život do několika etap. A zastával teorii, že v pozdním věku je člověk buď moudrý, nebo zoufalý. To znamená, že pokud člověk v produktivním věku dovede být spořádaný - myslím vnitřně, jako osobnost - dovede být laskavý, moudrý, vzdělávat se ve všech směrech, pak stáří vždycky dopadá jinak. Je pozitivní a kvalitní. Zatímco u lidí, kteří jsou neurotičtí, s osobními poruchami, chaotičtí, je stáří vždy nešťastné a zoufalé. Jinými slovy - na to, jací jsme jako staří a jaké máme vlastní stáří, jsme si zadělali sami vlastním životem už ve třiceti, čtyřiceti letech.

A jaký jste vy? Co vás baví, kromě práce?
Dlouhá léta jsem maloval, ale nemám talent, tak aspoň pravidelně chodím na všechny výstavy v Praze. Chodím do divadel, občas do biografu na kvalitní filmy a na ty se dívám i v televizi. Vybírám si. V létě jezdím na kole a jsem neustále duševně aktivní, pořád jsem v lehkém duševním poklusu, protože cítím potřebu se stále sytit. Člověk potřebuje stále získávat nové impulsy. Navíc mám děti a vnoučata, která miluju, takže se musím někde v kultuře sytit, abych měl z čeho rozdávat jiným.
__________________________________________________________
Převzato: Vitalplus.orgRozhovor: Jiří Šavlík - vztek na sousedovic psa

sobota 14. prosince 2013

Polský karikaturista

Pawel Kuczynski se narodil v roce 1976 ve Štětíně. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Poznani, obor specializovaný na grafiku. Od roku 2004 se věnuje tvorbě satirických ilustrací. Snaží se v nich poukázat na nešvary soudobé společnosti. Jeho karikatury jsou jízlivé, všestranné a promyšlené do každého detailu. Posuďte sami ...








































  







čtvrtek 12. prosince 2013

Rozhovor s Jiřím Šavlíkem n°1

Tímto článkem se zase trochu vracím k psychosomatice. Ale tentokrát jde o rozhovor přímo se zakladatelem psychosomatiky u nás - MUDr. Jiřím Šavlíkem, CSc.


ČLOVĚKA JE TŘEBA VIDĚT KOMPLEXNĚ

Medicína je dnes vysoce specializovaným oborem. Stále častěji se však ukazuje, že se při zaměření na nemoci jednotlivých tkání a orgánů začíná vytrácet nemocný člověk. Alternativu k tomuto přístupu spatřují mnozí v tzv. psychosomatické medicíně. O tom, co to psychosomatická medicína vlastně je, jsme si povídali s lékařem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, MUDr. Jiřím Šavlíkem, CSc.

Mohl byste stručně vysvětlit, co termín psychosomatická medicína vlastně znamená?
V moderní době se psychosomatika objevila na začátku 20. století v kontextu psychoanalýzy. Sám Freud chápal duševní a tělesné procesy jako navzájem se prolínající a člověka tak spatřoval v této psychosomatické jednotě (tedy jako jednotu duše a těla, i když sám věnoval pozornost především psychice).
Podstatou psychosomatické medicíny je tedy celostní pohled na člověka ve zdraví a nemoci, člověk je vnímán jako přirozený, společensky žijící tvor, bytost, kterou nelze vměstnat do nějakých tabulek či měřítek. Termín bio-psycho-sociální vyjadřuje mnohovrstevnost celostního pojetí a v poslední době se pohled rozšiřuje i na rozměr kulturní. V těchto souvislostech pak lze rozumět pacientovi jako člověku v jeho životních souvislostech.

Už tím, že odkrýváte vztahy mezi těmito vrstvami člověka, se vám daří zbavovat jej obtíží?
Ano. Tím totiž, jak si pacient uvědomuje svou situaci, danou nejen vlivy biologickými, ale především vztahy meziosobními, sociálními, mění se jeho chování i prožívání. Tyto celostní změny se pak projevují jako uzdravující. To ale samozřejmě neznamená, že už nepotřebuje specialistu. Psychosomatická léčba je vždy týmovou záležitostí.

Vlastní psychosomatická terapie pak probíhá výlučně formou rozhovoru?
Já osobně funguji spíše jako konzultant a tyto konzultace se odehrávají samozřejmě formou rozhovoru a nezbytných základních somatických vyšetření, ale existují také komplexnější psychosomatická pracoviště, kde lékaři využívají akupunkturu, skupinovou terapii, provozuje se zde arteterapie apod. Všechny tyto metody mají jedno společné. Snaží se pochopit člověka v jednotě duše a těla a pomáhají mu tak znovuposilovat jeho samoúzdravný, autosanační potenciál. Vlastně zde platí dávné úsloví: "Lékař léčí, Pánbůh (příroda) uzdravuje."

Jak taková terapie vypadá v praxi?
Uvedu to na příkladu. Přijde ke mně pacient s tím, že má zažívací obtíže. Jeho ošetřující lékař mu předepsal něco na žaludek, ale valně to nepomáhá. Začnu s ním tedy rozebírat jeho životní situaci a nakonec zjistíme, že skutečná příčina je v tom, že se rozvádí. Pomohu mu situaci nahlédnout přijatelněji, méně tragicky, a on ji posléze začne zvládat. Překonává stres a tedy se i uzdraví.

Jak dlouho takový léčebný proces trvá?
Základem psychosomatiky je vztah lékař - pacient. My spolu vstoupíme do lidsky kvalitního vztahu, v němž na základě hluboké vzájemné důvěry pacient s mou pomocí najde svůj způsob, jak řešit problémy, které způsobovaly stres, zármutek, depresi. Obrazně řečeno ho neléčím, ale vedu ho k nalezení jeho vlastní samoléčebné síly. Pomáhám mu, aby sám sobě lépe porozuměl. Neléčím ho, ale provázím ho k uzdravení. Samozřejmě, že jsou nezbytné i klasické léčebné techniky, ale ty probíhají v tomto "psychoterapeutickém režimu". Léčba proto trvá různě dlouho. Klasická terapie probíhá jednou týdně po dobu několika týdnů až měsíců.

Jakými cestami vůbec pacienti do psychosomatické ordinace přicházejí?
Mezi laiky je běžně rozšířena taková představa, že lidé se sem dostanou tak, že nejprve jdou se svým onemocněním ke specialistům a ti, když vidí, že se jim jejich metodami pacienta léčit nedaří, tak ho pošlou do psychosomatické ordinace. Tuto představu je ovšem třeba upřesnit. Pacienti přicházejí většinou z vlastní iniciativy, protože o psychosomatické medicíně někde slyšeli, a spíše zřídka na doporučení lékaře. Ten totiž pacienta podrobí zdlouhavým a nákladným vyšetřením, která nakonec nepřinesou žádný konkrétní výsledek. Sdělí mu tedy, že je tělesně zdráv, a pošle ho k psychiatrovi. Jenže ten je medicínským specialistou na duševní poruchy, k tomu nepotřebuje rozumět pacientově duši. Celá terapie pak spočívá v tom, že mu podá některé z psychofarmak a sleduje jeho účinky. Teprve lékař, který se zajímá o pacientův osud, o jeho životní příběh, hledá pro něj porozumění a účastnou podporu (v zásadách psychoterapeutické odbornosti), může ovlivnit složité peripetie jeho obtíží. A ty jsou téměř vždy dány souvislostmi biologickými, psychickými, sociálními i kulturními. Podání farmaka je zde tudíž pouze součástí terapie.

Pacientova alternativní volba tedy závisí hodně na přístupu specialistů?
Ano. Kdyby lékaři všech odborností více hleděli na pacienta jako na člověka v této celostní perspektivě, neprováděli by někdy až absurdní množství často náročných a drahých vyšetření, rychleji by se přiblížili k tomu, co je opravdu potřebné, a ušetřili by pacienta mnoha zbytečných nepříjemností a státu pak vysoké náklady.

Jak lze lékaře motivovat k pokusu o tento celostní pohled na pacienta?
Bohužel těžko, ale naštěstí se to v poslední době začíná pomalu ale jistě dařit. Pacienti to totiž stále častěji vyžadují. Na západě jsou psychosomatická pracoviště běžnou záležitostí, zatímco u nás jsou stále ještě ojedinělá. Důvodem je nejspíš skutečnost, že medicína byla v 19. a 20. století orientována výlučně na přírodní vědy a jen pomalu se stává také oborem s akcentovanými humanitními aspekty.
_______________________________________________________