čtvrtek 28. listopadu 2013

Baraka

Zpravidla to mám tak, že se dozvím o nějakém filmu, na csfd omrknu žánr (americkým komediím a akčním filmům se obloukem vyhýbám) a pokud film tímto sítem projde, přihodím ho na hromadu k těm, co chci někdy v budoucnu vidět. Dříve nebo později se objeví i v počítači a pak už jenom čeká, až uzraje ten správný čas a já po něm konečně zatoužím.

Tak jsem to měla i s Barakou - a že ta se načekala pěkně dlouho. Trvalo mi zhruba půlrok, než jsem si ji pustila poprvé. Pak mi trvalo další půlrok, než jsem ji zvládla shlédnout celou. A zanedlouho uplynule i půl roku ode dne, kdy jsem o ní poprvé chtěla napsat článek.

Baraka je dílem Rona Frickeho.

Pra-původ má ale trochu jinde. Americký režisér, točící experimentální dokumentární filmy, Godfrey Reggio, natočil i 3 filmy, které jsou neformálně označované jako Qatsi trilogy. Názvy všech 3 filmů (Koyaanisqatsi: Life out of balance, Powaqqatsi: Life in transformation a Naqoyqatsi: Life as war) pochází z řeči kmene Hopi. Stejně jako slovo qatsi, které znamená život. Na prvním jmenovaném se podílel právě i Ron Fricke. Inspirovalo ho to natolik, že posléze sám natočil 3 experimentální dokumenty - Chronos, Baraka a Samsara.

Ale zpátky k Barace. Jak jsem už zmínila, jde o experimentální dokumentární film. Žádný děj tu nečekejte. I když to není tak úplně přesné. "Na plátně" se toho děje hodně, ale musíte se umět dívat. Stejně jako Chronos a Samsara postrádá i Baraka jakýkoli komentář. Jen za pomoci hudby nám dokument zprostředkovává obrazy z 25 zemí na šesti různých kontinentech. Autor sám použil termín a guided mediation on humanity (provádějící zprostředkování lidstvu).

Dovolím si ocitovat kousek z oficiálního textu distributora...

Filmové záběry zachycují tvář Země v její neobyčejné různorodosti. Po počátečních scénách opic u horských pramenů, pře náboženské obřady, lidské konání i nedotčenou přírodu v různých koutech světa. Jaksi mimochodem se vedle sebe objevují starobylé chrámy v Kambodži, jihoameričtí indiáni, zatmění Slunce, činná sopka, skalní útvary v Utahu, australští domorodci, mračna valící se přes pohoří, rituální omývání Indů na břehu Gangy i spalování mrtvých, zvyky a slavnostní tance Masajů v Africe, ptačí hejna v letu nad jezery, leguáni na Galapágách, mořský příboj. Ve velkolepém příběhu obrazů vystupují i egyptské pyramidy a nacistické koncentrační tábory v Polsku. Nakonec přichází kriticky laděný pohled na zautomatizovanou západní civilizaci: anonymní "řeka" aut a lidí na amerických ulicích a v japonském metru je srovnávána s pohybem a tříděním kuřat na dopravních pásech v drůbežárně. Výtvarně dokonalému obrazu pomáhá spoluvytvářet atmosféru hudba, na níž se podíleli Brendan Perry, Michael Stearns a Lisa Gerrard.

pondělí 25. listopadu 2013

Once Upon a Time

... Bylo, nebylo. Žili jednou dva producenti a přišli s námětem na nový americký televizní seriál.

Napoprvé sice neuspěli, ale nakonec (o několik let později) byl seriál natočen. Adam Horowitz a Edward Kitsis spolupracovali již dříve, a to na seriálech Lost, Felicity, Popular, Birds of Prey, One Tree Hill, Life as We Know ItBlack Sash a na filmu Tron: Legacy. Ne všechny jejich společné počiny měly úspěch, ale o Lost a Once Upon a Time se to podle mě říct dá. Alespoň já si tyhle dva seriály vážně oblíbila.

A o čem že to vlastně je?

Zkuste si představit, že pohádkový svět existuje. Je plný kouzel, strašidelných tvorů a všech pohádkových postav, na které si jen vzpomenete... 
Ten svět ale opravdu existuje a stejně tak lidé v něm. Jenže na rozdíl od většiny pohádek, kde jste na konci slýchali "A žili šťastně až do smrti...", tady všechny příběhy pokračují.

"... Jednoho dne jel kolem křišťálové rakve princ, kterému se Sněhurka velmi zalíbila. Přistoupil k rakvi, sklonil se k ní a poté ji políbil.  V tu chvíli se Sněhurka nadechla a znovu ožila ..."

A jak to dopadlo se zlou královnou? V Once Upon a Time seslala na celou zem kletbu. Pohádkové bytosti se ocitly ve Storybrooku, malém obyčejném městečku v Nové Anglii, ale hlavně - zapomněly! Zapomněly, odkud přišly a kým jsou. A začaly žít obyčejné životy.


Once Upon a Time vysílá televizní stanice ABC už od října 2011. Stejně jako na většinu ostatních filmů a seriálů se i na tento dívám v originále. A český překlad mi v tomto případě přijde o to nešťastnější, o co povedenější a hravější byla práce tvůrců se jmény postav. Jména obyvatel Storybrooku jsou totiž odvozena od jejich pohádkových předloh.

  • Tak například Červená Karkulka - Red Riding Hood se v našem světě jmenuje Ruby. Inspirací pro jméno se stal rubín - krvavě rudý drahokam.
  • Sněhurka - Snow White ve Storybrooku vystupuje jako Mary Margaret Blanchard. Příjmení je odvozené z francouzského slova blanc / blanche - bílá. Mary Margaret zase představuje část jména skutečné ženy jménem Maria Sophia Margaretha Catharina von Erthal. O té se traduje, že byla inspirací pro původní Sněhurku.
  • Zlá královna - Evil Queen má jméno Regina Mills. Regina je ženské jméno latinského původu, znamenající královna. Příjmení vzniklo patrně odvozením z řeckého slova μήλο (mílo) - jablko (připomínka otráveného jablka, jež dala královna Sněhurce). Ale také by mohlo mít spojitost s královniným původem. Její matka Cora byla totiž dcera mlynáře (Miller's daughter).
  • Jiminy Cricket alias Dr. Archie Hopper. V pohádce cvrček, ve Storybrooku alespoň náznakem (hopper - skákavý hmyz).
  • Rumplestiltskin v pohádce spřádá slámu ve zlato - odtud Mr. Gold.
  • Popelka - Cinderella se jmenuje Ashley Boyd. Jméno Cinderella pochází od slova cinders - uhlíky. Z uhlíků pak vzniká popel - ash, odtud Ashley. Příjmení má původ v galském slově buidhe - světlovláska.
  • Kouzelné zrcadlo - Magic Mirror najdeme ve Storybrooku pod jménem Sidney Glass. Slovem glass může být v angličtině myšleno právě i zrcadlo.

čtvrtek 21. listopadu 2013

Moje vlastní zamyšlení nad zvířaty

To jsem se tak jednou ráno probudila, budík ještě nezvonil, a protože jsem měla před přednáškou spoustu času, lebedila jsem si chvíli v posteli. Napadlo mě u toho pár zajímavých postřehů.

Tak zaprvé - PROČ PIJEME ZROVNA MLÉKO KRAVSKÉ?

Protože mléko od kozy smrdí kozím chlívkem? Nepoložili jste si někdy otázku, proč dojíme jenom krávy? Proč se v krabicích neprodává třeba mléko vepří, ovčí nebo koňské? Vždyť přece každý savec krmí svoje mláďata mlékem... Tak proč využíváme jenom krávy ?!!

Za další - PROČ MÁME POTŘEBU ZVÍŘATA ROZDĚLOVAT?

Na wikipedii jsem našla skutečně rozkošný přehled:


Už malé děti ve školce se učí, jak se zvířátka rozdělují. Dá se to pojmout i takto: zvířata dělíme na nebezpečná, škodlivá a užitečná.

Do první skupiny patří zvířata, která ohrožují lidem zdraví nebo přímo život. Na ty bychom si měli dát velký pozor. Patří sem člověku nebezpečné šelmy jako lvi a tygři, ale ohrozit na životě by nás mohl i takový pes! Takže na psy pozor a raději je držet hodně zkrátka.
Aneb raději všechna ta nebezpečná zvířata hned pochytáme, zavřeme do Zoo, případně ochočíme a připneme na vodítko. Co kdyby je napadlo, aby na nás bezdůvodně zaútočila... Počkat. To vlastně dělají jen lidé...

Ve druhé skupině máme zvířata škodlivá. To jsou prý všichni živočichové, kteří ohrožují lidské zájmy. Například mají tu drzost, že snižují zemědělské, lesnické a rybářské výnosy nebo ničí lidské zásoby a zařízení. Neslýchané! Takové myši, krysy a bobři by měli být rádi, že je tu ještě vůbec trpíme, ideálně zalézt někam hluboko pod zem a neužírat nám naše polní plodiny! Ať si vypěstují svoje, že jo.

Poslední skupina se (na rozdíl od předchozích dvou) těší velké oblibě. Řadí se sem zvířata užitečná - ta, pro něž má člověk nějaké záměrné využití. To jsou jednak zvířata hospodářská, užitková domácí a pak domácí neužitková. Takové krávy, ovce a slepice mají na tomto světě jednoduché poslání - bez výhrady sloužit lidem. Mají se rodit, vyrůstat bez matek a pak lidem poskytovat úplně vše, čeho jsou schopny. Nechat se dojit, rodit telata jako na běžícím pásu, snášet vejce nebo se nechat stříhat na vlnu, bez protestů mají snášet ne-lidské zacházení a na závěr se nechat naporcovat. Zní to docela hrozně... Ale proč bych si to plecko nekoupila? Vždyť proto ta zvířata přece chováme! Vždyť od toho tu na Zemi jsou! Zvířata, abychom je jedli, stromy, abychom je káceli, a nerostné suroviny, abychom je za každou cenu vydolovali !!!

O něco lepší osud čeká na zvířata s nálepkou domácí neužitková. Kdybyste to ještě nevěděli, tak kočky a psi slouží k uspokojení emocionálních potřeb člověka. My lidé jsme přece křehké emocionální bytosti. A po těžkém dni v práci, kdy jsme pokáceli kus amazonského pralesa, vyhubili několik dalších živočišných druhů a od dojnic načerpali několik hektolitrů mléka, si zasloužíme taky trochu té lásky a  pomazleníčka od našich domácích miláčků. Škoda jen, že existují tací, co dovedou i tyhle přeroztomilé tvory k smrti utýrat.

Tak mi přijde, že hospodářská zvířata mají tu smůlu, že je matka příroda neobdařila účinnou zbraní proti nám lidem. Takoví medvědi a lvi mají vyhráno. Sice jsme jim nedovolili žít tak, jak by normálně žila, ale aspoň jsme je zavřeli do klecí a snažíme se jim to patřičně vynahrazovat. Krávy takové štěstí nemají. A úplně nejlíp na tom jsou žraloci. Sice nechápu, proč ještě v Zoo nemají odpolední krmení žraloků, a místo toho si klidně dál plavou v oceánu jako před miliony let... Ale to je asi taky jen otázka času, kdy si podrobíme i oceán.

A na konec - PROČ SE PRODÁVÁ MASO JEHNĚČÍ A TELECÍ?

To nám nestačí skopové a hovězí? Zkusili jste se na to někdy podívat z druhé strany? Jehněčí maso je maso ořezané ze zabitých jehňátek, telecí je maso ze zabitých telátek. A velký hřeb večera - to nejprodávanější maso, kuřecí, je z mláďat od slepice = kuřátek! Mám pocit, že jsme už tak zdegenerovaní touhle hnusnou konzumní dobou, že nám označení kuřecí, telecí, jehněčí vůbec nenavodí pocit, že jde o kuřátka, telátka a jehňátka. Ale jde! A jak to, že se ještě neprodává maso ze štěňátek a koťátek ?!! To by byla teprve lahůdka!

středa 20. listopadu 2013

Rozhovor s Edwardem Griffinem

Slavný americký autor G. Edward Griffin umí jednoduše vysvětlit složité věci. Třeba bankovní systém. Když se po přečtení tohoto rozhovoru podíváte na tisícikorunovou bankovku, už nikdy ji neuvidíte stejnýma očima.

Jméno G. Edward Griffin (82) je ve Spojených státech pojem. Jeho kniha o fungování světového bankovního systému (The Creature from Jekyll Island), která vyšla od Německa až po Japonsko, se už skoro 20 let drží mezi bestsellery - na největším internetovém knihkupectví Amazon její 5. vydání z roku 2010 okupuje 2. místo nejprodávanějších knih v kategoriích ekonomická politika i bankovnictví a ve své elektronické verzi stále vede.
Původně dětský herec, později producent dokumentárních filmů, spisovatel, novinář a zakladatel Nadace pro léčbu rakoviny proslul především svou schopností nastudovat sebesložitější témata a podat je tak, že jim porozumí i široká veřejnost.

Do Prahy přijel propagovat knihu vydanou nakladatelstvím Mladá fronta Svět bez rakoviny - příběh vitaminu B17, kde tvrdí, že "vymýcení rakoviny bez chemických léků není přijatelné kvůli skrytým mocenským zájmům těch, kteří ovládají zdravotnický systém" a že léčba onemocnění "pouhými" vitaminy (nejen B17, ale také céčka) "by ukončila gigantický výzkum rakovinného průmyslu, většinu průmyslu spojeného s ozařováním a velkou část chirurgie, jak ji známe dnes; ztráta příjmů v těchto oborech by pro tisíce finančníků, výzkumníků a techniků byla katastrofická".

G. EDWARD GRIFFIN ODHALUJE NEJVĚTŠÍ TAJEMSTVÍ PENĚZ

Kdy jste si začal uvědomovat, že se události ve světě odehrávají jinak, než jak je popisují mainstreamová média?
Bylo mi zhruba 20. Náhodou se mi dostal do rukou časopis, který se věnuje principům ekonomiky volného trhu. Ve škole jsem o volném trhu, myslím o skutečném volném trhu, něco zaslechl, ale nikdy to pořádně neučili. Myslel jsem, že v Americe je volný trh, dokud jsem si nepřečetl ten časopis, ve kterém psali, že jsme volný trh již dávno opustili. A že jsme nyní na cestě ke kolektivismu, něčemu, co by většina lidí označila jako socialismus. Je to pravda, říkal jsem si? A začal jsem si klást otázky a číst knihy, o které jsem se nikdy předtím nezajímal.

Velice populární se stala vaše kniha Nestvůra z Jekyll Island, která popisuje vznik Federálního rezervního systému, nepřesně nazývaného jako americká centrální banka. Jak jste na toto téma přišel?
Na to jsem přišel zhruba po 3 letech intenzivního studia problematiky, jinak bych tomu vůbec nemohl porozumět. Produkoval jsem v té době nízkorozpočtové dokumentární filmy a dostal jsem nápad, že bych měl udělat film o inflaci a důvodech, proč neustále rostou ceny. Viděl jsem, jak každý ukazuje prstem na druhého. Zákazníci křičeli: "Rostoucí ceny? To je proto, že obchodníci s potravinami jsou chamtiví." Obchodníci se hájili: "Ne, to farmáři zvyšují ceny produktů." Farmáři si zase stěžovali, že za to mohou drahá semena. Ve skutečnosti za to nemohl nikdo z nich. Zodpovědní za to jsou totiž lidé, kteří vydávají a tisknou peníze. O pár let později jsem byl požádán jednou studijní skupinou v Pasadeně, abych pro ně uspořádal přednášku. O daních jsem nevěděl nic, kromě toho, že jsou vysoké, a navrhl jsem: Co kdybych mluvil o skryté dani, inflaci? Jim se přednáška moc líbila a radili mi, abych v tom pokračoval. Na toto téma jsem pak vedl takových přednášek několik. S tím, jak přibývalo posluchačů, začali lidé klást otázky, na které jsem neuměl odpovědět. Došlo mi, že nejsem dost informovaný, tak jsem s přednáškami přestal a ponořil se do hlubšího studia. Získal jsem titul CFP, certifikovaný finanční poradce, který kromě bakalářského titulu vyžaduje splnění přísných požadavků na znalosti a je zakončen desetihodinovou zkouškou. Zjistil jsem, jak to funguje prakticky. Tehdy jsem pomalu začal psát svoji knihu a ponořil se do ještě hlubšího výzkumu, který trval dalších 7 let.

Mohl byste v krátkosti vysvětlit, co se vlastně tenkrát v roce 1913, kdy vznikal Fed, stalo? Jaké to mělo důsledky pro USA a svět?
Všechno to začalo v roce 1910, 3 roky před vznikem zákona o federálních rezervách. Tehdy, krátce po krachu burzy, byli Američané velice zklamaní z obrovské koncentrace finanční moci v rukou malé skupinky institucí na Wall Street. Věděli, že banky, pojišťovny a investiční společnosti nějakým způsobem kontrolují celou ekonomiku a rozhodují o tom, kdo dostane půjčku, kdo ji nedostane, jaké budou úrokové sazby apod. A chtěli, aby Kongres připravil zákon, kterým by tyto velké banky mohl kontrolovat. Banky ale usoudily, že by musely být hloupé, kdyby nechaly projít zákon, který by je dostal opravdu pod kontrolu. A tak řekly: Nechte nás napsat legislativu, která bude kontrolovat náš vlastní průmysl. A to se v podstatě stalo. Samozřejmě tohle nemohly říct nahlas, protože by to veřejnost nedovolila, a tak se vše odehrálo ve velké tanosti. Stalo se to na Jekyllově ostrově, odtud tedy inspirace pro název mé knihy. Jekyll Island byl malý soukromý ostrov miliardářů z New Yorku a na něm se tehdy tito lidé jako J. P. Morgan a William Rockefeller potkávali. A když sepisujete pravidla nebo legislativu ke kontrole vlastního průmyslu, vytváříte kartel. Všichni členové kartelu, největší banky v USA i Evropě, byli přítomni tomuto jednání a řekli, fajn, takhle chceme "regulovat" náš průmysl: uchránit své zisky, zabránit nevhodné konkurenci a vše zabalit tak, že to vypadá jako jeden z úřadů federální vlády.

I když jsou okolnosti vzniku Fedu nezpochybnitelné a později je potvrdili i aktéři této "akce", téma je v mainstreamových médiích tabu. Většina veřejnosti proto logicky argumentuje, že kdyby to byla pravda, bylo by to na CNN. Proč to tak je?
(směje se) Ano, je pravda, že média tvrdila, že se zákonem o federálních rezervách dokázala úžasná věc, že je to v našem nejlepším zájmu a už nikdy nebude žádná krize. S odstupem času bankéři začali hrdě prohlašovat, že se této akce účastnili. Od té doby byl tón v médiích vždy shovívavý a pozitivní. Nikdy to nenazvali kartelem, i když to kartel je, a nacházeli jiná slova jako asociace nebo centrální banka, samá hezká slova.

Veřejnosti se při vzniku Fedu vysvětlilo, že bude bránit velkým krizím. Nejenže se to nestalo, ale dá se říct, že je naopak spíš způsobuje. Můžete vysvětlit čtenářům jak?
Jedna z věcí, která lidem na začátku toho všeho dělala starosti, byl ekonomický cyklus. Ekonomika roste, peníze jsou lehce k sehnání, úrokové sazby jsou nízké, lidé vydělávají spoustu peněz... A pak naráz bublina praskne, protože narostla příliš rychle. Měnová zásoba se ztenčí, lidé ztrácí práci, byznysy krachují. Tento problém, který Fed reprezentuje, existoval i před ním, ale ekonomické cykly byly regionální, ne celonárodní či globální. Lidé si na tyto cykly stěžovali, ale řešení typu "spojme to všechno dohromady a udělejme z toho jeden velký cyklus" přece není vůbec žádným řešením.

A co způsobuje ony cykly?
Příliš rychlý nárůst objemu peněz. Pokud množství peněz roste stejně rychle jako služby a zboží, nemáme problém, není žádná krize a ekonomika je stabilní. Tak to vždy existovalo, když byla měna vázána na zlato nebo stříbro. Fakt, že je vázána na zlato, stříbro nebo cokoliv, co vyžaduje k produkci lidské úsilí, stejně jako zboží a služby, limituje množství peněz, které může být vytvořeno. Pokud bankám umožníme vytvářet peníze z ničeho, vytvoříme mocnou a svůdnou zbraň, která má sílu hýbat ekonomikou, lidmi a vládami. Tak Takhle to udělali a tak to dělají pořád.

Ačkoliv peníze používáme denně, většina lidí netuší, co peníze jsou a že je vytváří soukromé banky, nikoliv státy. Vy jste tento mechanismus vzniku peněz označil jako Mandrake, podle jednoho komiksového kouzelníka, který dokázal vyčarovat věci z ničeho...
Je to velmi jednoduché, říká se tomu podvod. Kdybychom řekli, že vytvářejí peníze z ničeho, nebylo by to zcela přesné. Protože za každým dolarem je dlužní úpis, někdo si ho musel půjčit, tím teprve vznikl. Je to tedy dokonce horší než vytváření peněz z ničeho, (směje se) protože někdo ty peníze, které banka vytvořila z ničeho, bance dluží. Mluvíme o USA, ale podobně to funguje po celém světě. Začíná to u vlády. Systém je totiž založen na symbióze vlády a Fedu. To je základ. Proto je často ministr financí z Fedu nebo z banky, která ho tvoří. Nejprve jsou v bance, pak jdou do vlády, není mezi tím rozdíl. Ale v zásadě je to dominantní banka, ta vytváří peníze.

Když vláda potřebuje peníze, protože utrácí jak opilý námořník, má 2 možnosti. První je zvýšit daně, ale to udělat nechtějí, protože chtějí být znovu zvoleni. Takže si musejí půjčit. A od koho? Dříve bylo zvykem, že si půjčovali od lidí, jako jsme my, protože vládní dluhopisy byly dobrá investice. Půjčovali si i od institucí jako stavební spořitelny. pojišťovny, půjčovali si od jiných vlád. Když jsem kdysi psal první verzi knihy, půjčovali si takto 93% peněz. Od lidí a firem, kteří si mysleli, že jde o dobrou investici. Dnes už si lidé nemyslí, že jde o dobrou investici, a je to přesně naopak - skoro všechno si vlády půjčují od Fedu. A kde ty peníze vezme Fed? A jsme zpátky u podvodu, o kterém jsme mluvili - prostě napsali šek a ty peníze vytvořili na počítači.

Peníze, které takhle napsali na obrazovku monitoru, půjčí Fed vládě za úroky. A když přijde čas, kdy vláda musí Fedu úrok zaplatit, logicky na něj nemá žádné peníze. Potřebuje víc peněz. A tak se vrátí do Fedu (nebo do jedné z bank, které Fed tvoří) a půjčí si na to. A tak to jde stále dokola - nejprve zaplatí nejstarší půjčku, pak si půjčí na další a dluh roste neuvěřitelným způsobem. Tento systém funguje ve všech zemích. A právě proto jsou všechny země v problémech.

Takže jediný, kdo na tom na konci vydělá, je onen bankovní kartel...
Ano. Oni dostávají úrok. Ale minimálně v USA většina úroku, který vláda dluží Fedu, se vlastně vrací vládě, protože zákon o federálních rezervách konstatuje, že úrok, který má vláda platit Fedu, má být primárně použit na financování provozu Fedu, jinými slovy platit výdaje kartelu. Jsou to vysoké výdaje, protože nemají důvod šetřit, vláda všechno proplatí. Ale všechno nad rámec míří znovu do vlády. A oni říkají, podívejte se, jak skvělí lidé jsme, dáváme většinu peněz zpátky vládě, nejsme špatní, nevyděláváme moc peněz a vracíme je vládě. Jenže jde o to, že se lidé dívají na špatné místo, tady se ten podvod neodehrává. To, na čem Fed opravdu vydělává, nejsou úroky a půjčky vládě, ale úroky a půjčky soukromému sektoru. Nám. Protože všechny ty peníze, které byly vytvořeny z ničeho, potom jdou do ekonomiky a nám, zaměstnancům, dodavatelům, na války... Skutečnost je, že většina peněz vzniká tak, že banky poskytnou úvěry jednotlivcům, korporacím či vládám cizích zemí. A to je obrovský byznys. Každý dolar, který je vytvořený z ničeho a poskytnutý vládě a pak se objeví na účtech zaměstnanců, mohou komerční banky vzít a udělat něj dolarů devět. A těch devět dolarů jsou další extra vytvořené peníze z ničeho, které vám oni mohou "půjčit" s patřičně vysokými úroky. Samozřejmě velká část těchto úvěrů nikdy není splacena, a tak je odepíšou a běží do Kongresu a nechají se vyplatit.

Kde ale vezmu peníze na úrok, existují vůbec při takovém tvoření peněz?
Výrok, že není dost peněz na zaplacení úroků, není úplně přesný. Na jednu stranu je pravda, že při takovém způsobu tvorby peněz nemůžou peníze na úrok vzniknout jinak než dalšími půjčkami, ale je tu ještě jeden způsob - práce. Příklad: vy jste banka, já si od vás půjčím 1000 dolarů. Vy vytvoříte 1000 dolarů a já budu souhlasit s tím, že vám vrátím 1100 dolarů. Kde těch 100 dolarů vezmu? Jednoduše, zaklepu na vaše dveře (nebo nějaké jiné) a zeptám se, jestli vám můžu každý den vydrhnout podlahu. Za nějaký čas si na to vydělám. Jsem jakýsi váš sluha.

Ale jak to může skončit?
Oni nechtějí, aby to skončilo. Když splatím tu půjčku spolu s úrokem a nepůjčím si další peníze, váš byznys skončil. A celá tahle ekonomika. Není dluh, nejsou peníze. Dnešní peníze mohou vzniknout pouze z dluhu.

Už teď je ale jasné, že dnešní astronomické dluhy, řecké či americké, nemohou být splaceny, naopak musejí logicky exponenciálně růst...
Šlo by to jedině radikálně - tak, že by si lidé přestali půjčovat a splatili je pouhou prací. Ale to nikdo nechce. Dokud budeme mít systém založený na nekrytých penězích, nemůže to nikdy fungovat. Tenhle systém se hroutí sám do sebe.

Jak by mohla fungovat ekonomika bez Fedu a ostatních centrálních bank?
Ekonomika založená na opravdových penězích krytých něčím skutečným, jako je zlato nebo stříbro, funguje krásně. I Amerika na začátku takto fungovala. Byli bychom stabilní.

Argumentem proti je ale podle kritiků jednak fakt, že není dost zlata, jednak potřeba růstu, která je rychlejší než růst těžby zlata.
Byli bychom stabilní, ne stagnující. Bylo by to nádherné oproti tomu, co tu máme dnes. Je obrovský omyl, že není dost zlata, to je úplné nepochopení situace. Nejde o množství zlata, ale určující faktor je poměr mezi zlatem, službami a zbožím. Co by bylo špatného na tom, že by byla zásoba zlata stabilní, přičemž zboží a služby by rostly? Dneska stojí chleba 3 dolary, příští rok by stál 2 dolary, co je na tom špatně? Rostoucí hodnota zlata by přiměla víc lidí a firem těžit zlato a zásoba by se rozšířila. Opět by se změnil poměr mezi cenou zlata a zboží a těžba by poklesla. Ale i kdyby byla zásoba zlata stabilní, bylo by to skvělé. Ekonomika by rostla, kdyby kupní síla měny zůstávala stabilní.

To by ale vláda nesměla podvádět, jako například v podobě zlatého standardu, který skončil v roce 1971...
Samozřejmě, proto mluvím o volném trhu. Vláda stále podvádí. I v období takzvaného zlatého standardu tiskli miliardy dolarů, které neodpovídaly množství zlata. Proto to nefungovalo. Dělají to schválně, místo aby nechali rozhodnout trh. Volný trh je mocná síla, a proto ho nechtějí za žádnou cenu připustit. Navíc bankéři nakoupili za peníze, které si vytiskli, stejně všechno zlato, tak proč bychom měli chtít měnu krytou zlatem, kterou oni kontrolují? Je pravda, že bankéři mají spoustu zlata. Protože jsou chytří. Vědí, že zlato si uchovává kupní sílu, až jejich nekryté měny zkolabují. Chtějí mít zlato, ale to neznamená, že by měli chtít systém založený na zlatě. Takhle je to pro ně mnohem výhodnější. Kdyby byla měnová zásoba omezená, omezená je i jejich moc a majetek. Takže musíme poslouchat nesmysly, že je málo zlata, že tomu nerozumíme a že systém papírových nekrytých měn je skvělý.

V roce 2001 jste natočil úspěšný film s názvem Skrytá agenda: Opravdové konspirace, které ovlivňují naše životy. O jakých konspiracích to mluvíte?
Byl to spíš rozhovor než dokument. Rozhovor s mužem jménem Norman Dodd. Norman Dodd byl vedoucí vyšetřovatel speciálního výboru amerického Kongresu, který v roce 1953 vedl vyšetřování amerických nadací osvobozených od daní. Udělali jsme rozhovor, ve kterém mi vyprávěl, co jako vyšetřovatel této kauzy zjistil. Do záznamu v Kongresu se dostala jen část jeho zjištění. Důvod, proč byly tyto nadace vyšetřovány, sahal až do 2. světové války. Některé z těchto nadací, jako Carnegieho, Fordova či Rockefellerova, svěřené prostředky vynakládaly k politickým účelům a sponzorovaly články, pamflety a jiné materiály, které by se daly označit jako komunistická propaganda. Některé psal přímo Josef Stalin.
Norman Dodd se vydal přímo do těchto nadací, nejprve do Fordovy. Hned na začátku mu prezident nadace Rowan Gaither řekl: "Víte, proč provozujeme tuto nadaci? Posloucháme instrukce z Bílého domu. Podstata je v tom změnit život ve Spojených státech tak, aby došlo ke snadnému splynutí se Sovětským svazem." Dodd málem spadl ze židle. "Cože, tohle je vaše směrnice?"- "Ano." Většina lidí by si myslela, že je to směšný cíl, ale tihle lidé se tím velmi vážně zabývali. Zabývali se tím, jak vytvořit jeden Světový svaz, Světovou unii.

Druhý rozhovor měl pan Dodd s prezidentem Carnegieho nadace pro mezinárodní mír. Ten mu navrhl, že za ním má poslat někoho ze svého týmu a nadace jim připraví a poskytnou knihy a materiály ze všech svých zasedání. A jeho tým tu může strávit tolik času, kolik bude potřebovat a uvidí přesně, co dělají. On tu nabídku přijal. A tak tam poslal ženu jménem Katherine Casey, která byla do jeho týmu jmenována z důvodu zpomalení vyšetřování. Ve Washingtonu si některé kruhy nepřály, aby se vyšetřování někam posunulo, a její postoj byl takový, že ty nadace dělají takové dobro, že nechápe, co by mohlo být špatně. S Doddovou pomocí, který ji instruoval, na co se má soustředit, ale narazila na věci, ze kterých se skoro zbláznila. Byla úplně v šoku. Tak třeba na jednom z prvních zasedání na začátku 20. století tito lidé řešili, jak mohou změnit postoje Američanů, aby byli pro vytvoření jednotné globální světové vlády.

V jejich návrzích bylo mnoho způsobů, jak to udělat - nejlepší způsob byl podle nich válka. Protože z války jsou lidé tak vystrašení, že jsou ochotní vzdát se čehokoli, jen aby se vrátila jejich bezpečnost. Tak se Carnegieho nadace pro mezinárodní mír rozhodla, že nejlepší, co může udělat, je podporovat Spojené státy, aby vstoupily do války. A tak se i mnohokrát stalo, naposledy celá "válka proti terorismu" a zákony znamenající úplnou ztrátu občanských svobod.

Říkáte tedy, že se různé bankovní krize a války nedějí náhodou? Že demokracie a lidská práva jsou tudíž jen prázdné pojmy?
Ano. Záměr je vytvářet veřejné mínění. To je hlavní cíl mezinárodních, a koneckonců i národních politiků a především těch, kteří je ovládají. Mluví o lidských právech, spravedlnosti, blahobytu, ale vše, o co se snaží, je manipulovat s lidmi, aby je podporovali, ať už ve skutečnosti dělají cokoli. A o té skutečné agendě, tedy ovládat lidi, se nemluví.

Se svými názory jste jistě označován jako konspirační teoretik...
Ano, mám nálepku konspiračního teoretika. (směje se) To se vsaďte, že jsem. Jen tam nesedí to slůvko teorie. Sám sebe bych označil jako konspiračního historika. Konspirace představuje jednu z nejzásadnějších politických skutečností, které se odehrávaly napříč dějinami. Každý, komu se zdá bizarní, že někdo věří v konspiraci, mi tím prozrazuje, že nečetl historické knihy.

Fakt je, že mnoho konspiračních teorií se ukázalo jako pravdivých. Nedávno bylo například oficiálně potvrzeno, že takzvaný incident v Toskinském zálivu, na jehož základě začala vietnamská válka, se nikdy nestal. O chemických zbraních v Iráku taky víme své, jsou stohy důkazů proti oficiální verzi 11. září 2001... Mechanismus je stále stejný. Proč se to děje?
Protože lidi si neumí představit motiv. Pořád věží, že ti, kteří prohlašují, že jsou jejich lídry, to s nimi myslí dobře. Lidé by se měli snažit porozumět tomu, že jsou zde jiné, obrovské plány, které logicky nejsou veřejné.

Proč ale většina lidí nechce existenci těchto plánů uznat, ani když je podložena fakty?
Psychologický efekt je zde velmi silný - nechcete přemýšlet o tom, že jste byl oklamán. Zraní to vaši hrdost. Lidé, kteří si své představitele volí, říkají, že nemůžou být tak špatní. Přece si je sami zvolili! Mainstreamová média kloužou pouze po povrchu a píšou, že ten řekl to a ten tamto, ale důležité otázky raději vůbec nekladou. Třeba kvůli inzerci.

Jak se má člověk vyznat v tom informačním nepořádku a hledat pravdu?
Myslím, že s tím se musí poprat každý sám. Když jste navíc starý jako já, ucítíte lež na sto honů. Zaprvé musíme přestat být pohodlní a začít si uvědomovat některé věci, které nemáme naservírované přímo před očima. Rozhodně se odpovědí nedobereme tak, že budeme večer koukat na zprávy, které jsou silně filtrované. Takže první krok je přestat sledovat tyto kanály, odpoutat se od nich. A udělat si trochu toho vlastního výzkumu. Problém je, že do toho se nikomu moc nechce, většina lidí se o nic nezajímá. Ale pokud opravdu chcete, informací je spousta. Vy samozřejmě zprvu nevíte, co je pravda. Čím víc se ale snažíte, tím lépe se orientujete a odlišíte relevantní informace od nesmyslů. A začnete si všímat, že ten mechanismus je pořád stejný a není moc sofistikovaný, protože stále vychází a není třeba ho měnit. Hlavně musíte být sám k sobě poctivý a jít do hloubky. Začněte a uvidíte.


KOMU VADÍ VITAMIN

Svět bez rakoviny - příběh vitaminu B17 patří mezi nejznámější knihy E. Griffina. Po celém světě se jí prodalo víc než půl milionu kusů. Poprvé vyšla už v 70. letech, u nás ji vydalo nakladatelství Mladá fronta. Vitamin B17, zvaný též laetril, se v přírodě vyskytuje ve více než 1200 rostlinách, v semenenech mandle, švestky a nejvíc v jádrech meruňky. Biochemik E. T. Krebs a výzkumy dalších odborníků a klinik prokázaly, že účinně likviduje rakovinné buňky. Kde je tedy problém? Podle knihy nikoli ve vědě, ale v politice a bilionovém byznysu s rakovinou...

BEZ CENZURY

Na www.realityzone.com vydává E. Griffin každý týden Unfiltered News, kde přináší klíčové informace, jež ve zprávách nenajdete. "Naučil jsem se celý příběh shrnout do pár důležitých vět, aby i lidé, kteří nemají čas, tím strávili nejvýš 20 minut a porozuměli, co se kolem doopravdy děje."
_____________________________________________________________
Převzato: Zen.e15.cz, G. Edward Griffin odhaluje největší tajemství peněz

pondělí 18. listopadu 2013

3 tipy na trvalé zvýšení životní energie

Chcete se pustit do něčeho nového?
Je před vámi nová šance či příležitost nebo jste okolnostmi dohnáni ke změně?
Nebo jen chcete lépe zvládat stávající záležitosti?
Chtěli byste, ale prostě to nejde, nemáte potřebnou vitalitu?

Je možné, že vaše tělo nemá, co potřebuje. Chybí mu energie. V dnešní době je to běžné, spousta lidí dává přednost vydělávání peněz, dohánění termínů v práci nebo se honí za něčím jiným a ztrácí tak drahocennou životní energii. Lidé zapomínají na péči o své tělo. Avšak vaše tělo je to jediné, co s vámi bude procházet celý život, a pokud se mu budete správně věnovat, vrátí vám to v podobě vaší nekonečné energie, vitality, zdraví a s tím spojeného štěstí.

Vaše životní energie se zvenku projevuje jako vaše vitalita, odvaha a soustředění. To jsou nedílné součásti vašeho úspěšného života. Mám pro vás 3 tipy, jak si vaši životní energii můžete trvale navýšit:

1. Jezte a pijte kvalitně
Co jíte, významně ovlivňuje úroveň vaší energie. Energii můžete díky jídlu dobíjet pravidelně. Stačí si jídlo trochu plánovat a přemýšlet o něm. Vaše tělo vám poděkuje, když vyměníte konzervy a polotovary za čerstvě připravené jídlo. Balené a konzervované potraviny jsou energetičtí upíři, vysají z vás veškerou motivaci a elán. Naopak i to nejjednodušší jídlo připravené doma ve vás rozproudí čerstvou energii. Dejte přednost celozrnnému pečivu před bílým, omezte bílý cukr a mléčné výrobky vyměňte za zakysané. Vždy si vzpomeňte na čerstvou zeleninu a ovoce. Jsou to dobíječi vaší energie. Obecně platí, že je lepší jíst méně a střídmě. Jezte pravidelně 5x denně malé porce. Mějte u sebe vždy müsli nebo proteinovou tyčinku, abyste se vyhnuli tomu, že se vrhnete na bagetu s majonézou nebo na hamburger.
Pokud někdy cítíte hlad, může to být proto, že málo pijete. Voda je přítel vaší životní energie. Čistou vodu mějte vždy u sebe! Voda, kterou pijete, by měla být bez chloru. Na některých místech proto vodu z kohoutku raději vynechejte. Vybírejte si filtrovanou nebo balenou. Voda vaši energii vždy podpoří. Omezte co nejvíce sladké nápoje, kávu a černé čaje.

2. Hýbejte se a dýchejte!
Choďte, běhejte, plavejte, jezděte na kole, cvičte... Dělejte cokoliv, co je vám blízké a dostupné. I krátká procházka kolem domu je lepší než se vymlouvat, že nemáte na pohyb čas. Pokud vás nedostatek času na pravidelný pohyb trápí, zaparkujte auto dál než obvykle a dojděte pěšky nebo výtah vyměňte za schody. Vaše tělo vám poděkuje. Při pohybu do vašeho mozku proudí kyslík a další chemické látky a hormony. Ty způsobují, že po absolvování pohybové činnosti máte lepší náladu a více energie. Spojte pohyb s dýcháním! Pro vaši optimální pohodu je třeba zhluboka dýchat. Soustředěně se nadechujte a vydechujte. Čistíte tak své tělo a nabíjíte ho energií. Dýchání do břicha vás energií nabije, i když právě musíte sedět. Cíleně se několikrát zhluboka nadechněte a energie se ve vás rozproudí.

3. Choďte brzy spát
Možná se vám to bude zdát dětinské, ale nejlepší na to, abyste trvale disponovali dostatkem životní energie je chodit spát před 22. hodinou. Podle ajurvédy platí, že "hodina spánku před půlnocí vydá za dvě hodiny spánku po půlnoci". Někdy to samozřejmě z různých důvodů není možné, ale budete-li se cítit vyčerpaní, jděte 3 noci za sebou spát před 22h a sami ucítíte ten úžasný příliv nové energie a chuti do života.

Výše zmíněné tipy fungují, ale jen tehdy, když je aktivně používáte. Udělejte si proto z činností, které vám životní energii zvyšují, návyk. Je to vaše volba a vy se každý den rozhodujete, zda si k jídlu dáte něco kvalitního, zda si den zpestříte pohybovou aktivitou nebo zda televizi vypnete o něco dříve a půjdete spát. Vy rozhodujete, zda prožijete energií nabité dny nebo budete jen přežívat.
____________________________________________________
Převzato: Budstastny.cz, 3 tipy na trvalé zvýšení životní energie

neděle 17. listopadu 2013

50 důvodů, proč být veganem



Proč?
  • protože jsem otevřela oči
  • protože nikdo nemá právo odebrat dítě od matky
  • protože mlíčko patří telátkům, stejně jako maminčino mlíčko patří mně
  • protože preferuji lásku před chutí
  • protože si mezi zvířaty nevybíráme - nechme žít všechna zvířata
  • protože každý život je vzácný
  • protože duše zvířete je stejná jako má
  • protože zvířata tu žijí s námi, ne pro nás - všichni jsme pozemšťané
  • protože jim tluče srdce stejně jako mně
  • protože jejich němé výkřiky moje srdce slyší
  • protože já jsem hlas za němé
  • protože život zvířete má stejnou cenu jako můj
  • protože nechci vyrůst na smrti jiných
  • protože nechci podporovat nadprodukci živočišných potravin za cenu hladovění a smrti ostatních lidí a zvířat
  • protože veganství uchová zemi pro mnoho generací

Na dráhu veganky jsem se zatím nevydala, ale rozhodně už nespořádám všechno, co mi kdo naservíruje. V obchodě si potraviny pečlivě vybírám a v restauraci si objednávám v souladu se svým vnitřním přesvědčením.

Těchto 15 důvodů jsem vypíchla, protože mě hodně oslovily. A třeba to i někoho přiměje k zamyšlení. :)

sobota 16. listopadu 2013

Rozhovor s Janem Hnízdilem n°2

Kdo by nevěděl, kdo je MUDr. Jan Hnízdil, může se vrátit k jednomu z mých předchozích příspěvků - Rozhovor s Janem Hnízdilem n°1.

MUDR. HNÍZDIL KONČÍ PRAXI: ZAČNĚME BUDOVAT NOVÝ SYSTÉM!

Stává se Vám, pane doktore, že pacient trpí depresí, přestože k ní nemá důvod?
U deprese nebo úzkosti se někdy stává, že pacient nemá žádný výrazný životní, vztahový, finanční nebo existenční problém. Je to ale člověk s citlivou a úzkostnou povahou. Stresují ho banality, intenzivně prožívá starosti běžného života, vše si moc bere. Při stanovení diagnózy proto nestačí pátrat jen po zevních stresorech, je potřeba se také zajímat o individuální citlivost pacienta. Důležitou roli přitom hraje intuice. Emoční napětí je z pacientů doslova cítit. A dá se jím i nakazit. Americký psycholog Milton Friedmann v experimentu dokázal, že stačí, aby člověk pobýval několik minut v uzavřené místnosti, mlčky, ve společnosti dominantní, depresivní, negativistické, úzkostné nebo agresivní osoby a za chvíli to od ní "chytí".

Proto je dnes tolik depresí?
Nárůst počtu depresivních pacientů vnímám jako reflexi zběsilého způsobu života. Lidé už tempu nestačí a přesto jsou neustále nabádáni: "Vy nestačíte, selháváte, běžte k doktorovi, musíte se léčit." Podle nejnovějších údajů psychiatrické společnosti nejméně 650 tisíc lidí u nás bere soustavně antidepresiva. A to jsou jen ti podchycení. Mnoho lidí bere psychofarmaka nahodile, mimo jakoukoliv evidenci. Jak je to možné? Společenský systém je založený na individualismu, dravosti, expanzi. Musíme neustále růst. My už ale dál růst nemůžeme a nesmíme! Měli bychom se zastavit a zamyslet, jak chceme dál, jako jednotlivci i společnost, žít. Jednou se růst musí zastavit a pokud se nezastaví, tak už je to nekontrolovatelný růst. Jako rakovina. Společenský systém expanduje jako rakovinné bujení. Pokud si to nepřiznáme, tak nás zahubí.

Byl jste letos volit?
Nebyl. Nešel jsem ani k volbě prezidenta. Politicko-stranický systém je mrtvý. Odmítám s ním ztrácet čas a energii. Vždy jsem k volbám chodil. Dneska mi to ale připadá jako popohánět chcíplého koně. Když se podíváte na psychopaty, megalomany, lháře, podvodníky, kteří nás k volbám lákají, chtějí po nás, abychom se jim odevzdali, slibují, že za nás všechno zařídí... Stačí pustit televizi, otevřít noviny: lži, zloba, manipulace. Krize naší společnosti nemá v rámci politicko-stranického systému řešení. Adaptovat se na patologický systém zdravý člověk nemůže. Pokud se na něj adaptujete, stáváte se součástí nemocného systému. Z hlediska mentálního zdraví jste nemocná.

Neměli bychom se pokusit "odpojit" od tohoto stresujícího systému?
K volbám jsem sice nešel, to ale neznamená žít v izolaci. Podle mého názoru je lepší být občansky aktivním nevoličem, než pasivním voličem. Je potřeba se od kolabujícího systému odpojit a začít stavět nový systém. Měnit sám sebe, působit na svoje okolí. Odmítl jsem kolaborovat s farmaceutickým byznysem. Úplně jsem vystoupil z terminologie syndromů a diagnóz. Když přijde pacient, zeptám se ho: "Co vám je?" A on odpoví: "No, mám refluxní chorobu, našli mi herniaci plotny, hypercholesterolémii..." A já povídám: "Co to je? Já vám nerozumím. Mluvte se mnou česky. Povězte mi, jaké máte zdravotní potíže a jaké máte životní starosti. A já vám vysvětlím, jak to spolu souvisí. Latinu mi sem netahejte, to je berlička pro doktory, aby se mezi sebou nějak dohodli." Komplexní medicína, které se věnuji, přitom vůbec nestojí proti školní, biologické medicíně. Naopak ji rozvíjí. Podstatou komplexní medicíny je, že tělesné, duševní a životní potíže od sebe nelze oddělovat. Bylo by nešťastné, kdyby komplexní medicína naopak ignorovala nebo zlehčovala tělesné nálezy. Obojí se musí posuzovat vyváženě. Mrzí mě, že u školní medicíny tomu tak není. Úplně vytlačila psychiku a sociální souvislosti. Když přijdete s bolestí hlavy k doktorovi, kterého vidíte poprvé v životě a vůbec vás nezná, dostanete od něho rovnou žádanku na rentgen a prášky na bolest. Tak se nechová doktor, ale mechanik.

A jak se pozná dobrý lékař?
Základem kvalifikace každého doktora je perfektní znalost školní medicíny. To ale samo o sobě nestačí. Abych pochopil stonání pacientů, potřebuji znát i jejich život - kontext nemoci. Doktor Šavlík, zakladatel české psychosomatiky, říkal: "Dobrej doktor musí bejt zvědavej." To je přesné. Musí se zajímat nejen o nemoc, ale také o pacienta. Musí být zvědavý, jaký ten člověk je, jak žije, jak pracuje, jaké má starosti, radosti... Kromě kvalitního medicínského vzdělání by měl doktor mít také empatii, intuici, vzbuzovat důvěru, umět navázat s pacientem vztah. To se nedá ani nabiflovat, ani vynutit.

Dnes pacienta však většina lékařů spíš pošle na ten rentgen, než aby si s ním povídala...
Oni za to nemohou. Na škole jim nikdo nevysvětlil, jak nemoc souvisí se životem. Ani systém nemotivuje k tomu, aby se o to zajímali. Nejsou zvědaví. Bolí vás záda, tak šup na rentgen, operace ploténky a hotovo. Tak nás to naučili. Mám mnoho pacientů, kterým operace ploténky nejenže nepomohla, ale jejich potíže ještě zhoršila. Příčinou bolesti byla deprese. Ploténka byla jen náhodným nálezem. Něco je v životě tížilo a oni to nemohli unést. Neúnosnou a nesnesitelnou životní situaci somatizovali - ztělesňovali - bolestí zad. To, co nebyli schopni zvládnout vědomě ve svém životě, začalo postupem času jejich tělo signalizovat bolestí. Doktor Šavlík zdůrazňoval, že veškerá medicína není nic jiného než potvrzování pravdy lidových přísloví. Bolí ho hlava - má toho plnou hlavu. Závratě - hlava se mu z toho zatočila. Bolesti kolen - jde z toho do kolen. Každá nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jakou má povahu, jakým způsobem a v jakých podmínkách žije. Informace o tom, že dělá někde nějakou chybu. Dělám vlastně tlumočníka mezi tělesnou nemocí a myslí pacienta.

Člověk tedy stůně, protože si nerozumí?
Ano. A když si porozumí, pochopí informační hodnotu nemoci a změní své životní podmínky, chování, vztahy, životosprávu nebo pohyb, tak se obejde bez doktorů. Každou besedu začínám slovy: "Nejsem tu proto, abych vás pozval do své ordinace. Jsem tu proto, abyste porozuměli vlastní nemoci a k doktorovi chodit nemuseli. Tím nejlepším lékařem - psychosomatikem jste vy. Nikoho nehledejte. Když máte nějaký zdravotní problém, je potřeba, abyste se zastavili a zamysleli, kde děláte chybu. Pokud to uděláte včas, tak jsem si jistý, že na to přijdete a uzdravíte se sami."

Nicméně i vy v některých případech předepisujete léky.
Ano, i já používám antidepresiva, kortikoidy, antibiotika. Děkuji farmacii, že je mám k dispozici. Moje první otázka na pacienta ale vždy zní: "Chcete se léčit, nebo se chcete uzdravit?" Pacient se zarazí, co je to za hloupou otázku. "Jasně, že se chci uzdravit." "Dobrá, posaďte se a budeme si povídat o vašich nemocech a o vašich životních starostech. A já vám povím, jak to spolu souvisí." Na prvním místě je pochopit nemoc a poradit pacientovi, jak by měl změnit své životní podmínky, chování, aby mobilizoval ten nejúčinnější lék - svoji vlastní energii, samoúzdravné schopnosti. A teprve pokud na zvládnutí nemoci vlastními silami nestačí, předepíši mu léky. Ale jen dočasně, aby se odrazil ode dna a mohl udělat životní změnu.

A co když po zjištění, co všechno by musel změnit, pacient raději chce další léky?
To je každého volba, jestli se rozhodně doživotně používat berličku v podobě léků a příznaky jen potlačovat, nebo se vydá cestou vlastní změny k uzdravení.

Neslýcháte odpověď: Já to změnit nemohu, nezáleží to jen na mně, jsem vlastně odkázaný na léky... ?
To jsem často slýchával, dokud jsem dělal na klinice. Pacienti říkali: "Jsem nemocný, určete mi diagnózu a předepište léky. Uzdravte mne. Já si počkám. A do mého osobního života vám nic není." Pokud jsem léky nenapsal, pacienti se cítili být zanedbaní a podcenění. Nyní přicházejí s opačnou zakázkou: "Už nechci brát prášky, mám toho plné hrsti, je mi pořád špatně, poraďte mi, co mám udělat pro to, abych byl zdravý a brát to nemusel."

To je skvělé.
Moc mne těší, že lidé začínají svým nemocem rozumět. Zájem o komplexní medicínu je drtivý. Naše kapacity jsou ale totálně vyčerpány. Mohl bych vyšetřovat od rána do noci, lidé stojí ve frontách, vydávají se pořadová čísla, pozvání k besedám a žádosti o rozhovory se jen hrnou. Všichni volají o pomoc, jen málokdo je ochotný pomáhat. My už ale společenskou poptávku nedokážeme uspokojit bez společenské podpory. Nový obsah medicíny potřebuje také novou formu zdravotnictví. V současném systému je lékař motivován k tomu, aby hodně ordinoval, hodně vyšetřoval, hodně léčil. Pokud by pacienta uzdravil tím, že mu poradí, jak má změnit chování, dělá to sobě na úkor. Ve výkonovém systému se neuživí. Důsledkem jsou náklady, které už stát nedokáže zaplatit. Obrovská spousta vyšetření a prášků se ordinuje úplně zbytečně. Proto říkám: "Došli jsme do slepé uličky. Zastavme se a začněme společně, od základů, budovat nový systím. To za nás žádný politik neudělá."
________________________________________________________________________

pátek 15. listopadu 2013

Opice a krokodýl

Na břehu řeky Sarasvatí rostl mohutný fíkovník a na něm bydlela opice samotářka. Živila se jeho fíky a pila vodu z řeky. Žila tak ve své samotě klidně a spokojeně.

Jednou při obědě, když seděla na silné větvi nad řekou a požírala fíky, upadl jí jeden fík a sletěl do vody, až plesklo. V řece se zrovna proháněl krokodýl, uslyšel plesknutí a spadlý fík sežral. Zachutnal mu a pomyslel si:
"Kdyby se mi tak dostalo víc těchto sladkých plodů, to bych si pochutnal! Neumím však lézt po stromech, a čekat zbůhdarma, až nějaký fík sám spadne, je nemoudré."

Nicméně však stále otálel pod stromem a mlsně se díval vzhůru na fíky. Spatřil tam opici a zavolal na ni:
"Hej, ty jedna opice, natrhej mi pár fíků a hoď mi je sem dolů do řeky!"
Opice se zasmála a natrhala mu fíků do sytosti. Krokodýl byl rád a řekl opici:
"Děkuju ti ze srdce, milá opice. Vidím, že jsi hodná. Pojď, spřátelíme se, neboť nemám mezi zvířaty žádného přítele."
Opice samotářka odpověděla: "Ani já nemám žádného přítele. Spřátelme se tedy!"

Od té doby připlouval krokodýl každý den pod fíkovník, vylezl vždycky na břeh vedle opice a trávili spolu příjemné chvíle zábavným rozhovorem. Za krátký čas si jeden druhého tak oblíbili, že v celém kraji nebylo upřímnějších přátel nad ně.

Krokodýl byl tak rád ve společnosti opice, že se častokrát vrátil domů až hodně pozdě. Toho si všimla jeho manželka krokodýlice a měla mu to za zlé, ačkoli mu nic neřekla.

Jednou, když byl krokodýl opět u své opice, pravila s povzdechem krokodýlice své přítelkyni, která ji přišla navštívit:
"Přítelkyně, trápí mne jedna věc. Od nějaké doby tráví můj manžel krokodýl dlouhý čas mimo domov a vrací se až pozdě s večerem."
"Nic si z toho nedělej," řekla jí přítelkyně. "Vždyť to nemusí být nic, co by tě muselo trápit. Abych tě uklidnila, poplavu zítra za tvým manželem a zjistím, kde se tak dlouho zdržuje."

A tak také učinila. Sledovala krokodýla a viděla, že tráví celé odpoledne v družné zábavě s opicí pod fíkovníkem na břehu řeky. Řekla to krokodýlici a ta se dala do náramného nářku.
"Běda, běda," naříkala, " můj manžel krokodýl mě zanedbává a tráví svůj volný čas raději s nějakou opicí!"


Lehla si a předstírala, že je nemocná. Když se krokodýl toho dne vrátil od opice, ptal se polekaně:
"Co se stalo? Jak to, že jsi nemocná?"
Krokodýlice jen sténala a naříkala a její přítelkyně mu odpověděla:
"Onemocněla náhle velmi nebezpečnou chorobou. Je to choroba smrtelná. Připrav se, milý krokodýle, že tvá žena ještě dnes umře."
Krokodýl byl zoufalý a řekl:
"Hanba mi, vždyť já jsem ji vlastně zanedbával. Kdybych ji mohl zachránit, rád bych za ni obětoval svlj vlastní život!"
"To by nepomohlo," řekla přítelkyně. "Je pouze jediný lék, který by mohl tvou ženu zachránit, ale je to lék vzácný a pochybuju, že bys ho dokázal opatřit."
"Co je to za lék?" vykřikl krokodýl. "Ať je to, co je to, seženu ho ještě dnes!"
Tu přítelkyně pravila:
"Jen opičí srdce může zachránit tvou manželku před neodvratnou smrtí. Jinak zemře bez pomoci."
"Jaké neštěstí se to na mne řítí," pomyslel si nešťastný krokodýl v duchu.
"Kde jinde bych mohl opatřit opičí srdce než u své přítelkyně opice! Ale jak bych mohl být tak proradný a zradit naše věrné přátelství! A přece, když to neudělám, budu vinen smrtí své ženy! Ach, já nešťastný, co si jen počnu!"

S takovými myšlenkami pomalu plul zpátky k fíkovníku. Když ho uviděla opice, řekla mu:
"Ale, příteli, proč se dnes vracíš?"
"Uvědomil jsem si," pravil krokodýl, "že jsem vlastně nevděčný přítel. Každý den tu trávím s tebou a ještě jsem tě ani jednou nepozval k nám na ostrov, kde mám nádherný dům a velkou zahradu s ovocnými stromy. Také má žena by tě ráda poznala. Proto jsem se vrátil, abych tě pozval k nám na návštěvu."

"Ale já neumím plavat," řekla opice.
"To nevadí. Posaď se mi na hřbet, já tě odvezu."
Opice se mu důvěřivě posadila na hřbet a krokodýl se pohroužil do řeky. Avšak trudné myšlenky ho nepřestávaly trápit.
"Bože, bože," povzdechl si. "První místo jistě náleží manželce, a teprve druhé přítelkyni. A tak já musím kvůli ženě spáchat vraždu na přítelkyni."
Opice něco zaslechla a zeptala se:
"O čem to mluvíš, příteli?"
"To nic není," odpověděl krokodýl.
"Slyšela jsem, že vzdycháš," řekla opice, "a zdá se mi, že tě něco trápí. Svěř se mi, příteli, možná ti budu moci poradit."
A tu krokodýl pravil:
"Moji ženu zachvátila nevyléčitelná nemoc. To mne trápí."
"Vždyť na každou nemoc je nějaký lék," řekla opice. "Copak lékaři neznají lék na chorobu tvé manželky?"
"Prý jen opičí srdce," prořekl se krokodýl, "může mou manželku zachránit."
"Teď je po mně," pomyslela si opice, ale nahlas řekla:
"Ty můj milý příteli, pročpak si to neřekl hned? Jistě víš, že opice mají svá srdce pověšena vždy na tom stromě, na kterém bydlí. Moje srdce visí mezi fíky na fíkovníku. Kdybych to byla věděla, vzala bych je hned s sebou, abych je darovala tvé chudince ženě. Ale takhle se musíme vrátit, odkud jsme přišli."
Krokodýl řekl:
"A nebude tě rmoutit, že tak přijdeš o své srdce?"
"Co bych neudělala pro přítele," odpověděla opice. "Jen se rychle obrať ke břehu, ať tvá žena nemusí na lék čekat příliš dlouho."

Krokodýl se obrátil a plaval zpátky. Když připluli ke břehu, opice hbitě seskočila a vylezla na vrcholek fíkovníku. Když se dlouho nevracela, zavolal na ni krokodýl:
"Pojď už přece, proč mě zdržuješ?"
"Plav si sám na svůj ostrov, hlupáku," odpověděla mu opice. "Jsi hlupák a hlupákem zůstaneš! Cožpak může živý tvor mít své srdce mimo tělo? Plav! Svou hloupostí jsi ztratil přítelkyni!"
A krokodýlovi nezbylo, než plavat.
___________________________________________________________________________
Opice a krokodýl. Indická lidová pohádka. Text: Vladimír Miltner. Ilustrace: Ivo Klečka. © Nakladatelství Orbis, Praha, 1973. Cena: 70 hal.

čtvrtek 14. listopadu 2013

středa 13. listopadu 2013

Rozhovor s Janem Hnízdilem n°1

MUDr. Jan Hnízdil - internista a specialista v oboru komplexního rehabilitačního lékařství a psychosomatiky. Autor či spoluautor publikací Mým marodům - Jak vyrobit pacientaJak léčit nemoc šílené medicíny, Doping aneb zákulisí vrcholového sportuBolesti zad: mýty a realitaArtróza v psychosomatickém přístupu a dalších.

Studoval medicínu na Karlově univerzitě. Pracoval nejprve ve sportovním středisku Dukla Praha, později jako odborný asistent na katedře tělovýchovného lékařství Fakulty tělovýchovy a sportu UK. Byl členem odborného vědeckovýzkumného a terapeutického týmu pro idiopatickou dětskou skoliózu a funkční ženskou sterilitu. V letech 1994 až 2004 byl MUDr. Jan Hnízdil vedoucím lékařem rehabilitačního oddělení Fakultní polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a externím pedagogem III. lékařské fakulty UK pro problematiku dopingu a sportovní zátěže. V současné době pracuje v Centru komplexní péče v Dobřichovicích u Prahy. K 31.12.2013 zde ale svoji ordinaci ukončuje. Věnuje se problematice psychosomatické rehabilitace a léčby bolesti.

JSME ROZEŽRANÁ SPOLEČNOST, ŘÍKÁ MUDR. JAN HNÍZDIL

Cítíte se zdravý, pane doktore?
Po tělesné stránce to ujde. Mentálně si nejsem jistý. Dokonce jsem už před lety navštívil psychiatra, jestli si myslí, že je moje chování standardní. Paní doktorka mi tehdy pověděla, že trpím grafománií, spasitelským komplexem, aktivizmem, exhibicionizmem, občasnými depresemi a různými dalšími diagnózami, ale že mi prášky zatím nedá, protože mne ráda čte a prý by bylo škoda to tlumit.

Takže o svém dušením zdraví pochybujete?
Samozřejmě. Člověk, který nepochybuje o svém duševním zdraví, o svých činech, o sobě samém, považuje se za jedinečného a dokonalého, je s největší pravděpodobností psychopat. Existuje jednoduchý návod, jak odlišit neurotika od psychopata: zatímco neurotik trápí sám sebe, psychopat všechny okolo. Snad lidi kolem sebe moc netrápím. Úplně jistý si ale nejsem. To byste se musela zeptat jich.

Jaký je váš návod udržovat se zdravý, bez potřeby léků a lékařů?
Lidé žijí v iluzi , že když má někdo titul doktora, tak všemu rozumí a na všechno má návod. Žádné návody nedávám. Člověk by si měl uchovat selský rozum a neztrácet rozvahu. Nenechat se z ní vyvést různými módními trendy a "objevy" vědců. Měl by jíst to, co mu chutná, v klidu a s partnerem, se kterým si jídlo vychutná. Sebedokonaleji nastavený jídelníček je k ničemu, pokud do sebe jídlo v rychlosti nacpete a ještě se přitom pohádáte s manželkou. To si koledujete o refluxní chorobu. Lidově: leze vám to krkem. Stejně jako s jídlem, je to s pohybem. Jde o to, aby byl pestrý, bavil nás, abychom si ho užívali a zbytečně se nehonili. Kamarád a herec Jarda Dušek mi kdysi řekl: "Nehoň se, stejně se nedohoníš." Tak se tím snažím řídit. Rád jezdím na kole, plavu, v zimě na běžkách, baví mne i zahrada, štípání dříví... Americká vědecká studie, kterou jsem citoval v knížce o bolestech zad (Bolesti zad: mýty a realita), prokázala, že mnohem užitečnější než nějaké sofistikované fitness programy je, když se člověk normálně hýbe.

Čím se udržujete v kondici?
Příkladnou životosprávu zrovna nemám. Kovářova kobyla... znáte to. Snažím se, jak jen to jde, nějak kompenzovat každodenní sezení a stres v ordinaci. Střídají se u mne pacienti s úzkostmi a depresemi, s rakovinou, v zoufalé životní situaci. Už jen trpělivě je vyslechnout je zátěž. Každou volnou chvilku proto odbíhám do lesa. Z jara obvykle s igelitovým pytlem sbírám odpadky. Když rostou houby, tak s košíkem. S lesem o sebe navzájem pečujeme. Nejsem v náboženském smyslu věřící. Věřím v sílu přírody. Les je můj kostel.

Jaký je váš názor na léčení pomocí bylin?
Byliny mám rád. Na chalupě trháme mátu, meduňku, sléz, diviznu. Chodíme na šípky, lipový květ, trnky, bezinky, kostival, puškvorec. Manželka dělá čajové směsi, šťávy nebo likéry. Kamarádi si je nemohou vynachválit. Léky z bylin původně vycházely, postupně ale převládla chemie. Pokud to jen trochu jde, dávám přednost bylinám i u svých pacientů. Odpor proti nim pramení z neznalosti a komerce. Pokud by se lidé léčili bylinami, snížila by se spotřeba léků. To nemůže farmaceutický průmysl připustit. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že lidé polykají plnými hrstmi psychofarmaka. Jakmile ale máte na zahrádce pár rostlin konopí, vlítne vám tam zásahová jednotka.

Co považujete za příčinu dnes tolik rozšířené obezity?
Obezita je málokdy způsobena nějakou objektivní příčinou. Spíš než nemoc, je to životní postoj. Symbolizuje chování celé západní společnosti: rozežranost, poživačnost, honbu za neustálým růstem a expanzí. Měl jsem před měsícem pacientku - mladou podnikatelku, sto dvacet kilogramů. Způsob stravování odrážel její dravost v podnikání. Několik firem, stálá expanze, pohlcování konkurence. V jídle jen to nejlepší: bifteky z Argentiny, chilská vína, francouzské sýry. Navíc bez pohybu, bez partnera, odmítá se o cokoliv podělit. Přitom by chtěla být štíhlá. "Nadváha je zrcadlem Vašeho způsobu života. Pokud budete takhle žít, takhle se chovat není Vám pomoci," řekl jsem jí. Podobné je to s naší kynoucí společností. Naléhavě potřebujeme ozdravný půst, víc pohybu a méně expanze. Hlavně se ale musíme podělit s těmi, kteří se tak dobře nemají.

Tuk má ale také ochrannou a izolační funkci...
Řada pacientů se obaluje tukem, aby se chránili před vnějšími stresory, případně vnitřní úzkostí. Stálé napětí, ve kterém žijí, jim vyčerpává spoustu energie. V noci se budí a luxují ledničku, cpou se sladkostmi, přibývají na váze. Obezita je u nich výsledkem nešťastného řešení složité životní situace.

Co si myslíte o geneticky modifikovaných potravinách?
Vím jen to, co je v médiích. Genetika a moderní medicína dnes dokáží neuvěřitelné věci: genetické manipulace, genovou terapii... Umíme je spustit. Vůbec však nedokážeme odhadnout, jaké následky budou mít v dlouhodobém horizontu. A to nejen na člověka jako živočišný druh, ale na celý ekosystém. Experimenty s geneticky modifikovanými potravinami považuji za riskantní. Místo nekontrolovaného růstu a genetických experimentů dávám přednost pokojnému nerůstu: malá políčka, sady, zahrádky, farmy, maloprodukce a samovýroba.

Potřebuje dnešní člověk suplementovat vitaminy a minerály?
To základní, co naše tělo potřebuje, není problém získat z přirozené čerstvé stravy. Pokud jíte zdravě, doplňky nepotřebujete. Pokud jíte nezdravě, doplňky vám nepomohou. V Itálii zveřejnili velkou studii, která prokázala, že pro člověka je mnohem zdravější přijímat vitaminy a minerály z přirozených zdrojů - ovoce a zeleniny, než ve formě tablet. V ovoci a zelenině totiž jsou ve vyvážené podobě i s dalšími vitaminy, enzymy a účinnými látkami. Navíc nehrozí předávkování. K doplňkům a vitamínům bych se uchyloval jen výjimečně, jestliže je k tomu jasný medicínský důvod. Pokud je pacient starý, má těžkou osteoporózu, žaludek nedokáže trávit vitamín B - to je bez diskuze. Dávat ale doplňky dětem, odmalička je učit, že musí brát tablety - to ani náhodou. Člověk se přece nenarodil proto, aby bral prášky.
__________________________________________________________________
Převzato: Najimseazhubnu.cz, Jsme rozežraná společnost, říká MUDr. Jan Hnízdil

úterý 12. listopadu 2013

Banky

... aneb návod, jak se stát podvodníkem snadno, rychle, veřejně a legálně.

pondělí 11. listopadu 2013

Melaia a monuia

Král, který žil na ostrově Tonga, byl přesvědčen, že žádný muž na světě není hoden sňatku s dívkou tak nesmírně krásnou, jakou je jeho dcera. Snažil se proto zabránit tomu, aby ji nějaký muž vůbec mohl spatřit. To se však princezně nelíbilo. Jednou si postěžovala otci.
"Všechny dívky z našeho města se smějí koupat jen já ne."
A král se nad ní slitoval a kázal postavit u moře vysoký neprostupný plot. Za tímto plotem, skryta každému pohledu, se princezna každý den koupala. Nejdřív si zaplavala a pohrála s rybkami, potom ležela na bílém písku a snila.

Jednoho dne napadlo boha Slunce pohlédnout při své pouti po obloze za tento plot. A princezna ho svou krásou tak okouzlila, že se do ní na první pohled zamiloval. Princezna jeho lásku opětovala a sluneční bůh sestoupil na zem. Princezně se pak do roka narodil syn, kterého pojmenovala Sluníčko.


Když Sluníčko vyrostlo v mládence, bylo hrdé, svéhlavé a panovačné.
"Mým dědečkem je král a má matka je nejkrásnější žena na světě," říkalo.
Ostatní děti se ho bály, protože bylo kruté a silné. Ale jednou, když v záchvatu hněvu princ děti bil a urážel, postavily se mu na odpor. Jeden z hochů na Sluníčko zavolal:
"Každý z nás má otce, jen ty nemáš žádného!"

Sluníčko nejprve zaťalo pěsti a chtělo opovážlivé hochy ztrestat, ale pak se počaly po jeho tváři řinout slzy. Se vzlyky běželo k matce. Ta mu prozradila, že jeho otcem je sám bůh Slunce.

Sluníčko si utřelo slzy a řeklo: "Pohrdám lidskými dětmi. Již s nimi nechci žít."
Marně se ho matka snažila zadržet - ani se s ní nerozloučilo, odešlo, a matka již nikdy svého syna nespatřila.


Na pobřeží Sluníčko nasedlo do člunu, při odlivu vztyčilo plachtu a vyrazilo na moře. Tou dobou Slunce právě stoupalo vzhůru na oblohu. Když v poledne stálo nad člunem, Sluníčko na ně zavolalo:
"Otče, slyšíš mne?"
Slunce však bylo příliš vysoko a neslyšelo. Sluníčko se snažilo být včas na horizontě, kde Slunce zapadá, ale vítr již nebyl tak silný, a tak bůh Slunce zmizel dříve, než tam Sluníčko dorazilo. Sluníčko si proto řeklo, že příští den zkusí svého otce zastihnout na místě, kde vychází z moře. Plachtilo celou noc a ráno již bylo Slunci tak blízko, že jeho volání bůh Slunce uslyšel.
"Kdo mne volá?" řekl.
"To jsem já," vykřiklo Sluníčko, "tvůj syn! Moje matka je princezna v Tongu. Nemohl by ses na chvilku zastavit a popovídat si se mnou?"
Slunce odpovědělo:
"Nemohu se bohužel zdržet, protože lidé moji tvář už spatřili. Škoda, že jsi nepřišel o chvilku dříve. Měj se pěkně, můj synu, musím dále."
"Zůstaň, otče," volalo Sluníčko. "Když schováš svou tvář za mraky, můžeš přijít sem dolů ke mně a nikdo to nepozná."
Slunce se usmálo: "Jsi vskutku chytrý, synu."
A zavolalo mrak a pod jeho ochranou sklouzlo na okraj moře.

Slunce a Sluníčko spolu mluvili jen chvilku.
"Vyprávěj mi o svém životě, synu," řekl sluneční bůh.
Sluníčko vyprávělo o Tongu a o své matce, Slunce na oplátku prozradilo svému synkovi mnohá tajemství nebe. Pak řeklo:
"Ale teď si již musím pospíšit, jinak budou mít lidé strach. Počkej na tomto místě do noci a když moje sestra, bohyně Měsíce, tvoje teta, vystoupí z vody a bude se chtít vydat na svoji noční pouť, zavolej na ni a promluv s ní. Má dvě věci, jedna se jmenuje melaia a druhá monuia. Popros ji, aby ti dala melaiu. Když to uděláš, budeš šťastný, jestliže neposlechneš, stihne tě neštěstí."

Sluníčko setrvalo na místě až do večera. Bohyně Měsíce, sotva ho uviděla, zvolala:
"Uhni, dítě, jinak narazíš špicí lodě do mého obličeje!"
Sluníčko uhnulo trochu stranou a řeklo:
"Jsem synem tvého bratra, jmenuji se Sluníčko a ty jsi moje teta."
Měsíční bohyně se podivila.
"To je zvláštní, ale uhni mi z cesty. prosím, jinak bych nemohla vystoupit na oblohu."
"Když uhnu, milá teto, tak mě opustíš a nezískám věc, o kterou tě mám požádat."
"Neboj se, neopustím tě. prozraď mi ale, co žádáš."
Sluníčko vědělo, že má požádat o melaiu, ale protože bylo neposlušné a vzpurné, řeklo si:
"Proč bych mělo žádat právě o melaiu?" a odpovědělo: "Otec mi říkal, abys mi dala monuiu."
Bohyně Měsíce nechtěla věřit svým uším:
"Řekl tvůj otec skutečně monuiu? To není možné. Nebyla to snad melaia?"
Sluníčko se kouslo do rtů a vzdorovitě odpovědělo:
"Ne, teto, určitě to byla monuia. Otec říkal, že mi máš dát monuiu a melaiu si máš nechat."
To je mi divné, myslela si měsíční bohyně, můj bratr přece nemůže to dítě tak nenávidět, aby ho chtěl usmrtit. A dala Sluníčku melaiu a řekla:
"Tady máš, synovče, monuiu. Je to malá věc, zabalená v tomto šátku. Vezmi si ji a dobře si pamatuj: šátek nesmíš rozbalit, pokud jsi na moři! Kdybys mě neposlechl, potkalo by tě neštěstí. A teď se vrať co nejrychleji domů," dodala ještě.


Sluníčko se hned vypravilo na cestu zpět. Druhého dne ráno již bylo na dohled pobřeží Tonga. Sluníčko bylo stále netrpělivější. Nakonec neodolalo a rozbalilo ten šátek - aby se dozvědělo, co je ta zvláštní věc, která umí učinit člověka šťastným.

V šátku byla neobyčejně krásná mušle, zářila jasně červenou barvou. Sluníčko ještě nikdy nevidělo něco tak krásného. Chtělo mušli otevřít, aby spatřilo perlu, která se uvnitř skrývá. Vtom ale zpozorovalo zvláštní šum. K loďce se blížil proud mohutných velryb, zubatých žraloků, delfínů, tuňáků, želv a dalších obyvatel moře.
Marně rozkazovalo Sluníčko proudu, aby se vrátil. Slyšelo, jak ryby volají: "Melaia, melaia!"

Pak rybí hejno narazilo na člun a převrhlo ho. Ve vodě už na chlapce číhali žraloci. Tak Sluníčko skončilo strašnou smrtí. A lidé se nikdy nedověděli, co to melaia opravdu je ...
___________________________________________________________________________
Melaia a monuia. Polynéská lidová pohádka. Text: Petr Rezek. Ilustrace: Věra Krumphanzlová. © Nakladatelství Orbis, Praha, 1976. Cena: 70 hal.

středa 6. listopadu 2013

úterý 5. listopadu 2013