pátek 22. května 2015

Chocolat


Písnička patří k filmu Chocolat.

Ten velmi milým způsobem ukazuje, jak to ze začátku čokoládovny neměly lehké.
Lidé se na vše neznámé dívali podezíravě a církev v čokoládě spatřovala dílo samotného ďábla.
Naštěstí si ale cestu prorazila ...

pondělí 23. března 2015

Jeden svět 2015

Jeden svět je festival určený dokumentárním filmům o lidských právech.

Letošní ročník odstartoval už 2. března a stejně jako loni jej zahájila Praha. K ní se přidá dalších 33 měst.

Tento týden to bude Plzeň. Festival se koná od 23. do 31. března a nabídne kolem 40 dokumentů.

Promítat se budou v Divadle Dialog, Polanově síni Knihovny města Plzně a v Meeting Pointu na Náměstí Republiky.

Narušit předsudky, pohodlné nevědomí a fámy šířené českou společností - to je cílem festivalu, který diváky letos vyzve: Praskněte své bubliny!

Já si předběžně vybrala těchto 13, tak snad se na některý z nich dostanu...
___________________________________________________________________________

Zatajené dopisy (23. a 30.3.2015, Divadlo Dialog)
V obci Květušín nedaleko Českého Krumlova vzniklo v 50. letech unikátní výchovné zařízení: pedagog Miroslav Dědič tu vytvořil školu pro děti z romských rodin. Díky jeho snaze motivované osobním zájmem pomoci chudým rodinám s péčí o děti se ke škole přidružil časem internát. Žáci zde zůstávali zprvu převážně dobrovolně, později ale nastoupilo násilné odtrhávání dětí od jejich rodin. Součástí "převýchovy" bylo někdy i zatajování dopisů, které rodiče dětem posílali. Někdejší studenti tak vzpomínají na svůj pobyt s láskou i hořkostí. Dokument s respektem k citlivosti tématu přináší výpovědi absolventů školy i samotného autora kontroverzní výchovné metody.

Neviditelné vlny (24.3.2015, Polanova síň)
Vize světa propojeného virtuální sítí a planety pokryté bezdrátovým signálem jsou vzrušující hudbou blízké budoucnosti a někde již realitou. Futuristické naděje o „úplném pokrytí“ bezdrátovým signálem však pro lidi trpící přecitlivělostí na elektromagnetické vlny představují noční můru. Jsou nuceni žít ve vynuceném exilu na útěku před moderní technologií, která jim způsobuje nesnesitelné fyzické obtíže. Jejich osudy prolíná příběh umělkyně lovící neviditelné vlny, jež přetváří do slyšitelných zvukových děl. Co se stane, až bezdrátový přístup k internetu pokryje celou planetu?

Piráti ze Salé (24.3.2015, Meeting Point a 31.3.2015 Divadlo pod Lampou)
Na pozůstatcích někdejší pirátské pevnosti v marockém Salé vyrostla úplně jiná stavba – cirkusový stan. Útočiště tu našla první marocká cirkusová škola, která poskytuje alternativní vzdělání mladým lidem s pohybovým talentem. Snímek zblízka ukazuje osudy několika z nich – od přísných přijímacích zkoušek přes náročný trénink až po přípravu prvního vystoupení. Budoucí artisté musí překonávat zákony gravitace a nalézat motivaci k lepším výkonům. Cesta ke svobodnému uměleckému vyjádření je pro ně nejen cestou k profesionální umělecké kariéře, ale i k nezávislosti a svobodě.

Vive la France (25.3.2015, Divadlo Dialog)
Ostrov Tureia ve Francouzské Polynésii vypadá na první pohled jako ráj. Ve skutečnosti je život místních obyvatel poznamenán neblahým dědictvím francouzské nadvlády. Francie totiž na nedalekém atolu Moruroa uskutečnila mezi lety 1966–1996 více než sto devadesát atomových testů. Mladí snoubenci Kua a Teariki, kteří na Tureii žijí, mají velké obavy o zdraví i bezpečnost. Děsí je nárůst výskytu rakoviny i možnost, že se Moruroa vlivem výbuchy narušeného podloží propadne a jejich nový dům smete tsunami. Film se věnuje osobním příběhům několika místních lidí i snaze odborníků, kteří chtějí přimět francouzskou vládu prošetřit situaci a kompenzovat obyvatelům způsobené škody.

Stále spolu (25.3.2015, Polanova síň)
Na šumavských stráních panuje ticho a klid. Jen v okolí stavení rodiny Mlčochových bývá rušno. Vystudovaný kybernetik Petr a učitelka Simona mají totiž devět dětí. Řád rodinného klanu stanovuje Petr, který sám sebe vnímá jako „profesionálního otce“. Rozhodl, že on a jeho rodina se vzdají výdobytků moderní civilizace, aby ve jménu svobody mohli žít v souladu s přírodou, volně a nezávazně. Za jakou cenu je tato svoboda vykoupena a jaké hodnoty naopak rodina svou nonkonformitou získává? Filmový debut byl vybrán do programu prestižní mezinárodní přehlídky dokumentárních filmů IDFA.

Národní hra (25.3.2015, Meeting Point)
Počítačová hra Starcraft se stala pro tisíce mladých Jihokorejců prestižním národním sportem. Z těch nejúspěšnějších hráčů jsou hvězdy s vlastními fankluby a lukrativními reklamními smlouvami. Stát se profesionálem je proto dobrou alternativou ke školnímu stereotypu a pro mnohé teenagery to představuje skutečně vysněnou kariéru. Portrét tří hráčů různých úrovní zprostředkovává jedinečný vhled do zákulisí týmových domů, kde chlapci podřizují život dennímu drilu před monitory. Film zobrazuje dynamický svět turnajů "e-sportu", které se odehrávají za řevu a pláče nadšených fanynek na stadionech i televizních obrazovkách.

Sama sebou (26.3.2015, Divadlo Dialog)
"Díky svému blogu už se necítím tak osamělá," šeptá Laura, mladá Finka, která úzkostlivě sleduje původ veškerých potravin, které jí, a potýká se s depresí. Juulia si vede populární módní blog a baví denně desetitisíce svých fanoušků fotkami ve stylovém oblečení. Elli naopak už doblogovala. Její proanorektický deník ji málem zničil. Všechny 3 mladé ženy vedou osamělý introvertní život, v němž se každá po svém vyrovnává se strachem a úzkostmi plynoucími z nároků, které na jejich křehkou osobnost klade společnost. Každá hledá cestu, jak být sama sebou, a pro všechny se v jednom okamžiku stává důležitým mostem mezi vnitřním a vnějším světem prostor internetu.

Bugarach (27.3.2015, Polanova síň)
Dávná mayská legenda o konci světa probouzí k životu ospalé městečko Bugarach v jižní Francii. Aura posvátnosti odedávna obklopovala stejnojmenný kopec nad městem. S blížícím se datem 21. prosince 2012 se ale začne masově šířit zpráva o tom, že apokalypsu přežije jen 194 obyvatel Bugarachi. Do vesnice začínají přijíždět ti, kteří se chtějí zachránit, a Bugarach se stává jevištěm absurdních příběhů. Místní malý kouzelník se připravuje na své největší představení, novodobí hippies si staví tábory na úpatí hory, kopec se mění v místo tajemných rituálů. A novináři číhající na každém rohu rozdmýchávají masovou hysterii…

Dron (27.3.2015, Divadlo Dialog)
Je to jako hra – z výšky sledujete svůj cíl a pak jedním zmáčknutím tlačítka zneškodníte protivníka. O tisíce kilometrů dál v pákistánských horách v tu samou chvíli umírají lidé. Masivní nasazení bezpilotních letounů v americké armádě změnilo v poslední dekádě zásadním způsobem tvář války. USA je prezentují jako klíčový a úspěšný nástroj cílené likvidace islamistů. Jak to ale vypadá ve skutečnosti? Počty nevinných civilních obětí mnohonásobně převyšují počty zabitých teroristů. Ve snímku, který odhaluje zákulisí bojových operací, zaznívají výpovědi bývalých i současných armádních operátorů dronů, inženýrů i pákistánských civilistů, kteří útoky přežili či ztratili své rodiny.

ThuleTuvalu (29.3.2015, Divadlo Dialog)
Grónské městečko Thule je nejseverněji obývaným místem na Zemi. Tuvalu je polynéský ostrovní stát. Místa od sebe vzdálená více než jedenáct tisíc kilometrů jsou však dnes osudově propojena. Tající led v Grónsku zvedá hladinu oceánu, který tak brzy zaplaví nízko položené tichomořské ostrovy. Zatímco se experti dohadují, jak změně klimatu zabránit, obyvatelé Thule a Tuvalu čelí už dnes jejím nezvratným dopadům v každodenním životě. Dokument zblízka sleduje osudy několika místních rodin, které si uvědomují, že jejich tradiční způsob života a obživy spěje rychlostí tajícího ledu ke změně.

Tichá inkvizice (29.3.2015, Divadlo Dialog)
Lékařka Carla denně řeší etické dilema. Současný nikaragujský prezident Daniel Ortega totiž v reakci na svůj povolební úspěch, kterého dosáhl díky podpoře katolické církve, schválil v roce 2007 nařízení zakazující potraty. A to i v případě znásilnění, incestu nebo ohrožení života matky. Důsledkem je značný nárůst počtu nepovedených domácích potratů a nechtěných těhotenství. Carla se domnívá, že zákon jde proti lékařské etice a porušuje ženská práva. Ona a její tým proto ve snaze pomáhat pacientkám balancují na hraně ilegality. Skrze Carlin příběh zároveň nahlížíme do současné politické situace v Nikaragui, o které se příliš nemluví.

Válka lží (29.3.2015, Divadlo Dialog)
V roce 2003 zaútočily USA na Irák a svrhly režim Saddáma Husajna. Válka po sobě zanechala desítky tisíc mrtvých a zemi v rozkladu. Důvodem invaze měly být chemické zbraně hromadného ničení. Čtyři roky předtím se do rukou německé rozvědky dostal uprchlík z Iráku, který do detailů popsal svou práci v tajném iráckém vojenském komplexu na výrobu chemických zbraní. Právě jeho svědectví posloužilo Američanům jako důkaz k rozpoutání války. Jak se ale ukázalo – Iráčan si vše vymyslel. Osu dokumentu tvoří přímý, až minimalistický rozhovor režiséra s mužem, který se snaží obhájit své činy, ale přitom svou lží pomohl vehnat svět do války.

Cukr blog (30.3.2015, Divadlo Dialog)
Je možné o cukru přemýšlet jako o droze? Režisérka Andrea Culková o tom nepochybuje. Svou závislost si uvědomila v těhotenství, kdy jí lékaři diagnostikovali cukrovku. Snaha najít v regálech obchodů potraviny bez přidaného rafinovaného cukru se stala hnacím motorem pro vznik dokumentu, ve kterém režisérka pět let pátrala na různých místech světa po souvislostech, mapovala rozpínavost cukerného průmyslu i alternativní cesty stravování. Odkryla přitom neuvěřitelné souvislosti mezi nemocemi, poruchami chování a nadměrnou konzumací cukru. Nakolik je sladký život motorem naší civilizace?
______________________________

neděle 15. března 2015

Get rid of my glasses ... check

Dnešní příspěvek je první.

První z těch, které píši bez nich ... bez brýlí a bez mé dioptrické vady.

Už někdy na základce, to mi mohlo být tak 8, se mi začal kazit zrak a já si nasadila svoje první brýle. A jak plynul čas, já vyrůstala a pořizovala si brýlky nové ... s obroučkami hezčími (jak jsem tehdy /doslova slepě/ věřila) a dioptriemi vyššími (jak mi moje očařka předepisovala). Tak jsem se propracovala od dětských barevných, přes kulaté potterovské, hranaté divně velké, modré plastové až po moje poslední - samozřejmě ty nejkrásnější a nejreprezentativnější.

Což o to, byla jsem na ně zvyklá odmala a nosit je jako takové mi nevadilo. Poslední dobou jsem si ale čím dál palčivěji uvědomovala tu řadu momentů, kdy mi vážně lezly krkem.

Jako když jsem v třeskutém mrazu zapadla do vyhřátého podniku, kde na mě měl někdo čekat...
Člověk vejde. Vlivem prudké změny teplot brýle okamžitě ztratí svou funkci a stanou se zcela neprohlédnutelnými. Takže sundat, otírat. Ale to první čtvrt hodinu beztak nepomůže. Brýle se musí aklimatizovat a teprve pak se přestanou kolem dokola zamlžovat. No jo, ale co teď? Stát bezcílně u dveří a být terčem pohledů všech uvnitř? ... Fakt příjemné, zejména když vy nevidíte lautr nic!
Děsivější verze - podnik, do kterého jdete prvně a který uvnitř neznáte.
Ultra děsivé - sejít se v neznámém prostředí s někým, koho neznáte moc dobře nebo se vidíte poprvé.

Abych ale nežehrala jenom na zimu, takové léto bylo taky prima...

Horko na padnutí, tak co se jít svlažit do bazénu? Dilema - s brýlemi nebo bez? Takže popořadě - znám ten bazén nebo ne? Pokud ho neznám, netrefím ze šaten. Pokud ho znám, trefím sice ze šaten, ale pokud jdu s klukem, už ho v bazénu nikdy nenajdu. A co plavání? Budu se jen namáčet, nebo si budu chtít pořádně zaplavat kraulem? A i když budu plavat prsa, jak to udělat, aby mi ostatní plavci nepostříkali skla? (to je fakt otravný)

Sluníčko. Nenechte se mýlit, já ho miluji. Ale přes léto TAK praží. A bodá do očí. Jasně, normálně si člověk vezme sluneční brýle a má klid. Člověk s dioptriema si ale sluneční brýle jen tak nevezme. Max. na koupálku u vody, kde jen leží a nepotřebuje nic vidět.
Tady ale vyvstává problém - JAK si koupit sluneční brýle? ... V obchodě si nějaké vyberete. Abyste je ale zkusili, musíte sundat dioptrické. Jenže to se pak v těch slunečních nevidíte. Sedí? Nesedí? Sluší? Nesluší? ... Přes léto je zkrátka nutné fungovat bez slunečních brýlí. Je to nepříjemné a člověka to neustále nutí ke mžourání. Nejenže to vypadá, že se na všechny kolem hnusně šklebíte, ještě si zaděláváte na vrásky.

Letní deštík může být skvěle osvěžující. Ovšem jen toliko, pokud v ruce třímáte deštník. Jak už jsem zmínila, není nic nepříjemnějšího, než se snažit dívat přes kapky stékající po brýlích...

Vlastně tu je něco ještě o level horší - upatlaná skla!
Ať už vám na ně vystříkl pomeranč při loupání ... potažmo cokoli při vaření ... přítel se o ně při líbání otřel nosem ... obtiskává se vám řasenka ... nechtěně jste se jich dotkli při miliontém poposazování na nose ... trefili jste je lakem na vlasy ... vítr vám uvolnil pramen vlasů, připlácl je na natřené rty a o chvíli později na brýle ... nedaří se vyčistit mastnou šmouhu ...
Způsobů, jak si znemožnit výhled je fakt nekonečně hodně.
Děsivá verze - umažou se vám brýle a vy nemáte po ruce čistící ubrousek!

Zkrátka ...
O 16 let později a řadu obrouček déle jsem se rozhoupala a udělala ten krok, který jsem si posledních několik let tolik slibovala, ale zároveň se ho tolik bála. A nakonec to bylo prostší, než se zdálo.


Vybrat oční kliniku.


Objednat se na vstupní vyšetření.


Rozloučit se s balíkem peněz.


Necouvnout před operací.


A žít.

sobota 20. prosince 2014

neděle 7. prosince 2014

Liebster Award

Ehm... Je to už pár měsíců, co mě Clarky oslovila s tímto tagem. Někdy mám zkrátka potřebu nechat jisté věci uzrát. Nakonec ale ta správná konstelace nastane a tak je tomu i v případě dnešního článku. ;-)

Dle Clarky je podstatou tohoto tagu objevit nové blogy, které nemají tolik odběratelů, ale přitom je škoda je tajit světu. To jej, myslím, vystihuje velmi pěkně.

Pravidla:
  1. poděkování blogerovi, který nominoval
  2. uvést o sobě 11 faktů
  3. odpovědět na 11 otázek, které položil nominující bloger
  4. nominovat 11 blogerů s méně než 200 odběrateli, kteří odpoví na novou sadu otázek

Já se tedy od pravidel poněkud odchýlím a vypustím bod č. 4. Je to už přece jen delší dobu a nemám tušení, kdo se tagu účastnil a kdo ne. Navíc bych asi marně vymýšlela, koho doporučit, protože nikoho (krom Péti) vyloženě pravidelně nesleduji.


11 faktů o mé osobě:

  • natural GINGER ... na tom si poměrně hodně zakládám
  • když jdu po ulici (nebo jedu tramvají), VNÍMÁM lidi kolem sebe
  • každou noc mívám SNY ... a je to jako žít v několika paralelních světech (člověk se probudí, ale jak pozná, že právě tohle není ten sen?)
  • dětstvím mě provázely KNÍŽKY ... díky tomu mám dnes neuvěřitelně bohatý vnitřní svět =)
  • sice odmala NEZNÁM cíl své cesty, ale jdu ... kráčím stále kupředu a v pravý čas se vždy samo ukáže, kudy bych se měla v příštích okamžicích ubírat 
  • VĚŘÍM, že (dříve nebo později) každý sklidí, co zasel ... a proto se snažím žít co nejvíce láskyplně
  • NEUZNÁVÁM ekonomiku a její pravidla ... hru na dluhy a půjčky s úroky ... na vytváření peněz z ničeho ... kdyby to šlo, vrátila bych celý peněžní systém do počátků, kde ještě fungoval (a to byla směna)
  • dělám teď práci, která mě opravdu BAVÍ ... a neumím si představit, že bych dlouhodobě chodila do práce s nechutí (pocit zadostiučinění z dobře odvedené práce je pro mě droga =) )
  • moje studium mě nesmírně VYSILUJE ... a čím víc se blížím konci, tím víc mě to vysává
  • s tím souvisí povinnosti ... už odmala mám AVERZI vůči činnostem, které "musím" udělat
  • snažím se brát ŽIVOT tak, jak přijde ... poučit se z lekcí ... a vychutnat si ty krásné okamžiky, které mi nachystá =)

Odpovědi na 11 otázek od Clarky:

Co tě přivedlo k blogování?
... můj učitel na gymnáziu, který pro blogování nadchnul nejen sebe, ale i své okolí

Jaké je tvoje oblíbené místo pro odpočinek?
... pod peřinou a v říši snů

Káva nebo čaj?
... káva - kvalitní, čerstvě umletá, s mlékem, bez cukru, v útulné kavárničce, kde si ji sami praží

Jaká je tvoje oblíbená barva (oblečení, laku, zdí v pokoji)?
... oblékám se nejraději do tyrkysové, lak mám ráda béžový, zdi v pokojích bych chtěla mít v podzimních/zemitých barvách (hnědá, oranžová, žlutá, červená) ... rozhodující je samozřejmě výběr odstínu

Jaké je tvé vysněné povolání? A proč?
... žádné vysněné nemám, vlastně jsem se celý život potýkala s tím, že si nedokážu odpovědět na otázku "čím bych se chtěla živit"

Tvůj oblíbený blogger/bloggerka v ČR?
... moje kamarádka Péťa

Jak napíšeš nulu římskými číslicemi? :-)
... chyták ;-)

Dovedla by sis představit život bez elektroniky? Jaký by byl tvůj den?
... dovedla, zase bych se vrátila ke čtení z opravdových knih =)

O čem bys nikdy v životě nenapsala článek na svůj blog?
... o něčem velmi osobním, o svých vztazích, o něčem negativním

Z čeho máš v životě největší strach?
... že se zpronevěřím vlastnímu přesvědčení / svědomí

Co v tobě vyvolává největší pocit štěstí?
... vědomí, že jsem milována a obklopena přáteli


sobota 27. září 2014

středa 17. září 2014

Příběh k zamyšlení

Kdysi dávno žili na tomto světě v jedné vesničce dva manželé, jejichž láska ode dne svatby nikdy nepřestala růst. Byli hodně chudí, ale oba věděli, že ten druhý nosí v srdci nesplněné přání.

Muž měl zlaté kapesní hodinky, které zdědil po otci, a snil, že si k nim koupí zlatý řetízek.

Žena snila o perleťovém hřebínku, který by si vetkla do svých dlouhých a jemných světlých vlasů.

Roky utíkaly a muž myslel stále více na hřebínek, zatímco žena na něj téměř zapomněla a snažila se najít způsob, jak muži koupit zlatý řetízek.

Už dlouho o tom nemluvili, ale pořád měli svůj nesplnitelný sen.

Jednou ráno, v den 10. výročí svatby, přišla žena ke svému manželovi s úsměvem, ale s hlavou ostříhanou téměř dohola, nádherné dlouhé vlasy byly ty tam.

"Cos to udělala, miláčku?" zeptal se užasle.

Žena rozevřela dlaň, na které zazářil zlatý řetízek.

"Prodala jsem je, abych ti mohla koupit zlatý řetízek k hodinkám."

"Cos to jenom udělala," řekl muž a ukázal ženě překrásný a drahý hřebínek z perleti. "Já jsem prodal hodinky, abych ti mohl koupit hřebínek!"

A objali se. Nepotřebovali nic jiného, byli bohatí jeden druhým.

pondělí 15. září 2014