Protože mi začaly vytoužené prázdniny a já mám spoustu volného času (krom každodenních povinností), snažím se ho využít ke všem těm báječným činnostem, o kterých jsem dlouze snila nad rozloženým učením... Pouštím si v originále Ally McBeal a rozšiřuji si tak slovní zásobu o právnické termíny. Z knihovny jsem si donesla pár zajímavých titulů (Jak soudili faraoni - zločin a trest ve starém Egyptě, Právní pověry,...). Dostala jsem se i k malování mandal, kvůli čemuž jsem si opatřila nové tempery. Občas si jdu zaplavat, vyrazím někam s přáteli, nebo se věnuji své drahé polovičce. Ale hodně často nedělám vůbec nic... Jen stojím u otevřeného okna, pozoruji dění venku a přemítám o všem možném.
Tuhle jsem si uvědomila, jak je mi vlastně nepříjemné, když na něčem lpím. Jedno, je-li to materiálního nebo duševního rázu. Každé ulpívání jsem si představila jako lano, které mě svazuje a poutá - některé pevněji (když na něčem lpím opravdu hodně), některé méně... A já se teď snažím jednotlivé provazy rozvolnit a setřást. Ironií na tom ovšem je, že jsem si každé pouto nasadila sama a dobrovolně.