Loučení

Využívám dnes své poslední příležitosti a přispívám jakožto nezletilá. Od zítřejšího dne se mi totiž, jako mávnutím kouzelného proutku (tedy spíš po předložením občanského průkazu =D ), otevírají nové možnosti:

- mohu jít do kina na film přístupný od 18-ti let

- mohu volit

- mohu legálně požívat alkohol

- při výměře trestu se přihlédne jako k polehčující okolnosti k tomu, že jsem spáchala trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých

- a hned zítra se mohu vdát. =D

A jakožto zletilá:

- jsem odpovědná za mnou způsobenou škodu na majetku, zdraví či občanské cti

- jsem povinna vyřizovat si veškeré případné záležitosti s úřady osobně

- v případě uzavření smlouvy o pracovním poměru mám stanovenou pracovní dobu na 40 hodin týdně (narozdíl od mladistvích, kteří mají max. 30 hodin týdně a nesmí pracovat v noci), můj zaměstnavatel má právo mi nařídit přesčasy a musím počítat s nemalými srážkami ze mzdy.

Upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli mám očekávat změnu k lepšímu a jestli by nakonec nebylo lepší zůstat pod ochrannými křídly nezletilosti...

Čas

Dnes! Dnes jsem se konečně zastavila a nekompromisně rozhodla přispět novým vpiskem. Nemohu totiž uvěřit vlastním očím... Poslední příspěvek je ze 20. října a za pár dní už začne prosinec!

Ten čas tak strašně letí… Den za dnem, týden za týdnem se střídají s neobyčejnou rychlostí. Když se tak ohlížím, s hrůzou zjišťuji, jak málo jsem se věnovala tomu, čemu jsem skutečně chtěla. Zvláštní. Kam se poděl můj volný čas??? No, přiznávám, že drtivá většina mého času je stravována školou, úkoly a učením. Ale co ten zbytek? Volná odpoledne, večery, víkendy… Jako by mi život unikal mezi prsty a já jej nedokázala sevřít a zachytit tak každý okamžik. Tolik času zbytečně promarním nad hloupostmi. Proč jen se stále nedokáži přinutit a začít skutečně plnohodnotně žít?