pátek 28. června 2013

Asonance

To je česká folková skupina se zaměřením na skotské a irské lidové balady a písně, instrumentální skladby a tance. Založena byla už roku 1976. Od roku 1995 spolupracuje s občanským sdružením Bratrstvo keltů. A s různými obměnami, co se členů týče, nahrává a vystupuje dodnes.

Já jsem si Asonanci oblíbila pro její tklivé písně, jímavé melodie a skličující texty.

                        

čtvrtek 27. června 2013

Adaptace

... aneb jak dnešní společnost člověka semele a případné odlišnosti efektivně potlačí.

středa 26. června 2013

Mix it



Žili, byli dva kamarádi, spolužáci z vysoké školy. Jednoho dne dali hlavy dohromady, trochu se inspirovali v zahraničí a vznikl nový podnikatelský plán - Mix it.

Tento projekt potěší všechny milovníky müsli, cereálií a zdravých snídaní. Jeho tvůrci svým zákazníkům nabízí nejen chutné a kvalitní suroviny, ale také zábavu při míchání vlastních směsí a nápadité tubusy, ve kterých se müsli dodává.

A co všechno že tedy páni z Mix it nabízejí?

Já jsem si před pár dny objednala svůj první tubus - Cvičme v rytme! A dnes už na mě čekal k vyzvednutí v plzeňské čajovně Seraf. Tubus je opravdu moc hezký a praktický. A na snídaňové zobání se těším. =)

sobota 22. června 2013

Jeden svět n°4

Je festival určený dokumentárním filmům o lidských právech. Zmínila jsem se o něm v jednom z minulých příspěvků (Šmejdi).

Díky němu mají diváci možnost shlédnout opravdu (ale OPRAVDU) netradiční snímky.

Mě osobně některé z nich velmi oslovily a jednotlivé příběhy bych tady ráda vyzdvihla.

Ze všech letos přihlášených dokumentů jsem si jich nakonec vybrala "pouze" 36.

A abych případné čtenáře nezahltila, rozdělím je do 6 příspěvků po 6 dokumentech ...
___________________________________________________________________________

19. Na titulní straně New York Times
Dokument otevírá divákům a divačkám dveře přímo do srdce jednoho z nejvýznamnějších amerických deníků. Sleduje novináře při práci, ukazuje například průběh jejich porad. Mimo to přináší svědectví o proměnách, kterými mediální průmysl pod tlakem vnějších okolností momentálně prochází. Na jedné straně katastrofy v přímém přenosu, vytváření každodenních senzací a tlak na přímou komunikaci se čtenáři. Na straně druhé hledání cesty, jak vyvážit boj o co nejrychlejší šíření informací a snahu přinášet zprávy podložené ověřenými fakty včetně kritických analýz. Filmem se prolíná otázka, jakou roli média v těchto turbulentních časech vlastně sehrávají a jak by jejich působení mělo vypadat v budoucnu.

20. Normální život
Cecilie a Katrine jsou jednovaječná dvojčata, což není na první pohled vůbec poznat. Katrine je čilá dvanáctiletá dívka s dlouhými blond vlasy, obklopená vždy přáteli ze školy a z fotbalového týmu, zatímco Cecilie je o hlavu menší, bledá a hubená. Holčičky vypadají jako dvojčata na rodinných videích jen do svých 2 let, kdy se u Cecilie projevila leukémie a začal její dlouhý boj o život. Režisérka Mikala Krogh ukazuje, jak se běžná dánská rodina pokouší žít normální život v nejistotě, kterou přináší smrtelná choroba dítěte, a jak Cecilie hledá stabilitu a jistotu v každodenních domácích povinnostech, koníčcích a školních úkolech.

21. Rychlost - hledání ztraceného času
Také nemáte dost času na svou rodinu, přátele, koníčky a připadává vám, že svůj život nežijete tak, jak byste si přáli? Pocit věčného "nestíhání" a časového tlaku přiměl mladého německého dokumentaristu Floriana Opitze hledat příčiny a možná řešení tohoto problému moderní společnosti. Jedno je jisté - lidé jsou v zajetí rychlosti moderního světa, a přestože používají technologie, které by jim měly čas šetřit, mají ho stále méně. Protipól neblahého trendu pak nalezl u lidí, kteří se rozhodli své životy zpomalit a žít ve větším souladu s přírodou.

22. Salma
Když bylo Salmě 13 let, rodiče ji zavřeli do sklepa a zakázali jí studovat a chodit ven. Toto domácí vězení trvalo 9 let, dokud pod nátlakem nesouhlasila s dohodnutou svatbou. Pak se pouze přesunula do další izolace - pod drobnohled manžela a jeho rodiny. Muslimská dívka z jihu Indie našla ve svém "vězení" jedinou útěchu v psaní básní. V nich popisuje nejen své touhy a přání, ale především otevřeně a do nejintimnějších podrobností líčí krutý život dívek spoutaných extrémně přísnými islámskými nařízeními a zvyky ve své vesnici.

23. Sestry
Těhotná žena leží na nemocničním lůžku a křičí. Břicho má tak velké, že ani nemůže ležet na zádech. Pokoušela se porodit doma, ale plod ani po 12 hodinách nevyšel. Příbuzní tedy sestavili nosítka a další půlden ji táhli do nejbližšího zdravotnického zařízení, kde se na poslední chvíli podařilo zachránit alespoň ji. Pro nás něco nepředstavitelného.

24. Sexy Baby
Film reflektuje sexualizované zobrazování ženského těla médii včetně internetu a působení těchto ikon na mladé lidi. Filmařky prostřednictvím tří na první pohled diametrálně odlišných osudů ukazují, jak jsou ženská měřítka krásy a přitažlivosti ovlivňována všudypřítomnými erotickými obrázky a videi. Velkou roli přitom hrají sociální sítě, kde se na profilech uživatelek stávají fotky polonahých těl a vyzývavých póz téměř nutností.
_________________________________________________
Převzato a částečně pozměněno: Jedensvet.czFilmy A-Z

úterý 18. června 2013

Praia das Catedrais + Lugo + Arde Lucus

Můj úplně poslední erasmácký výlet byl 3v1. V jeden den jsem navštívila Praia das Catedrais, Lugo a festival Arde Lucus.

Praia das Catedrais (španělsky Playa de las Catedrales) se nachází na severu Galicie, nedaleko městečka Ribadeo. Xunta de Galicia (galicijská vláda) vyhlásila Praia das Catedrais za přírodní památku. "Pláž katedrál" svůj název a titul získala opravdu zaslouženě. Po tisících let působení větru, vln a mořské vody se v břidlicových skalách vytvořily oblouky vysoké desítky metrů, připomínající pilíře katedrály, mimo to i všelijaké jeskyně, písečné chodby, jezírka mezi kameny a další zvláštnosti. Zajímavý na tom všem je i fakt, že tu příliv stoupá a klesá více, než je obvyklé, a navíc velmi rychle. V jednu chvíli se dá procházet po písčité pláži, kolem úpatí skalisek, mezi skalními oblouky a šplhat se na útesy. A pak začne příliv, pláž zmizí, moře vystoupá a dosahuje až do poloviny délky skalních oblouků. Nebo naopak... V jednu chvíli z moře vyčnívají pouze masivní skalní oblouky, pak moře ustoupí a odhalí nádhernou pláž, úzké průrvy mezi skálami, průchozí jeskyně, laguny a jezírka dočasně vytvořená u úpatí skal a mezi břidlicovými kameny.

V podvečer jsme zamířili do Luga, kde se tento víkend konal festival Arde Lucus. Město se nachází na severovýchodě Galicie. Založeno bylo Římany někdy kolem roku 25 př.n.l. a dodnes se zachovaly monumentální hradby (zapsané na seznam Světového dědictví UNESCO), které vedou kolem celého města.

Festival Arde Lucus oslavuje právě založení města a připomíná slavnou éru starověkého Říma. Slavnost se nese v duchu pochodujících římských legionářů, arény, gladiátorských zápasů, procházejících se římských občanů, bubnů... Zkrátka atmosféra z Gladiátora a Spartaka naživo.

Praia das Catedrais









Lugo




Arde Lucus


















pondělí 17. června 2013

Komunikace mezi partnery - aneb kdo má navrch



Nedávno se mi dostal pod ruku níže zmíněný článek. Další ukázka toho, jak vypadají naše partnerské vztahy. Respektive jak probíhá komunikace mezi  partnery (čti - lidmi opačného pohlaví). Protože muži opravdu jsou z Marsu a ženy z Venuše.

Jak mimo jiné vtipně vysvětluje kniha Johna Graye (Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše). Já sama jsem ji zatím nečetla, proto si pro přiblížení vypůjčím anotaci.

"Kdysi za pradávných časů se Marťané a Venušanky setkali, zamilovali se do sebe a navázali šťastné vztahy, protože uznávali a respektovali vzájemné rozdíly. Potom však přišli na Zem a stihla je ztráta paměti - zapomněli, že pocházejí z různých planet. Touto metaforou vysvětluje Dr. John Gray běžné konflikty mezi muži a ženami a ukazuje, jak se odlišnost mezi pohlavími může projevovat a bránit navázání uspokojivých milostných vztahů. Na základě své mnohaleté zkušenosti úspěšného poradce párů i jednotlivců radí, jak neutralizovat rozdíly ve stylu komunikace, citových potřebách a způsobech chování a dosáhnout tak většího porozumění mezi partnery."

Abych se ale vrátila k onomu článku... Na pozadí se odehrává typický boj o energii. O to, kdo bude mít navrch, chcete-li.

V tomto případě se musím zastat mužů. Ženy mají opravdu jedinečný dar všechno komplikovat a domýšlet si mezi řádky vzdušné zámky. Když muž něco řekne, tak to tak myslí - bez přikrášlování, nadsázky, skrytých významů, dvojsmyslů, ironie a podobných literárních prostředků. Opravdu. Funguje to u nich tak jednoduše.

Na druhou stranu slovo ženy se dá kolikrát přirovnat k binárnímu kódu. Nejprve se musí rozklíčovat, aby se člověk dostal k jádru skutečné informace.

Proč se k tomu ale uchylujeme? A kdo nás to učí? A proč máme vůbec potřebu to partnerovi slovně nandat? Mělo by být přece daleko snazší nazývat věci pravými jmény a komunikovat přímo. Místo toho vědomě i nevědomě používáme manipulativní techniky a snažíme se partnera ovládnout.

Ano. Kupodivu i za problémy v komunikaci mezi partnery stojí potřeba ovládat. Ovládat a vlastnit = nejvyšší meta moderního člověka. Protože kdo ovládá a vlastní, na toho si nikdo nepřijde. A tak se rodíme a vyrůstáme, obklopeni lidmi, kteří už jsou toho součástí. Přebíráme jejich vzorce chování a rozehráváme stále stejné partie.

V 17. století Hobbes tvrdil, že je člověk člověku vlkem. O čtyři století později je člověk člověku soupeřem. A to nejen člověku druhému, ale především sám sobě. 

___________________________________________________________________________

PRUDIČKA V NÁS

Existují věty, které z nás dělají idioty. Nejhorší je, že už když nám padají z pusy, víme, že tím idiotem jsme. Jenže ten pád se nedá zastavit. Jako by se do nás vloudilo cizí monstrum, vyměnilo nám část mozku, dosadilo místo něj jakýsi jiný, slepičí, ale zároveň malinký kus toho našeho nechalo. Jak podlé.

"Takže ty tedy do té hospody půjdeš? No dobře! Já jen že nevím, jestli budu doma, až se vrátíš." Žena se významně nadechuje, spíš nadouvá jako holub doupňák, mluví pomalu, dělá pomlky, ráda by hovořila hlubším nehysterickým hlasem, ale ji samotné je jasné, že od fistule ji dělí zhruba dvě věty.

"A kde budeš, prosím tě? Ráno jsi říkala, že musíš dopsat tu zprávu pro šéfa a že budeš ráda, když půjdeš spát do půlnoci." Muž je upřímně překvapený. Údiv vůbec nehraje. Protože žena mu přece říkala, že musí pracovat! A když někdo říká, že musí pracovat, tak přece musí pracovat, to je snad naprosto jasné.

"Kde budu? Podívej, pokud ty BUDEŠ v hospodě, tak tě nemusí zajímat, kde BUDU já. A možná prostě nebudu. Už NIKDY!!!" Žena piští a přeskakuje jí hlas. Zároveň samu sebe nechápe, proč by neměla být doma večer a proč by proboha měla zmizet z domu navždycky. Protože tohle ji ani ve snu nenapadlo.

A hlavně vůbec netuší, proč to vlastně všechno říká. Muž stojí, má pootevřenou pusu, trochu vyvalené oči a slabě trhá hlavou ze strany na stranu (jako že nevěří svým uším a vlastně ani očím). Možná všichni muži na světě stojí v takové situaci s pootevřenou pusou a vyvalenýma očima. Prostě proto, že jim absolutně není jasné, proč by měli být opuštěni, když ještě odpoledne dostali pusu ve dveřích, kynuté knedlíky na stůl a úkol zaplatit v bance rodinnou dovolenou.

Nechápou, co se vlastně stalo, vždyť chodí do hospody každý čtvrtek. Pravda, některá páteční rána bývají nezvykle tichá, až na výraznější bouchání dveřmi a nádobím, ale nikdy si zvuky nezvuky nedali dohromady se čtvrtečním večerem u piva.

ZMALOVANÝ ČŮZY

Tohle všechno bychom v normálním stavu samozřejmě nevypustily z pusy. Jenže pak přijde den, kdy v rámci PMS tělo vychrstlo kýbl splašených hormonů, zjistily jsme, že vráska v koutku úst už skutečně není jen mimická a že nedopneme kalhoty z loňského roku. A tenhle koktejl vytvoří v hlavě smrtící scénář.

Jasně, chodí do hospody a osnuje tam rozvod kvůli nějaké ohavné škebli (jedno které) a všichni se tam včetně vyhazovače společně smějí, jaká jsem chudinka/naiva, a škeble se chechtá nejvíc. Co na tom, že manžel sedí tři hodiny s kamarádem z vojny v prázdním výčepu, z toho dvě hodiny mlčí, házejí do sebe půllitry a hodinu střídavě nadávají na práci a vzpomínají na bojový výcvik.

Naše katastrofická vize, která se ani molekulou neblíží realitě, odstartuje samovytáčení, které nakonec skončí totálním zpruzením nicnetušícího okolí.

Chvilka vítězství (to jsem mu to nandala) má délku nanosekundy, je-li vůbec nějaká. Protože celou dobu si nejenže uvědomujeme, že plácáme naprosté blbosti, ale zároveň víme, že několik minut po tom všem budeme hořce litovat, spílat si do meger, pitomých hus a nesnesitelných ženštin.

V další fázi si začneme sypat popel na hlavu před ním. Většinou ale musíme vydržet, než přijde z hospody. Ty tři hodiny jsou dlouhé jako čtrnácté století a mučivější než utrpení Tantala: takže teď si v tý hospodě vážně někoho najde, protože žít s takovou čůzou, jako jsem já, by mohl jen masochista. Auuuuu. Proč jsem to, proboha, říkala?

CHUDÁCI DĚTI

Podobně vypouštíme z pusy i další perly, například směrem k dětem. Říkáme věty kdysi slýchané od našich. A to jsme se zaklínaly, že až budeme velké a budeme mít své vlastní potomky, v životě je od nás neuslyší!

Ale uslyší, no jejej. Pronášíme to samé a častěji, než používáme zubní kartáček. "Nebreč, nebo tě plácnu, abys měl/a proč" nebo "počítám do tří," případně "počkej, až budeš mít vlastní děti" a "nejdřív práce, potom zábava" či "tohle by ti žádná jiná matka netolerovala." Brrr.

Proč to, proboha, děláme? Jsme hnusné, ovšem především samy na sebe. Někde uprostřed nás se krčí malé dítě, drží si hlavu v dlaních a vyděšeně kouká. Tohle jsem já? V tuhle prudící semetriku jsem se proměnila?

TY BESTIE EMOCE

Psycholog Tomáš Vašák má pro nás, prudičky, dvě zprávy, jednu dobrou, druhou špatnou. Navzdory tradici začnu tou lepší. V tu chvíli s tím nejde nic dělat, tělo rozhoduje za nás. "Emoce jsou rychlejší než myšlení. Vždycky nemáme šanci proud podobných vět zastavit nebo regulovat. Jsme oběti vlastní rychlosti a citů," vysvětluje.

Jenže! Nefanděme si, že za to vlastně nemůžeme, protože v určité chvíli si začneme všechno uvědomovat a stejně nevezmeme zpátečku. "Je to signál, že chceme druhému ublížit. A taky že jsme trochu zbabělci, kteří neumějí vyjádřit polopaticky, co chtějí, a používají zástupné problémy," říká Tomáš Vašák. A bere si za příklad shora uvedenou partnerskou hádku. "Žena tím vlastně chce říct: ráda bych, abys byl se mnou, a bojím se, že pro tebe nejsem dost dobrá a někdo mi tě odloudí. Takhle to ale vyjádřit nedokáže, připadá jí to moc vážné. Tak raději narafičí hádku," uvádí psycholog. Jenže takhle dosáhne pravého opaku, nikdo s takovou hašteřivou ženskou dobrovolně nebude. Podle Vašáka mají sklon k takovým reakcím lidé emotivnější, rychlejší, kteří se na sebe neumějí podívat s odstupem, zkrátka se berou moc vážně.

Můžeme se naučit reagovat jinak s ovládat svoje emoce? "Jistě, všechno se dá natrénovat," uklidňuje Tomáš Vašák. Základem je, abychom to chtěli sami změnit. "Pak se musíme naučit zpomalit komunikaci. Místo toho, abyste hned vylítli jak papíroví čerti z krabičky, položte otázku - třeba kdy se vrátíš. Anebo se prostě jen zhluboka nadechněte a počítejte do deseti, než něco řeknete," radí.

Taky by nám mělo dojít, co svým chováním získáme a co ztratíme. Když budeme nevlídní a hádaví, nikdo s námi nebude chtít být. Zároveň je nutné získat nadhled nad světem. "Některé věci tím pro vás přestanou být důležité. Dítě se rozpláče, když se nemůže dívat na televizi. Dospělý ne, ten už ví, že se neděje nic hrozného, kvůli čemu by měl vyvádět," doplňuje Tomáš Vašák.

Hurá. Z toho vyplývá, že s přibývajícím věkem tahle odporná vlastnost sama vymizí. "Neradujte se předčasně," směje se psycholog, "po sedmdesátce nám začne vylézat znovu náš původní dětský mozek, a je to zpátky."

Hm. Jako bych vám pořád neříkala, že život není žádná legrace!
_______________________________________________
Převzato: Marianne.cz, Prudička v nás, 23. března 2013

sobota 15. června 2013

Jeden svět n°3

Je festival určený dokumentárním filmům o lidských právech. Zmínila jsem se o něm v jednom z minulých příspěvků (Šmejdi).

Díky němu mají diváci možnost shlédnout opravdu (ale OPRAVDU) netradiční snímky.

Mě osobně některé z nich velmi oslovily a jednotlivé příběhy bych tady ráda vyzdvihla.

Ze všech letos přihlášených dokumentů jsem si jich nakonec vybrala "pouze" 36.

A abych případné čtenáře nezahltila, rozdělím je do 6 příspěvků po 6 dokumentech ...
___________________________________________________________________________

13. Lidský rozměr
Jsou města pro auta, nebo pro lidi? Platí, že o potřebách automobilismu máme obrovskou spoustu dat, kdežto o chování pěších ve městě toho víme velmi málo. Průkopník humanistického přístupu k urbanismu, Dán Jan Gehl, navrhuje řešení, která vracejí "lidský rozměr" tam, kde ho odstranily magistrály, mrakodrapy, dopravní stavby a urbanismus 60. a 70. let.

14. Lízo, pojď domů!
Líza se musí smát a být šťastná na povel a přestat plakat, když je potřeba. Proto často utíká z domova od své matky, kde se necítí dobře. Scházejí se tu známí na divokých mejdanech, hodně se při tom kouří a pije alkohol. Malá Líza má sen, že zmizí někam, kde jí bude lépe. Estonsko-litevský dokument režisérky Oksany Buraji sleduje situaci Lízy v krásných stylizovaných obrazech, které zachycují kontrast světa dětské nevinnosti a drsného prostředí, ve kterém Líza vyrůstá.

15. Mezi nebem a peklem
Stovky turistů vystoupí denně na aktivní sopku Kawah Ijen, ležící na jihu indonéského ostrova Jáva. Obdivují tyrkysové jezero v kráteru sopky a úchvatnou krásu žlutavého štiplavého dýmu, který jej obklopuje. Mnozí z nich se také rádi zastaví a případně i vyfotí s některým z horníků, kteří na svých bedrech nosí dolů do vesnice 90kilové koše síry. Horníci tu pracují bez jakýchkoli ochranných pomůcek, za dny vyplněné dřinou si vydělají sotva na to, aby uživili své nejbližší. Film je plný vizuálně podmanivých záběrů nebesky krásné krajiny a pekelně těžké práce horníků.

16. Mimo příbalový leták
Film upozorňuje na šedou zónu farmaceutického průmyslu a americké zdravotní péče, která zneužívá ty nejzranitelnější - nemocné, chudé a mladé lidi. Američtí dokumentaristé sledují citlivě, ovšem bez jakýchkoli komentářů a hodnocení několik bizarních osudů - mladý pár dredařů, který si vydělává na živobytí účastí ve vědeckých studiích ověřujících účinnost léků, starého muže, jemuž zdraví zničily testy prováděné vězeňskými lékaři, ženu, jejíž syn spáchal sebevraždu poté, co byl zařazen do marketingové studie prokazující účinky antidepresiv. Film odkrývá temné stránky farmaceutického průmyslu, obchodu s léky a západní medicíny.

17. Moje babička Lien
"Když jsem byla malá, babička se o mě starala. Proto se teď starám já o ni," říká čtrnáctiletá Christel z Nizozemska. Její babičce Lien je 84 let, žije v domově s pečovatelskou službou a trpí stařeckou demencí. Christel jí chodí 2x týdně navštěvovat. Nikdy ale neví, v jakém stavu ji zastihne - zda ji babička alespoň na chvíli pozná, nebo jestli si vůbec vzpomene na něco z jejich společné minulosti. Stará žena a dívka přesto zažívají spoustu milých chvil při všedních činnostech, jako je péče o vlasy nebo vyjížďka na speciálním kole. Jejich vzájemná blízkost ukazuje, že láska překonává hranice nemocí i času.

18. Na sever od slunce
Inge a Jørn nejsou běžní surfaři. Spojení s vodou a přírodou se rozhodli prožít si až na dřeň. Na 9 měsíců se usadili na opuštěné pláži ostrova u břehů Norska daleko za polárním kruhem, kde našli nejen perfektní vlny, ale také spousty naplavených odpadků. Na pláži chtějí zůstat, dokud neposbírají alespoň tunu toho, co sem dennodenně přináší moře ze vzdálených míst. Svůj životní styl odpovědných surfařů dotahují k dokonalosti i tím, že se živí prošlým jídlem a jejich dodávka jezdí na přepálený olej.
_________________________________________________
Převzato a částečně pozměněno: Jedensvet.czFilmy A-Z

pátek 14. června 2013

Do moře míst ... od Istanbulu po Gibraltar

Tak se jmenuje cestopis / roadmovie, na kterém se podíleli Tomáš Hanák a Miroslav Čapek.

Já jsem se o něm poprvé doslechla už před třemi týdny, a to přímo od jeho tvůrce, se kterým jsem měla možnost se osobně setkat. Kameraman a jeho celkem tříčlenný štáb se vydali na cestu a tentokrát se svým ACAPULCEM zamířili do Francie a Španělska.

O třináctidílném cyklu Do moře míst se na webu dočtete, že...

Tomáš Hanák a jeho stařičké auto, které nejezdí moc rychle, ale umí třeba kokrhat, se v několikadílném lehce ztřeštěném "putopisu" vydávají napříč Evropou od Asie k Africe, z Istanbulu na Gibraltar. Jenže Tomáš Hanák není ideálním typem cestovatele. Plete si místa, někdy i státy, a úplně nejlépe mu je pod peřinou na rozkládací posteli v autě: "Každý rok je to stejné. Prázdniny co prázdniny. Mraky lidí táhnou na jih jako hejna vlaštovek. Táhnou za mořem, za sluncem, za jídlem anebo za možností na chvíli vypnout mobil. Přiznávám, že to poslední mě asi lákalo nejvíc, a tak jsem se tam vypravil taky."

Do moře míst můžete sledovat online na ČT1.


ROZHOVOR S MIROSLAVEM ČAPKEM, AUTOREM A REŽISÉREM CYKLU

Jak celá nápad natočit cestopis s Tomášem Hanákem vzniknul?
Jako většina lidí z našich šířek mám rád jih. Teplo, slunce, moře a podobně. Od revoluce směřovala většina mých cest právě na jih. Udělal jsem si tam spoustu známých a zhruba asi před pěti lety začal klíčit jakýsi zárodek, který nakonec vyústil v tenhle třináctidílný seriál Do moře míst. Koupil jsem auto zvané ACAPULCO ročník '86, nacpal do něj nevěřícího a jen lehce protestujícího Tomáše - no zbytek už znáte.

Jak takové natáčení probíhalo? Měli jste předem vymyšlený scénář, nebo jste spíš na místě improvizovali?
Scénář jsme samozřejmě měli a občas jsme do něj i nahlédli. Bylo to hlavně z časově-úsporných důvodů. Kdybychom totiž všechno vymýšleli na místě, trčeli bychom všude mnohem déle, což bohužel z produkčních důvodů nešlo.

Je Tomáš Hanák spíš cestovatel dobrodruh nebo romantik? Vyhledává nebezpečné, adrenalinové situace? Nebo se raději kochá?
To je spíš otázka pro Tomáše. Je pravda, že se rád kochá a jen tak poflakuje, ale když jsem si pro něj vymýšlel různé ztřeštěné a občas i krapánek nebezpečné situace, příliš se nezdráhal.

Jak dlouho jste celou sérii natáčeli? Na jeden zátah to patrně nebylo...
Na celém seriálu jsme pracovali přes tři roky. Cestu jsme si rozdělili na několik kratších úseků a do některých míst jsme se pak i několikrát vraceli. Chtěl jsem totiž být svědkem několika zajímavých událostí, karnevalů, svátků, bez kterých by to nebylo ono.

Zdá se, jako by celé natáčení vznikalo v komorní atmosféře. Jak velký byl vlastně váš štáb?
Štáb, pokud tedy nepočítám dokončovací práce ve střižně a studiu, byl miniaturní. Byli jsme tak hodně flexibilní - počet členů štábu se pohyboval mezi dvěma až pěti lidmi. Fluktuace ale byla obrovská. Jediní, kteří to vydrželi od začátku až do konce, jsme byli vlastně jen dva - Tomáš a já.

Zažili jste během natáčení nějaké "krajní" momenty? Ať už pozitivní, nebo negativní?
Pokud nepočítám vzácnou palmu, do které jsem narazil na Sicílii a vyvrátil ji z kořenů, tak krajních, tedy nějak obzvlášť nebezpečných momentů, jsme naštěstí moc nezažili. Je fakt, že nám "fortuna" byla poměrně nakloněná. Různí mikrospánky za volantem jsme vždycky včas vybalancovali, lupiče ve Francii zahnali a upadlé součásti ACAPULCA vrátili (alespoň přibližně) na jejich původní místo. Je ale taky pravda, že párkrát to bylo o chlup, a že scházelo maloučko a všechno mohlo dopadnout úplně jinak.

Nechystáte nějaké pokračování spoluoráce s Tomášem Hanákem při dalších dílech, dalších cestách?
Plánů je moře a času málo. Ale pokud jsme si teď odškrtli jih, logicky se nabízí sever. Nejspíš z Gibraltaru za polární kruh. Nebo ještě dál...?

Acapulco

čtvrtek 13. června 2013

středa 12. června 2013

Jeden svět n°2

Je festival určený dokumentárním filmům o lidských právech. Zmínila jsem se o něm v jednom z minulých příspěvků (Šmejdi).

Díky němu mají diváci možnost shlédnout opravdu (ale OPRAVDU) netradiční snímky.

Mě osobně některé z nich velmi oslovily a jednotlivé příběhy bych tady ráda vyzdvihla.

Ze všech letos přihlášených dokumentů jsem si jich nakonec vybrala "pouze" 36.

A abych případné čtenáře nezahltila, rozdělím je do 6 příspěvků po 6 dokumentech ...
___________________________________________________________________________

7. Intersexion
Podle statistik se více než 1 ze 2000 dětí rodí bez jednoznačného pohlaví. Od 50. let se tyto děti operativně "korigují" tak, aby odpovídaly ženskému nebo mužskému pohlaví. Intersexuální děti přesto, nebo právě proto vyrůstají s pocitem nenormálnosti. Autor filmu patří k aktivní skupině intersexuálních lidí, kteří se k vlastnímu osudu vyjadřují čím dál otevřeněji. Natáčí svědectví lidí z několika kontinentů. Všichni se museli celoživotně vypořádávat s tím, že neodpovídají dělení na dvě pohlaví, nebo museli napravovat důsledky fatálních rozhodnutí, která za ně udělali jiní.

8. Janova máma
Když chce jedenáctiletý Jan něco říct své mámě, musí to nahrát na diktafon a poslat jí záznam. Jeho máma je totiž už rok ve vězení a další rok a půl za mřížemi ji ještě čeká. Nizozemský dokument zachycuje citlivé téma vztahu matky a odloučeného dítěte. Přestože Jan svou matku navštěvuje a posílá jí "dopisy", není to totéž, jako když jsou spolu. Nejvíc ho trápí, jak se jí vlastně ve vězení žije.

9. Když se Hari ženil
Hari se živí jako taxikář v severoindické Dharamsale a připravuje se na sňatek s dívkou, kterou mu namluvil jeho otec. Tradice velí, že snoubenci se prvně smí vidět až ve svatební den, nikde ale není psáno, že by si nesměli telefonovat. Hari přemýšlí o tom, jak se svatbou změní jeho život, jak změní život své nastávající, která opustí svou rodinu, aby se jako všechny indické dívky stala součástí rodiny svého muže, jak on obstojí jako manžel a zda uživí své budoucí děti.

10. Když to praskne
Život v norském městečku Vik připomíná pohádku. Nádherná příroda, zodpovědná a pospolitá komunita, finanční zdroje z prodeje elektřiny z místní hydroelektrárny. Jediné, co zde chybí, je tunel, který by propojil obec s vedlejším městem. Na případu hospodaření radnice ve Viku autoři snímku poodhalili podstatu globálních trhů, kde je hlavní motivací okamžitý zisk bez ohledu na budoucnost. Současně zdůrazňují důležitost investic do zeleného rozvoje a snahu o ekonomickou udržitelnost.

11. Kung-fu babička
Ve slumu Korogocho v Nairobi v Keni se objevilo mnoho případů znásilnění starších žen. Místní mladíci, většinou pod vlivem drog a alkoholu, jsou kromě jiných předsudků přesvědčení, že sex se starou ženou léčí AIDS. Dokument sleduje skupinu starších žen, které se rozhodly společně se připravit na násilné útoky tréninkem sebeobrany.

12. Ledová rovnováha
Vrcholky And jsou pokryty ledovcem, který představuje hlavní zásobárnu vody v celé Jižní Americe. V důsledku klimatických změn se ledová masa za posledních 40 let zmenšila zhruba o třetinu a ubývá stále rychleji. I v tomto snímku vysvětluje problematiku řada odborníků, přináší však také četná svědectví o konkrétních dopadech těchto změn na život farmářů v horských oblastech ve všech latinskoamerických zemích od Kolumbie až po Argentinu. A jak dlouho potrvá, než důsledky pocítí i obyvatelé měst v nížinách?
_________________________________________________
Převzato a částečně pozměněno: Jedensvet.czFilmy A-Z

úterý 11. června 2013

Jeden svět n°1

Je festival určený dokumentárním filmům o lidských právech. Zmínila jsem se o něm v jednom z minulých příspěvků (Šmejdi).

Díky němu mají diváci možnost shlédnout opravdu (ale OPRAVDU) netradiční snímky.

Mě osobně některé z nich velmi oslovily a jednotlivé příběhy bych tady ráda vyzdvihla.

Ze všech letos přihlášených dokumentů jsem si jich nakonec vybrala "pouze" 36.

A abych případné čtenáře nezahltila, rozdělím je do 6 příspěvků po 6 dokumentech ...
___________________________________________________________________________

1. Bez proudu
V době závěrečných zkoušek vyrážejí v Conakry, hlavním městě africké Guiney, stovky školáků a studentů každý večer na podivnou pouť: putují na mezinárodní letiště, na benzínku nebo do bohatších částí města. Tedy tam, kde je jisté, že najdou osvětlení, pod kterým by se mohli připravovat na zkoušky. Podobným těžkostem však čelí i jejich učitelé: každý den řeší, jak svou látkou zaujmout ve třídě, kde setí 100 vyčerpaných žáků, i jak se připravit bez světla na další školní den. Z 10 milionů obyvatel Guiney má přístup k elektrickému proudu jen každý pátý, mimo města téměř nikdo.

2. Bezpráví v Pákistánu
Vesničtí starší odsoudili třináctiletou Pákistánku Kainat podle kmenového práva k smrti. Byla totiž znásilněna skupinou sousedů na cestě ze školy. Kainat má však štěstí v neštěstí: plně se za ni postaví rodiče a odmítnou ji zabít. Pro dceru požadují spravedlnost a rozhodnou se vést soudní spor i přes nevýhodnou pozici, vyplývající z jejich chudoby a odporu proti tradici. Vlivná rodina těch, které Kainat ze znásilnění obviňuje, se obává společenských důsledků soudního řízení a podporuje tradiční řešení: zbavení poskvrněné oběti cti, práva na spravedlnost a nakonec i práva na život.

3. Čaj, nebo elektřina
Obyvatelé odlehlé vysokohorské vesničky Ifri v marockém pohoří Atlas žili donedávna stejně jako jejich předci před 100 lety. Na místo bez elektřiny, tekoucí vody a bez zpevnění přístupové cesty pronikala moderní civilizace jen velmi zvolna. Nyní se má vše změnit - Ifri čeká elektrifikace. Autoři snímku sledovali místní obyvatele po 3 roky, od první návštěvy zástupců energetické společnosti až po zakoupení první televize v Ifri. Působivé jsou zejména noční záběry, prozářené jen plameny ohně, u nějž se večer co večer schází celé rodiny. Avšak doširoka otevřené oči i ústa nejen dětí, ale i dospělých při prvních televizních reklamách v jejich životě naznačují, že brzy bude vše jinak.

4. Delete
Otec patnáctiletého Jurreho všechno zapomíná. Když jde do kuchyně pro chleba, přinese džus. Trpí totiž Alzheimerovou nemocí. Jurre ví, že se jeho stav už nikdy nezlepší a že nakonec zmizí z tátovy paměti i on sám. "Ukusuje to kousky vašich vzpomínek. Je to, jako když na klávesnici zmáčknete tlačítko delete," říká. Teď na to ale nechce myslet. Chce si s tátou užít společné chvíle a dělat jen zábavné věci. "Věci, které dřív dělal on pro mě, musím dělat teď já pro něj. Ale to je přece logický," vysvětluje.

5. Fenomén / Duševní komfort Jurije Petroviče /
Režisérovi Zdeňku N. Bričkovskému už před lety učarovala sibiřská tajga a lidé, kteří zde žijí. Hlavním hrdinou nejnovějšího snímku je sedmdesátiletý Jurij Petrovič, který žije na samotě, živí se převážně tím, co si sám vypěstuje, a je si sám sobě "carem". Dravý, hlučný a penězi omámený svět ve městech ho neláká, opustil ho a sám uprostřed tajgy nachází vnitřní rovnováhu. Ačkoli je nevěřící, svým způsobem života se blíží starověrcům, které režisér s kamerou také navštívil. Pro ty je důležité žít a vychovávat děti v souladu s vírou, stranou od "ďáblových nástrojů", jako jsou televize či rádio. Poetický snímek se zamýšlí nad vnitřní svobodou a životem v souladu s přírodou.

6. Chudoba cti netratí
Představte si, že po zaplacení nájmu vám na ostatní životní potřeby zbude 125 korun na den. A že z toho musíte kromě sebe zabezpečit i 4 malé děti. Režisérka Daniela Gábová nás seznamuje se třemi matkami samoživitelkami, které jsou lapeny v pasti chudoby. Všechny 3 ženy mají hluboko do kapsy, přesto ani jedna z nich neztrácí optimismus. Všechny jsou také odhodlány postarat se o své děti co nejlépe a materiální nedostatek se snaží vynahradit láskou.
_________________________________________________
Převzato a částečně pozměněno: Jedensvet.cz, Filmy A-Z

pondělí 10. června 2013

Legendy staré Prahy

... svedly dohromady skupinu lidí a umožnily tak vzniknout unikátnímu projektu, kterým je animovaný seriál o působivých pražských legendách.

Tvůrci seriálu plánují vyrobit celkem 15 dílů. V každém díle chtějí zpracovat jeden příběh ze staré Prahy a oživit tak povědomí o naší historii.

První edice:

Druhá edice:
  • Uťatá hlava v Ungeltu
  • O Daliborce
  • O zlatém pokladu
  • Zlatá ulička
  • O Svatovítské katedrále
  • O krásné lazebnici
  • Anežský klášter

Zatím vzniklo prvních 5 dílů, výroba animovaných videí je však dost náročná hlavně po finanční stránce. A proto tvůrci oslovují dárce z řad firem a další koproducenty. Mimo to se rozhodli požádat o podporu i své diváky a příznivce. Každý, komu se Legendy staré Prahy líbí, může přispět na výrobu dalších dílů libovolnou částkou. V případě vyšší sumy bude za svůj finanční přínos i odměněn (a to zasláním DVD z limitované dárcovské edice).

Mně osobně se nápad na takovýto projekt moc líbí. Shlédla jsem první 4 díly a zdají se mi velmi povedené. Jednoduchá animace, nápadité prvky, hravé pojetí, úžasná atmosféra dobové Prahy, poutavě podané příběhy, jednotlivé díly jsou krátké, napínavé a opravdu chytlavé ...

O neviňátku z Karlova mostu
O neviňátku z Karlova mostu
O neviňátku z Karlova mostu
O Pražském orloji
O Pražském orloji
O neviňátkách z židovského hřbitova
O neviňátkách z židovského hřbitova
O lásce na zámeckých schodech
O lásce na zámeckých schodech
O lásce na zámeckých schodech
O hraběnce z Černínského paláce
O hraběnce z Černínského paláce