Veronika se rozhodla zemřít

Veronika se rozhodla zemřít je název románu, který napsal brazilský spisovatel Paulo Coelho. Pojednává o tak ožehavém tématu jako je sebevražda, život za zdmi psychiatrické léčebny a vnitřní pohnutky, které mohou dovést mladou a hezkou dívku ze Slovinska k rozhodnutí zemřít...

"Povím vám příběh," řekla Zedka.
"Jeden mocný čaroděj chtěl zničit jakési království, a tak do studny, z níž si brali vodu všichni obyvatelé té země, nalil kouzelný lektvar. Kdo se té vody napil, ten se zbláznil.
Na druhý den ráno se jí napili všichni lidé z království a zbláznili se. Až na krále, který měl pro sebe a svou rodinu vlastní studnu, k níž se čaroděj nedostal. Znepokojený král se snažil své poddané nějak zvládnout a nařídil řadu bezpečnostních a zdravotních opatření. Ovšem strážníci a úředníci se té otrávené vody napili také. Královy příkazy považovali za nesmysl a nehodlali je plnit.
Když se pak obyvatelé království o těch dekretech dozvěděli, došli k názoru, že jejich panovník se zbláznil a že teď přikazuje samé hlouposti. S křikem se shromáždili před hradem a žádali, aby král odstoupil.
Zoufalý vládce se tedy chystal vzdát trůnu, ale královna mu v tom zabránila a řekla: 'Teď půjdeme k té studni a taky se napijeme. Budeme pak stejní jako oni.'
Tak se také stalo. Král s královnou se napili vody šílenství a okamžitě začali říkat nesmysly. Jejich poddaní pak od svého požadavku ustoupili. Když král teď prokazuje takovou moudrost, proč by nemohl vládnout v zemi dál?
V království potom nastal klid, přestože se jeho obyvatelé chovali docela jinak než jejich sousedé. A král mohl vládnout až do konce svých dní."
Veronika se zasmála. "Vy nevypadáte na blázna," řekla.
"Ale jsem, přestože mě tady pořád léčí... Víte přece, co existuje tam venku, za zdmi Villete?"
"Lidé, kteří se napili ze stejné studny."
"Přesně tak," řekla Zedka. "Myslí si, že jsou normální, protože všichni dělají totéž. Budu se tvářit, že i já jsem se té vody napila."

El Camino de Santiago

El Camino de Santiago (Svatojakubská pouť) svého času označovala jednu ze tří nejznámějších poutních cest vykonávaných křesťany. Poutníci z celého světa se vydávali na cestu, na jejímž konci je vítala katedrála v Santiagu de Compostela. Podle tradice v ní byly (a dosud jsou) uloženy ostatky svatého Jakuba, Kristova učedníka.

Legenda praví, že byl svatý Jakub Starší (jakožto jeden z Kristových učedníků) poslán konat misijní činnost na Pyrenejský poloostrov. Po návratu do Jeruzaléma byl popraven, ale jeho ostatky byly přeneseny zpět do místa jeho misijního působení. Ukrytý hrob prý nalezl v roce 835 biskup Theodomir z Iria Flavia. A to díky zářícím hvězdám, které mu ukázaly cestu. Na místě Jakubova hrobu byl vystavěn kostel, dnešní katedrála, která se díky ostatkům Svatého stala poutním místem.

První zmínka o vykonané pouti pochází z roku 951. Od té doby ji podstoupily miliony lidí. Vlny přicházejících poutníků odrážejí postupný vývoj Evropy. Zprvu se tato pouť těšila poměrně velké oblibě a lidé ji podstupovali především z náboženských pohnutek. Ve středověku se stala dokonce povinností každého křesťana, podobně jako muslim je povinen vykonat pouť do Mekky. Během zuřících válek se počty poutníků znatelně snížily, nikdy ale tato pouť nevymizela úplně. Zájem o svatojakubskou cestu začal opět vzrůstat poté, co byla v roce 1993 přidána na seznam světového dědictví.

Zajímavosti:

1. Symbolem poutě se stala mušle hřebenatka, Od roku 1987 funguje celý systém směrových značek s tímto symbolem.

2. Jacobeo (Svaté roky) jsou ty, jejichž 25. červenec připadá na neděli. Podle statistiky se počet poutníků vždy mnohonásobně zvýší.

3. Ve 12. století sepsal Aymeric Picaud (sekretář papeže) první manuál pro plahočící se poutníky.

4. Dnešní poutníci si ve výchozím místě zakoupí credencial - pas, do něhož postupně sbírají razítka a mají tak nárok na ubytování v albergues (speciálních ubytovnách pro poutníky). Pokud ujdou nejméně 100km, nebo na kole ujedou nejméně 200 km (a doloží příslušná razítka), obdrží v Santiagu certifikát, potvrzení o vykonané pouti psaný v latině.

5. V Santiagu de Compostela cesta nutně nekončí. Poutník, který pokračuje dál, dojde až na pobřeží, do 100 km vzdálené Finisterre. Ve středověku ji lidé považovali za konec světa, odtud pochází i název (finis terrae).

6. Svatý Jakub se stal patronem všech poutníků.
7. O caminu byl v roce 2010 natočený poměrně hezký film - Pouť.

Justice

Katara: "Honorable mayor, we've prepared a solid defense for the Avatar. We did an investigation and found some very strong evidence."

Town leader: "Evidence? Hmph! That's not how our court system works."

Avatar: "Then how can I prove my innocence?"

Town leader: "Simple. I say what happened and then you say what happened... and then I decide the who's right. ... That's why we call it justice. Because it's "just us".

_____________________________

That reminds me of something. :D

Joe Strummer & The Mescaleros - Mondo Bongo

Nesuďte, neznáte-li celý příběh

V malé indiánské osadě žil starý muž se svým synem. Lidé k němu chodili pro radu. Byl uznáván za nejmoudřejšího stařešinu až do dne, kdy se spustil řetěz podivuhodných událostí.

Onoho dne se muž vydal se synem na lov a vrátil se s nádherným hříbětem, které přišlo o matku. Hříbě vyrostlo v divukrásného hřebce.

Všichni říkali: "Dědo, ty máš ale štěstí!"

"Štěstí? Možná ano, možná ne. Neznáme celý příběh," odpovídal stařík.

"Co to říká? Jak může pochybovat?" divili se ostatní.

Náčelník kmene se dověděl o krásném hřebci a nabídl muži za něj deset svých nejlepších koní. Stařík však výměnu odmítl. "Blázen!" komentovali dědovo rozhodnutí ostatní.

Jednoho dne hřebec zmizel.

"Takové neštěstí!" lamentovali všichni.

"Možná neštěstí, možná štěstí. Neznáme celý příběh," odpověděl muž.

"Pomátl se na rozumu," soudili ostatní a přestali jej považovat za mudrce.

Za dva týdny se hřebec vrátil z hor a přivedl s sebou pět nádherných klisen.

"Ten děda má ale štěstí!" volali sousedé.

"Zda je to štěstí či ne, to ukáže život," odpověděl muž.

"Radostí mu přeskočilo," domnívali se druzí.

Mudrcův syn začal klisny cvičit a jedna z nich jej shodila na zem tak, že si vážně zlomil nohu. Šaman prohlásil, že už nikdy nebude chodit jako dřív.

"To je hrozné! Taková smůla!" litovali jej lidé.

Ale děda zase mlel svou: "Smůla? Štěstí? Kdo ví."

"Bolestí se zbláznil!" křičeli ostatní.

Druhého dne vstoupil kmen do války a všichni zdraví muži museli odejít do boje. Mudrcův syn kvůli svému zranění nikam jít nemohl. Z bitvy se nevrátil nikdo. A tak všichni říkali:

"Dědo, ty máš ale štěstí. My jsme přišli o muže a syny, taková tragédie. Jen ty máš vše, ten kůň byl pro tebe opravdu požehnáním."

"Možná tragédie, možná ne. Neznáte stále konec příběhu."

"Šílenec! Co chce ještě slyšet, když naši muži jsou mrtví?!"

Zbytku kmene se zmocnila banda desperátů a zotročila je. Pracovali těžce, až živí záviděli mrtvým.

"Měl jsi dědo, pravdu. Kéž bychom zemřeli v boji s našimi muži a syny!"

"Z hlediska přítomného okamžiku se to tak jeví, ale nesuďte. Stále neznáte celý příběh. Už za okamžik to může být jinak."

Lidé se chtěli na starce vrhnout, ale zvenku se ozval válečný ryk. Objevili se jejich muži, které považovali za mrtvé, a osvobodili je z otroctví. Dověděli se, že v boji nezemřeli, byli pouze zajati. Bylo to radostné shledání.

U večerního ohně si vzpomněli na dědova slova o tom, že nemají soudit, neznají-li příběh celý. Požádali jej, aby jim řekl, jaký tedy má ten příběh konec.

"Znát celý příběh znamená pozorovat jej ze všech čtyř úhlů, ze čtyř vhledů.

Tím prvním je pohled oběti - ten vždy volá po odplatě.

Tím druhým je pohled pachatele - ten vždy tvrdí, že je nevinen, že mu nic jiného nezbývalo.

Tím třetím je pohled nezaujatého soudce, který zná pohledy obou stran. Ví, že každý dělá to, co dělá, z nějakých vnitřních pohnutek. Kdyby vnitřní motiv pachatele nebyl dostatečně silný a z jeho hlediska ospravedlnitelný, pak by to prostě nedělal."

"Mluvil jsi o třech pohledech. Kdo by však mohl být tím čtvrtým účastníkem?"

"Ten čtvrtý není z tohoto světa hmoty. Čte vaše myšlenky, emoce a přivádí je do fyzického světa. Zná vaše pohnutky, vidí do vašeho svědomí. Hovoří neustále k vašemu já, ale vy mu nenasloucháte. Netušíte tudíž nic o příčinách událostí, i když denně bojujete s jejich následky. Nechápete jejich smysl, nevidíte v překážkách a potížích poselství od Boha. Míjíte každou příležitost něco pochopit, naučit se, duchovně vyrůst. Stále soudíte, ačkoliv vám život dokazuje, jak vrtošivé vaše soudy jsou. Vzpomeňte si na události kolem koně. Kolikrát jste o tomtéž řekli, že je to štěstí a vzápětí zase neštěstí! Proto si zapamatujte: Nic není náhoda, vše jste si připravili sami. Všechno se děje v pravou chvíli a na pravém místě. Proto cokoli přijímejte jako příležitost. Proste tedy, abyste pochopili význam a příčinu událostí, o sílu a pokoru, abyste překážku překonali a o lásku, abyste neublížili a zachovali si slunce v duši. Všichni jsme na cestě za Světlem. Každý si volí sám, jakou cestou půjde - zda oklikami, močály, černými roklemi, nebo přímo a rychle cestou srdce. Na konci se stejně jednou všichni sejdeme. Konec cesty a tedy i každého příběhu se jmenuje - návrat domů - spojení s Bohem, se Světlem, s Láskou, z níž jsme vzešli a jíž jsme...

Ten čtvrtý pohled, který je vždy prvním, je Boží přítomnost v nás."

Převzato. Zdroj se mi bohužel dohledat nepodařilo. Text je údajně vyňat z nějaké knihy.

The Last Airbender

Napříč všem veskrze negativním recenzím (anebo právě kvůli nim) jsem si tenhle film pustila a musím se proti tolika očerňujícím nařčením ohradit.

Jen tak na vysvětlenou... Tvůrce filmu se INSPIROVAL úspěšným animovaným seriálem. A právě proto nedokážu pochopit, proč mají tihle recenzenti neustále potřebu každý film natočený podle předlohy (ať už knižní, či seriálové, či jakékoliv jiné) srovnávat. Každému snad musí být jasné, že se předloha a následná verze nebudou nikdy shodovat. Už jen fakt, že film trvá 99 minut a seriálové řady čítají 61x30 minut, naznačuje, že se jedná o jakýsi výtažek. Někdo vyjmul jádro příběhu, trochu ho přepracoval, aby se dalo zkrátit a podle toho natočil film. Tihle recenzenti si pak plní rozhořčení stěžují, že film neodpovídá předloze. Že nezachycuje všechny ty úžasné momenty. Že nerozkrývá propletené lidské osudy. Atd atd.
No, pochopitelně. =) Zkuste si vzít jen 2 barvy a překreslit Moneta. Originál to asi nebude.

Btw. česká verze nese název Poslední vládce větru.

Ondine

Bylo, nebylo ...
V Irsku žil jeden rybář. Každý den vyplouval na moře a vytahoval z vody své sítě. Jednoho dne se v síti objevila mladá krásná dívka. Nechala si říkat Ondine - "ta, která přichází z moře" a zůstala s rybářem.

Rybář měl malou nemocnou dceru. Aby ji rozptýlil, vyprávěl jí příběh - o rybáři, který z moře vylovil mořskou pannu.

Ondine ale nebyla mořskou pannou. Spíše připomínala jinou vodní bytost - selkii. Selkie žije v moři jako tuleň a touží se stát lidskou bytostí. Aby se v ni mohla proměnit, vystoupí z vody a ztratí tak svůj tulení oblek. Ten musí znovu najít a zakopat na souši. Když tak učiní, může zůstat 7 let a vyplakat 7 slz a najít nečekané štěstí se smrtelníkem.

Kam se poděl můj sýr?

Tak se jmenuje útlá knížečka, kterou jsem si přečetla už před pár lety, ale nějak na ni pozapomněla. A aby mi neupadla v zapomnění jednou provždy, takto si ji tu zvěčňuji.

Vlastně začnu tím, jak jsem si na ni po tak dlouhé době vzpomněla.

Minulý měsíc jsem vedla rozhovor se svojí spolubydlou ze Slovenska o knížkách. Řeč přišla na to, že ona má rozečteného Největšího obchodníka na světě. A když mi lehce nastínila, o čem ta kniha je, problesklo mi hlavou, že jsem jednu podobně motivační knihu taky četla. Jenže jediné, co jsem dokázala z paměti vylovit, byl obrázek "kousku sýra". Netušila jsem, jak se knížka jmenovala, kdo ji napsal, ani jak se ke mně dostala... Chvíli jsem hledala u svých známých. Ale toho, kdo mi ji půjčil, jsem se nedopátrala. Takže jsem si  knihu poznačila s pracovním názvem "ta o kousku sýra" a dál už to neřešila.

Pár dní na to si mě našla sama. Když jsem si jednou odpoledne vybírala, co bych si mohla pustit, padl mi do oka film Jíst, meditovat, milovat. Ten už jsem sice viděla, ale aspoň jsem si z něj chtěla na připomenutí pustit pár hezkých scén. Otevřela jsem přehrávač a bez rozmyslu klikla "někam do filmu". Trefila jsem se přesně do místa, kde Julie Roberts po rozvodu vchází do knihkupectví a vybere si několik motivačních knížek. První, kterou podává prodavačce u pultu, nese název "Who Moved My Cheese?" ... Když jsem film viděla poprvé, žádný název knížky jsem v tom zlomku vteřiny nezaregistrovala. Tentokrát mě ale praštil do očí. :)

Pracovní název jsem si tedy opravila a knížku konečně vřele doporučila své kamarádce...

O čem autor knížky píše, se můžete dozvědět z některé recenze, nebo ještě lépe - pokud si ji sami přečtete. Opravdu je hodně útlá a klíčový příběh o čtyřech postavičkách v bludišti se dá zhltnout za hodinu. Času na následné zamyšlení si ale zaslouží bezpochyby víc. ;)

 

MOHU nebo MUSÍM?

Následující článek je převzat odtud.

Nastává polovina prázdnin. Lidé se těšili na dny volna anebo se stále ještě těší. Letní dny jsou osvěžením pro duši, neboť slunce krásně hřeje a také odpočinek je to, po čem spousta z vás touží. Jste připraveni načerpat nové síly a opět se zapojit do pracovního procesu, se kterým mnozí z vás ani nesouhlasí a také čím dál méně z vás má z práce pocit uspokojení. Je mnoho věcí, které děláte jen proto, že "musíte". Měli byste přehodnotit svá MUSÍM. Cokoli, co půjde, vyvažte z vaší smlouvy se sebou samým a nahraďte. Čím více MUSÍM se zbavíte, tím lépe se budete cítit. Nejlépe, pokud toto MUSÍM nahradíte MOHU. Pokud toto uděláte, budete udiveni, jaké změny vám to do vašich životů přinese. A také mnoho pozitivní energie, neboť si uvědomíte, že nic pro vás není zakázané a nepřípustné, můžete cokoli, co budete chtít, nic vás nebude tížit. Pocítíte svobodu a lásku. Pocit svobody je v tomto čase velice důležitý. Snažte se ho pociťovat v každé vteřině svého života. Vždyť události Vesmíru vás k tomuto přímo vyzývají. Mnoho z vás se však obává té svobody, kterou byste snad náhle získali. Nevěděli byste, co si s ní počít? Toho se vůbec nebojte. Jen si ji uvědomte a prožívejte. Ciťte se svobodní. Nalezněte své MOHU ve všech oblastech života, ve všem, co děláte. Neboť brzy bude konec prázdnin a pak nastane podzim. Čas ve vaší realitě velice rychle utíká a brzy přijde rozhodující období. Buďte sami sebou a nestavte si svá vězení, ale vyjděte ven a žijte. Tolik nádhery, kterou máte kolem sebe. Vidíte ji vůbec? Všimli jste si? Otevřete oči dokořán, řekněte si "JÁ MOHU" a vykročte. Vychutnejte si tu sílu energií. Nadechněte se a nechte je sebou prostoupit. Ten pocit je nezapomenutelný a osvobozující. Tak si ho pamatujte a buďte sami sebou.

Tato poselství mohou být volně šířena v nezměněné podobě

s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové

stránky včetně této poznámky.

Zdroj: zlata.dusicka@sweb.cz, zlata.dusicka@seznam.cz

Islandská revoluce

Moc se o tom nemluví, ale svět se mění ... Příkladem nám budiž Island.

Na Islandu nedávno proběhla revoluce. Pokojně. Lidé donutili vládu, aby odstoupila, změnili způsob voleb, ústavu, na základě nových voleb vyměnili celé politické spektrum a před soud nechali postavit všechny, kteří za finanční krizi zodpovídali.
Ale především odmítli zaplatit zahraniční dluh. To bych ráda vyzdvihla, protože celý ekonomický systém tak, jak jej známe dnes, je jeden velký nesmysl. Proč? To je perfektně vysvětleno v tomto článku a hlavně v následujícím videu. Trvá sice přibližně 3 hodiny, ale měl by sis jej pustit každý, kdo si stěžuje na finanční krizi, na zkorumpovanou politiku, na zvyšující se kriminalitu... zkrátka každý, kdo má pocit, že naše společnost není v pořádku a nefunguje tak, jak má.

Mimochodem - kolik z vás o islandské revoluci vědělo?

Předpokládám, že málokdo. Existuje na ni totiž informační embargo. To pro případ, že by se tím ostatní národy inspirovaly...