Matku zlobilo, že v ženiších jako v malinách přebírá, ale Magduša se jen smála a říkala:
"Však já si, matko, počkám na toho jediného, pána převzácného. V měděném kočáře si pro nevěstu přijede a podá mi zlatý prsten s kameny, co se třpytí jako hvězdy na nebi."
Chlapci z dědiny už před okýnkem přestali postávat. Jen havíř Ferko nemohl krásnou Magdušu z hlavy vytřást. Myslel na ni ráno, sotvaže kahanec, motyku a kladívko popadl, myslel na ni, když zlato ze skály dobýval, i když se za tmy domů vracel.
Matce se Ferko líbil; uměl si na zahrádce růže chovat a skála pod jeho kladívkem zněla jako kovadlina. Ale Magduša se jen smála:
"Však já si, matko, počkám na toho jediného, pána převzácného. Ve stříbrném kočáře přijede a podá mi zlatý pás, co svítí jako měsíc na nebi."
Dny ubíhaly a Ferko se ostrou motykou a čilým kladívkem čím dál hlouběji do skály prokousával. Práce ho těšila, jen večer, když se hvězdičky kutálely po nebi jako zlaté ořechy, mu bývalo smutno. Ferko myslel na Magdušu, Ta holka jako by odvar z máku pila; hlavu má popletenou a jen pořád dokola se směje:
"Však já si počkám na toho jediného, pána převzácného. Ve zlatém kočáře přijede a zlaté střevíčky, co září jako slunce na nebi, mi přiveze."
A co se nestalo. Jednou po ránu zaskřípaly před chaloupkou hned tři kočáry. Jeden kočár měděný, druhý stříbrný a třetí zlatý. Z toho zlatého vyskočil mladý pán, celý ve zlatě, až oči bolely, ukloní se a povídá:
"Ve vaší zahrádce, matko, roste krásný květ a já bych ten květ rád do svého sadu přesadil."
"Vzácný pane," zarazila se matka, "já jsem jen chudobná vdova, jaký květ z téhle kamenité zahrádky by se vám mohl zalíbit?"
"Vaše dcera," usmál se zlatý pán. "To je ten květ, který bych chtěl do svého domu přesadit."
Magduša sotva stačila matku na tvář políbit. Kočí hned švihl do koní a zlatý kočár uháněl dolinou i roklí, až dojel k veliké skále, která sama bránu otevřela.
"Tady je tvůj domov, Magdušo," řekl vzácný pán. "Jsem králem zlata a skal. Se mnou budeš žíti ve zlatě a živa budeš zlatem."
Pak zatleskal a ze všech stran se sbíhalo služebnictvo s mísami zlata a lokajstvo se stříbrnými poháry, plnými perel. Oči z té hostiny přecházely, ale žaludek se svíral hladem. A když se král do hroudy zlata zakousl a sousto zapil z poháru perel, Magduše slzy z očí vytryskly, jak zatoužila po krajíčku chleba. Pán se ani nepodivil, jen tleskl a ve chvíli měla Magduša před sebou tři pecky chleba: jeden měděný, druhý stříbrný a třetí zlatý.
A tak šla Magduša spát bez večeře a vstávala bez snídaně. Marně se král podivoval, že jeho nevěsta nemůže ani kousek zlata pozřít, ani jasnou perlou žízeň zahnat. Magduša už ani ke stolu nechodila, jen temnými skalními chodbami bloudila a hledala cestu domů.
I Ferkovi bylo teď těžko u srdce. Skoro se ani domů ze skály nevracel, kopal a kopal, aby při práci na Magdušu zapomněl.
Jednou, když kladívko položil, aby si setřel z čela pot, uslyšel Ferko ze skály pláč. Ozýval se odjinud, než kam vedla zlatá žíla. Ale nejsou lidské slzy cennější nad všechno zlato?
A tak se Ferko obrátil a začal kopat tam, odkud zaslechl naříkání. Kopal a kopal, a když poslední kámen vylomil, spatřil v temné chodbě dívku, hladem a žalostí zesláblou.
Byla to Magduša. Hodný Ferko jí slzy dlaní osušil, vodu ze skalní studánky přinesl a svůj černý krajíc v půli rozlomil. Magduša krajíc popadla a ještě než poslední drobet ze sukně sezobla, Ferko jí odpustil. A když se za ruce vzali a k chaloupce obrostlé růží spěchali, řekl jí:
"Magdušo, já si tě vezmu za ženu, když ti havířský chléb tak dobře chutná."
Magduša ze samé radosti o kámen škobrtla, ještě že ji Ferko zachytil a ke svým černým očím zvedl ...
___________________________________________________________________________
"Vaše dcera," usmál se zlatý pán. "To je ten květ, který bych chtěl do svého domu přesadit."
Magduša sotva stačila matku na tvář políbit. Kočí hned švihl do koní a zlatý kočár uháněl dolinou i roklí, až dojel k veliké skále, která sama bránu otevřela.
"Tady je tvůj domov, Magdušo," řekl vzácný pán. "Jsem králem zlata a skal. Se mnou budeš žíti ve zlatě a živa budeš zlatem."
Pak zatleskal a ze všech stran se sbíhalo služebnictvo s mísami zlata a lokajstvo se stříbrnými poháry, plnými perel. Oči z té hostiny přecházely, ale žaludek se svíral hladem. A když se král do hroudy zlata zakousl a sousto zapil z poháru perel, Magduše slzy z očí vytryskly, jak zatoužila po krajíčku chleba. Pán se ani nepodivil, jen tleskl a ve chvíli měla Magduša před sebou tři pecky chleba: jeden měděný, druhý stříbrný a třetí zlatý.
A tak šla Magduša spát bez večeře a vstávala bez snídaně. Marně se král podivoval, že jeho nevěsta nemůže ani kousek zlata pozřít, ani jasnou perlou žízeň zahnat. Magduša už ani ke stolu nechodila, jen temnými skalními chodbami bloudila a hledala cestu domů.
I Ferkovi bylo teď těžko u srdce. Skoro se ani domů ze skály nevracel, kopal a kopal, aby při práci na Magdušu zapomněl.
Jednou, když kladívko položil, aby si setřel z čela pot, uslyšel Ferko ze skály pláč. Ozýval se odjinud, než kam vedla zlatá žíla. Ale nejsou lidské slzy cennější nad všechno zlato?
A tak se Ferko obrátil a začal kopat tam, odkud zaslechl naříkání. Kopal a kopal, a když poslední kámen vylomil, spatřil v temné chodbě dívku, hladem a žalostí zesláblou.
Byla to Magduša. Hodný Ferko jí slzy dlaní osušil, vodu ze skalní studánky přinesl a svůj černý krajíc v půli rozlomil. Magduša krajíc popadla a ještě než poslední drobet ze sukně sezobla, Ferko jí odpustil. A když se za ruce vzali a k chaloupce obrostlé růží spěchali, řekl jí:
"Magdušo, já si tě vezmu za ženu, když ti havířský chléb tak dobře chutná."
Magduša ze samé radosti o kámen škobrtla, ještě že ji Ferko zachytil a ke svým černým očím zvedl ...
Zlatý pecen a havířský krajíc. Slovenská pohádka. Text: Petr Karmín. Ilustrace: Otakar Čemus. ©
Žádné komentáře:
Okomentovat