Pofiderní

Protože jsem se v červenci vrhla na povinnou četbu, abych měla k maturitě co nejvíce načteno, prošel mi pod rukama i Jazyčník od Dušana Šlosara. Musím říct, že když jsem překonala počáteční předsudky, knížka mě mile překvapila. Nejen, že byla čtivá, ale navíc i velmi poučná. Autor v ní vysvětluje možný původ nejrůznějších slov, termínů a zažitých frází. Na ukázku bych chtěla citovat, jak je to se slovem pofiderní.

"Slovo pofiderní (někdy vyslovované s délkou, tedy pofidérní) není zcela určitě neologismus, tedy slovo nové. Toto slovo se objevilo už v nářečním slovníku Františka Bartoše, k němuž tento moravský dialektolog začal sbírat materiál už před stoletím. Již tehdy k němu existovala odvozenina pofidera ve významu "pofiderní člověk". Významem se nářeční slovo nelišilo od našeho slangového neologismu: znamenalo asi "nepodařený" nebo "podivného vzhledu", také "pochybný". Ale samozřejmě není to zas slovo prastaré. Hláska f svědčí o tom, že jeho původ je cizí, pravděpodobně latinský. Latinské perfidus "věrolomný" bylo - možná už kdysi v ústech barokního kazatele - počeštěno na perfidní a odtud převzato do lidového jazyka. Ale tu nemělo slovotvorného zázemí, a proto bylo deformováno: předpona po- nahradila původní per- a zbytek byl přetvořen. Jistě ne záměrně pro groteskní znění, ale mimoděk, díky své osamocenosti v dialektu."