Poezie - Jaroslav Seifert

Slečna ze čtvrtého

Šicí stroj drnčel celý den,

slyšel jsem ho až do pokoje.

Když usedla nad desku stroje,

vidíval jsem jí u oken.

Smála se na mne zdaleka

a já se díval z podezdívky,

jak jehlu v stroji navléká.

Schovávala mi prázdné cívky.

Na oknech měla věčný stín,

pod střechou je už málo světla.

Kytka jí v oknech nerozkvetla,

měla je proto bez květin.

Však zato vždycky při šití

zpívala smutně nad svým strojem.

V té písni chtěla zemříti.

Já z toho ještě neměl pojem.

Košile šila na míru

a její hlas mi zněl tak měkce.

Šila i blůzy do konfekce

z kvítkovaného zefíru.

A byla hodná. Za války

bonbóny pro mne vždycky měla.

Na jedněch byly fialky

a na medových zlatá včela.

Pomlouvali jí po domě

a já, ač nevítaný svědek,

slyšel jsem leccos od sousedek

a z toho smutno bylo mně.

- Ten že by si jí někdy vzal?

- A přece pořád miluje ho!

Zato však já jsem miloval

tu smutnou slečnu ze čtvrtého.

Někdy k nám přišla; maminka

měla jí ráda. Bez odmluvy

musil jsem pro kmín ke kupcovi.

Byla to jenom záminka.

Co měl jsem tenkrát neslyšet,

jsem slyšel - nářek usedavý.

Když horempádem byl jsem zpět,

plakala nad hrníčkem kávy.

Dala mi sáček atlasek,

ale těch velkých, nadívaných.

- Jdi, hochu, pochutnej si na nich.

A hladila mě po vlasech.

Když jsem pak vyšel na pavlač

a na mříž přitiskl si čelo,

tělem mi zachvěl prudký pláč.

Nevím, co se to se mnou dělo.

Jednou jsem slyšel seshora

někoho zalkat srdcelomně.

Pak nastal zmatek v celém domě

a zavolali doktora.

V tom smutném okně bez kytek

najednou bylo plno hluku.

Viděl jsem už jen z nosítek

bezvládně klesnout její ruku.

Vůz odjel a dům opět ztich,

na chodbě - bylo po neděli -

páchlo zas připálené zelí,

život šel ve svých kolejích.

Však kdo to byl, kdo přede mnou

neznámým věcem strhl masku?

Poznal jsem smrt. Smt tajemnou

a ještě tajemnější lásku.