Procházela se po písčité pláži. Lehký větřík jí vlál ve vlasech a bosé nohy chladilo napěněné moře. V uších jí znělo šumění vln a veselé skřehotání poletujících racků. Cítila se tak příjemně, a proto ji trochu rozzlobilo, když ji nějaká neviditelná síla najednou uchopila a táhla pryč…
Chvíli jí to trvalo, ale pak si přece jen začala uvědomovat, že ji po tváři laskají teplé sluneční paprsky. Vybavila si pláž, šumění vln a v duchu se usmála. Ještě chvíli takhle ležela a spokojeně přemítala o předchozím snu a pak konečně otevřela oči do dalšího podzimního dne.
Vstávalo se jí lehce, protože ten den neměla nic na práci. Rychle se nasnídala, oblékla a nedočkavě vyšla před dům. Přestože neměla namířeno na žádné konkrétní místo, přesně věděla, kde skončí. Vždycky tam skončila. Zvesela vykročila a s sebou nesla jen svou oblíbenou knihu. Nějakou dobu se procházela ulicemi, ale stejně se nakonec ocitla v parku na kraji města, kde bylo její milované místečko. Výborně naladěná došla až ke starému rozložitému dubu, který jí už tolikrát dobře posloužil. Někdy jí trpělivě naslouchal, jindy jí jeho košatá koruna poskytla útočiště před deštěm či poledním sluncem. Rozhlédla se kolem a jako obvykle nezaznamenala žádného jiného návštěvníka. Nikdo sem už roky nechodí. Lidem přijde jako ztráta času vydat se do parku až na kraj města. Raději si prý sednou v kavárně. Ona přírodu milovala. Obzvlášť tohle období, kdy listy stromů hrají všemi barvami, slunce už není tak prudké, ale stále ještě dokáže prohřát a ptáci se svolávají na cestu veselým trylkováním. Posadila se tedy a uvolněně opřela zády o kmen. O pokrčená kolena si opřela knihu a láskyplně ji otevřela. Pak se už zcela oddala čtení. Vnořená do děje takhle nerušeně četla dlouhou dobu. Vyrušil ji až nutkavý pocit zvednout hlavu. Neochotně se tedy odtrhla od knihy a zvedla zrak. Podívala se kolem sebe, ale nikde nikdo. Proč tedy ten nepříjemný pocit? Nedokázala si to vysvětlit. Znovu se chtěla začíst, ale už to nedokázala. Zklamaně tedy knihu zaklapla a odložila vedle sebe do trávy. Vstala a šla se trochu projít. Krátká procházka po okolí ji utvrdila v tom, že je zde sama. Vrátila se tedy zpět k dubu a zaskočeně hleděla na neznámého mladíka třímajícího její knihu. Stál opřený o její strom, s její nejoblíbenější knihou v ruce a tak zvláštně se na ni díval. Nadechla se a chtěla mu něco říci, ale rozmyslela si to. Chvíli na sebe mlčky hleděli a zkoumavě pozorovali jeden druhého. Snad by tam takhle bez hnutí stáli ještě hodně dlouho, ale mladík se odhodlal k činu. Odlepil se od stromu a udělal krok směrem k ní. Nevěděla, co od něj může čekat, a tak instinktivně ustoupila. Zastavil se a trochu pousmál. Snad jí to mělo uklidnit, snad jí to mělo dodat důvěru. Než si to stačila rozmyslet, došel až k ní. „Máš moji knihu“, řekla smířlivě, aby prolomila to nepříjemné ticho. Neodpověděl. Zopakovala to, ale stále mlčel. Rozhodla se proto pro rázný čin. Chtěla mu ji vzít násilím, ale on ji s nečekanou prudkostí uchopil za zápěstí. Poplašeně vzhlédla…
A v té chvíli se to stalo! Jejich pohledy se setkali. Ona pohlížela na tmavovlasého mladíka s čokoládovýma očima. Podle jejího odhadu mu bylo tak osmadvacet. Zaujaly ji jeho krátké vlasy, které se mu neposlušně vlnily kolem tváře. A rašící strniště, které mu na tváři tvořilo jemný film, jí přišlo velmi svůdné. On zase pohlížel na dívku s havraními vlasy dlouhými až do pasu a tiše žasl nad její křehkostí. V duchu obdivoval její pleť, tak sametově hebkou a bílou jako čerstvě napadlý sníh. Ovšem z čeho byl doslova u vytržení byly její oči. Fascinovala ho jejich kouřově šedá až světle modrá barva. Když se podíval pozorněji, zračil se v nich strach a panika…
Dostala z neznámého mladíka strach. Rozum jí radil, aby se mu vytrhla a vzala nohy na ramena. Před očima jí běžely všechny ty tragické zprávy o mladých dívkách. Rodiče ji už tolikrát nabádali, aby nechodila na odlehlá místa. Ta tam byla všechna veselost a radost z pěkného počasí. Měla pocit, jako by i nebe potemnělo…
Probrala se ze svých myšlenek a uvědomila si, že ji stále pevně drží za zápěstí. Zmateně se na něj podívala. Snažila se odhadnout, co má v úmyslu, ale nedovolil jí to - uhnul pohledem. A pak stejně náhle, jako ji chytil, ji také i pustil. Otočil se a beze slova zmizel. Ještě chvíli tam jen tak stála a pak se rezignovaně vydala na cestu domů. Byla ráda, že se jí nic špatného nepřihodilo, ale mrzelo ji, že přišla o svoji oblíbenou knihu.
Žádné komentáře:
Okomentovat