Opice a krokodýl

Na břehu řeky Sarasvatí rostl mohutný fíkovník a na něm bydlela opice samotářka. Živila se jeho fíky a pila vodu z řeky. Žila tak ve své samotě klidně a spokojeně.

Jednou při obědě, když seděla na silné větvi nad řekou a požírala fíky, upadl jí jeden fík a sletěl do vody, až plesklo. V řece se zrovna proháněl krokodýl, uslyšel plesknutí a spadlý fík sežral. Zachutnal mu a pomyslel si:

"Kdyby se mi tak dostalo víc těchto sladkých plodů, to bych si pochutnal! Neumím však lézt po stromech, a čekat zbůhdarma, až nějaký fík sám spadne, je nemoudré."

Nicméně však stále otálel pod stromem a mlsně se díval vzhůru na fíky. Spatřil tam opici a zavolal na ni:

"Hej, ty jedna opice, natrhej mi pár fíků a hoď mi je sem dolů do řeky!"

Opice se zasmála a natrhala mu fíků do sytosti. Krokodýl byl rád a řekl opici:

"Děkuju ti ze srdce, milá opice. Vidím, že jsi hodná. Pojď, spřátelíme se, neboť nemám mezi zvířaty žádného přítele."

Opice samotářka odpověděla: "Ani já nemám žádného přítele. Spřátelme se tedy!"

Od té doby připlouval krokodýl každý den pod fíkovník, vylezl vždycky na břeh vedle opice a trávili spolu příjemné chvíle zábavným rozhovorem. Za krátký čas si jeden druhého tak oblíbili, že v celém kraji nebylo upřímnějších přátel nad ně.

Krokodýl byl tak rád ve společnosti opice, že se častokrát vrátil domů až hodně pozdě. Toho si všimla jeho manželka krokodýlice a měla mu to za zlé, ačkoli mu nic neřekla.

Jednou, když byl krokodýl opět u své opice, pravila s povzdechem krokodýlice své přítelkyni, která ji přišla navštívit:

"Přítelkyně, trápí mne jedna věc. Od nějaké doby tráví můj manžel krokodýl dlouhý čas mimo domov a vrací se až pozdě s večerem."

"Nic si z toho nedělej," řekla jí přítelkyně. "Vždyť to nemusí být nic, co by tě muselo trápit. Abych tě uklidnila, poplavu zítra za tvým manželem a zjistím, kde se tak dlouho zdržuje."

A tak také učinila. Sledovala krokodýla a viděla, že tráví celé odpoledne v družné zábavě s opicí pod fíkovníkem na břehu řeky. Řekla to krokodýlici a ta se dala do náramného nářku.

"Běda, běda," naříkala, " můj manžel krokodýl mě zanedbává a tráví svůj volný čas raději s nějakou opicí!"


Lehla si a předstírala, že je nemocná. Když se krokodýl toho dne vrátil od opice, ptal se polekaně:

"Co se stalo? Jak to, že jsi nemocná?"

Krokodýlice jen sténala a naříkala a její přítelkyně mu odpověděla:

"Onemocněla náhle velmi nebezpečnou chorobou. Je to choroba smrtelná. Připrav se, milý krokodýle, že tvá žena ještě dnes umře."
Krokodýl byl zoufalý a řekl:

"Hanba mi, vždyť já jsem ji vlastně zanedbával. Kdybych ji mohl zachránit, rád bych za ni obětoval svlj vlastní život!"

"To by nepomohlo," řekla přítelkyně. "Je pouze jediný lék, který by mohl tvou ženu zachránit, ale je to lék vzácný a pochybuju, že bys ho dokázal opatřit."

"Co je to za lék?" vykřikl krokodýl. "Ať je to, co je to, seženu ho ještě dnes!"

Tu přítelkyně pravila:

"Jen opičí srdce může zachránit tvou manželku před neodvratnou smrtí. Jinak zemře bez pomoci."

"Jaké neštěstí se to na mne řítí," pomyslel si nešťastný krokodýl v duchu.

"Kde jinde bych mohl opatřit opičí srdce než u své přítelkyně opice! Ale jak bych mohl být tak proradný a zradit naše věrné přátelství! A přece, když to neudělám, budu vinen smrtí své ženy! Ach, já nešťastný, co si jen počnu!"

S takovými myšlenkami pomalu plul zpátky k fíkovníku. Když ho uviděla opice, řekla mu:

"Ale, příteli, proč se dnes vracíš?"

"Uvědomil jsem si," pravil krokodýl, "že jsem vlastně nevděčný přítel. Každý den tu trávím s tebou a ještě jsem tě ani jednou nepozval k nám na ostrov, kde mám nádherný dům a velkou zahradu s ovocnými stromy. Také má žena by tě ráda poznala. Proto jsem se vrátil, abych tě pozval k nám na návštěvu."

"Ale já neumím plavat," řekla opice.

"To nevadí. Posaď se mi na hřbet, já tě odvezu."

Opice se mu důvěřivě posadila na hřbet a krokodýl se pohroužil do řeky. Avšak trudné myšlenky ho nepřestávaly trápit.

"Bože, bože," povzdechl si. "První místo jistě náleží manželce, a teprve druhé přítelkyni. A tak já musím kvůli ženě spáchat vraždu na přítelkyni."

Opice něco zaslechla a zeptala se:

"O čem to mluvíš, příteli?"

"To nic není," odpověděl krokodýl.

"Slyšela jsem, že vzdycháš," řekla opice, "a zdá se mi, že tě něco trápí. Svěř se mi, příteli, možná ti budu moci poradit."

A tu krokodýl pravil:

"Moji ženu zachvátila nevyléčitelná nemoc. To mne trápí."

"Vždyť na každou nemoc je nějaký lék," řekla opice. "Copak lékaři neznají lék na chorobu tvé manželky?"

"Prý jen opičí srdce," prořekl se krokodýl, "může mou manželku zachránit."

"Teď je po mně," pomyslela si opice, ale nahlas řekla:

"Ty můj milý příteli, pročpak si to neřekl hned? Jistě víš, že opice mají svá srdce pověšena vždy na tom stromě, na kterém bydlí. Moje srdce visí mezi fíky na fíkovníku. Kdybych to byla věděla, vzala bych je hned s sebou, abych je darovala tvé chudince ženě. Ale takhle se musíme vrátit, odkud jsme přišli."

Krokodýl řekl:

"A nebude tě rmoutit, že tak přijdeš o své srdce?"

"Co bych neudělala pro přítele," odpověděla opice. "Jen se rychle obrať ke břehu, ať tvá žena nemusí na lék čekat příliš dlouho."

Krokodýl se obrátil a plaval zpátky. Když připluli ke břehu, opice hbitě seskočila a vylezla na vrcholek fíkovníku. Když se dlouho nevracela, zavolal na ni krokodýl:

"Pojď už přece, proč mě zdržuješ?"

"Plav si sám na svůj ostrov, hlupáku," odpověděla mu opice. "Jsi hlupák a hlupákem zůstaneš! Cožpak může živý tvor mít své srdce mimo tělo? Plav! Svou hloupostí jsi ztratil přítelkyni!"

A krokodýlovi nezbylo, než plavat.

___________________________________________________________________________

Opice a krokodýl. Indická lidová pohádka. Text: Vladimír Miltner. Ilustrace: Ivo Klečka. © Nakladatelství Orbis, Praha, 1973. Cena: 70 hal.