Melaia a monuia

Král, který žil na ostrově Tonga, byl přesvědčen, že žádný muž na světě není hoden sňatku s dívkou tak nesmírně krásnou, jakou je jeho dcera. Snažil se proto zabránit tomu, aby ji nějaký muž vůbec mohl spatřit. To se však princezně nelíbilo. Jednou si postěžovala otci.

"Všechny dívky z našeho města se smějí koupat jen já ne."

A král se nad ní slitoval a kázal postavit u moře vysoký neprostupný plot. Za tímto plotem, skryta každému pohledu, se princezna každý den koupala. Nejdřív si zaplavala a pohrála s rybkami, potom ležela na bílém písku a snila.

Jednoho dne napadlo boha Slunce pohlédnout při své pouti po obloze za tento plot. A princezna ho svou krásou tak okouzlila, že se do ní na první pohled zamiloval. Princezna jeho lásku opětovala a sluneční bůh sestoupil na zem. Princezně se pak do roka narodil syn, kterého pojmenovala Sluníčko.

Když Sluníčko vyrostlo v mládence, bylo hrdé, svéhlavé a panovačné.

"Mým dědečkem je král a má matka je nejkrásnější žena na světě," říkalo.

Ostatní děti se ho bály, protože bylo kruté a silné. Ale jednou, když v záchvatu hněvu princ děti bil a urážel, postavily se mu na odpor. Jeden z hochů na Sluníčko zavolal:

"Každý z nás má otce, jen ty nemáš žádného!"

Sluníčko nejprve zaťalo pěsti a chtělo opovážlivé hochy ztrestat, ale pak se počaly po jeho tváři řinout slzy. Se vzlyky běželo k matce. Ta mu prozradila, že jeho otcem je sám bůh Slunce.

Sluníčko si utřelo slzy a řeklo: "Pohrdám lidskými dětmi. Již s nimi nechci žít."

Marně se ho matka snažila zadržet - ani se s ní nerozloučilo, odešlo, a matka již nikdy svého syna nespatřila.

Na pobřeží Sluníčko nasedlo do člunu, při odlivu vztyčilo plachtu a vyrazilo na moře. Tou dobou Slunce právě stoupalo vzhůru na oblohu. Když v poledne stálo nad člunem, Sluníčko na ně zavolalo:

"Otče, slyšíš mne?"

Slunce však bylo příliš vysoko a neslyšelo. Sluníčko se snažilo být včas na horizontě, kde Slunce zapadá, ale vítr již nebyl tak silný, a tak bůh Slunce zmizel dříve, než tam Sluníčko dorazilo. Sluníčko si proto řeklo, že příští den zkusí svého otce zastihnout na místě, kde vychází z moře. Plachtilo celou noc a ráno již bylo Slunci tak blízko, že jeho volání bůh Slunce uslyšel.

"Kdo mne volá?" řekl.

"To jsem já," vykřiklo Sluníčko, "tvůj syn! Moje matka je princezna v Tongu. Nemohl by ses na chvilku zastavit a popovídat si se mnou?"

Slunce odpovědělo:

"Nemohu se bohužel zdržet, protože lidé moji tvář už spatřili. Škoda, že jsi nepřišel o chvilku dříve. Měj se pěkně, můj synu, musím dále."

"Zůstaň, otče," volalo Sluníčko. "Když schováš svou tvář za mraky, můžeš přijít sem dolů ke mně a nikdo to nepozná."

Slunce se usmálo: "Jsi vskutku chytrý, synu."

A zavolalo mrak a pod jeho ochranou sklouzlo na okraj moře.

Slunce a Sluníčko spolu mluvili jen chvilku.

"Vyprávěj mi o svém životě, synu," řekl sluneční bůh.

Sluníčko vyprávělo o Tongu a o své matce, Slunce na oplátku prozradilo svému synkovi mnohá tajemství nebe. Pak řeklo:

"Ale teď si již musím pospíšit, jinak budou mít lidé strach. Počkej na tomto místě do noci a když moje sestra, bohyně Měsíce, tvoje teta, vystoupí z vody a bude se chtít vydat na svoji noční pouť, zavolej na ni a promluv s ní. Má dvě věci, jedna se jmenuje melaia a druhá monuia. Popros ji, aby ti dala melaiu. Když to uděláš, budeš šťastný, jestliže neposlechneš, stihne tě neštěstí."

Sluníčko setrvalo na místě až do večera. Bohyně Měsíce, sotva ho uviděla, zvolala:

"Uhni, dítě, jinak narazíš špicí lodě do mého obličeje!"

Sluníčko uhnulo trochu stranou a řeklo:

"Jsem synem tvého bratra, jmenuji se Sluníčko a ty jsi moje teta."

Měsíční bohyně se podivila.

"To je zvláštní, ale uhni mi z cesty. prosím, jinak bych nemohla vystoupit na oblohu."

"Když uhnu, milá teto, tak mě opustíš a nezískám věc, o kterou tě mám požádat."

"Neboj se, neopustím tě. prozraď mi ale, co žádáš."

Sluníčko vědělo, že má požádat o melaiu, ale protože bylo neposlušné a vzpurné, řeklo si:

"Proč bych mělo žádat právě o melaiu?" a odpovědělo: "Otec mi říkal, abys mi dala monuiu."

Bohyně Měsíce nechtěla věřit svým uším:

"Řekl tvůj otec skutečně monuiu? To není možné. Nebyla to snad melaia?"

Sluníčko se kouslo do rtů a vzdorovitě odpovědělo:

"Ne, teto, určitě to byla monuia. Otec říkal, že mi máš dát monuiu a melaiu si máš nechat."

To je mi divné, myslela si měsíční bohyně, můj bratr přece nemůže to dítě tak nenávidět, aby ho chtěl usmrtit. A dala Sluníčku melaiu a řekla:

"Tady máš, synovče, monuiu. Je to malá věc, zabalená v tomto šátku. Vezmi si ji a dobře si pamatuj: šátek nesmíš rozbalit, pokud jsi na moři! Kdybys mě neposlechl, potkalo by tě neštěstí. A teď se vrať co nejrychleji domů," dodala ještě.

Sluníčko se hned vypravilo na cestu zpět. Druhého dne ráno již bylo na dohled pobřeží Tonga. Sluníčko bylo stále netrpělivější. Nakonec neodolalo a rozbalilo ten šátek - aby se dozvědělo, co je ta zvláštní věc, která umí učinit člověka šťastným.

V šátku byla neobyčejně krásná mušle, zářila jasně červenou barvou. Sluníčko ještě nikdy nevidělo něco tak krásného. Chtělo mušli otevřít, aby spatřilo perlu, která se uvnitř skrývá. Vtom ale zpozorovalo zvláštní šum. K loďce se blížil proud mohutných velryb, zubatých žraloků, delfínů, tuňáků, želv a dalších obyvatel moře.
Marně rozkazovalo Sluníčko proudu, aby se vrátil. Slyšelo, jak ryby volají: "Melaia, melaia!"

Pak rybí hejno narazilo na člun a převrhlo ho. Ve vodě už na chlapce číhali žraloci. Tak Sluníčko skončilo strašnou smrtí. A lidé se nikdy nedověděli, co to melaia opravdu je ...

___________________________________________________________________________

Melaia a monuia. Polynéská lidová pohádka. Text: Petr Rezek. Ilustrace: Věra Krumphanzlová. © Nakladatelství Orbis, Praha, 1976. Cena: 70 hal.