Je festival určený dokumentárním filmům o lidských právech. Zmínila jsem se o něm v jednom z minulých příspěvků (Šmejdi).
Díky němu mají diváci možnost shlédnout opravdu (ale OPRAVDU) netradiční snímky.
Mě osobně některé z nich velmi oslovily a jednotlivé příběhy bych tady ráda vyzdvihla.
Ze všech letos přihlášených dokumentů jsem si jich nakonec vybrala "pouze" 36.
A abych případné čtenáře nezahltila, rozdělím je do 6 příspěvků po 6 dokumentech ...
___________________________________________________________________________
13. Lidský rozměr
Díky němu mají diváci možnost shlédnout opravdu (ale OPRAVDU) netradiční snímky.
Mě osobně některé z nich velmi oslovily a jednotlivé příběhy bych tady ráda vyzdvihla.
Ze všech letos přihlášených dokumentů jsem si jich nakonec vybrala "pouze" 36.
A abych případné čtenáře nezahltila, rozdělím je do 6 příspěvků po 6 dokumentech ...
___________________________________________________________________________
Jsou města pro auta, nebo pro lidi? Platí, že o potřebách automobilismu máme obrovskou spoustu dat, kdežto o chování pěších ve městě toho víme velmi málo. Průkopník humanistického přístupu k urbanismu, Dán Jan Gehl, navrhuje řešení, která vracejí "lidský rozměr" tam, kde ho odstranily magistrály, mrakodrapy, dopravní stavby a urbanismus 60. a 70. let.
14. Lízo, pojď domů!
Líza se musí smát a být šťastná na povel a přestat plakat, když je potřeba. Proto často utíká z domova od své matky, kde se necítí dobře. Scházejí se tu známí na divokých mejdanech, hodně se při tom kouří a pije alkohol. Malá Líza má sen, že zmizí někam, kde jí bude lépe. Estonsko-litevský dokument režisérky Oksany Buraji sleduje situaci Lízy v krásných stylizovaných obrazech, které zachycují kontrast světa dětské nevinnosti a drsného prostředí, ve kterém Líza vyrůstá.
15. Mezi nebem a peklem
Stovky turistů vystoupí denně na aktivní sopku Kawah Ijen, ležící na jihu indonéského ostrova Jáva. Obdivují tyrkysové jezero v kráteru sopky a úchvatnou krásu žlutavého štiplavého dýmu, který jej obklopuje. Mnozí z nich se také rádi zastaví a případně i vyfotí s některým z horníků, kteří na svých bedrech nosí dolů do vesnice 90kilové koše síry. Horníci tu pracují bez jakýchkoli ochranných pomůcek, za dny vyplněné dřinou si vydělají sotva na to, aby uživili své nejbližší. Film je plný vizuálně podmanivých záběrů nebesky krásné krajiny a pekelně těžké práce horníků.
16. Mimo příbalový leták
Film upozorňuje na šedou zónu farmaceutického průmyslu a americké zdravotní péče, která zneužívá ty nejzranitelnější - nemocné, chudé a mladé lidi. Američtí dokumentaristé sledují citlivě, ovšem bez jakýchkoli komentářů a hodnocení několik bizarních osudů - mladý pár dredařů, který si vydělává na živobytí účastí ve vědeckých studiích ověřujících účinnost léků, starého muže, jemuž zdraví zničily testy prováděné vězeňskými lékaři, ženu, jejíž syn spáchal sebevraždu poté, co byl zařazen do marketingové studie prokazující účinky antidepresiv. Film odkrývá temné stránky farmaceutického průmyslu, obchodu s léky a západní medicíny.
17. Moje babička Lien
"Když jsem byla malá, babička se o mě starala. Proto se teď starám já o ni," říká čtrnáctiletá Christel z Nizozemska. Její babičce Lien je 84 let, žije v domově s pečovatelskou službou a trpí stařeckou demencí. Christel jí chodí 2x týdně navštěvovat. Nikdy ale neví, v jakém stavu ji zastihne - zda ji babička alespoň na chvíli pozná, nebo jestli si vůbec vzpomene na něco z jejich společné minulosti. Stará žena a dívka přesto zažívají spoustu milých chvil při všedních činnostech, jako je péče o vlasy nebo vyjížďka na speciálním kole. Jejich vzájemná blízkost ukazuje, že láska překonává hranice nemocí i času.
14. Lízo, pojď domů!
Líza se musí smát a být šťastná na povel a přestat plakat, když je potřeba. Proto často utíká z domova od své matky, kde se necítí dobře. Scházejí se tu známí na divokých mejdanech, hodně se při tom kouří a pije alkohol. Malá Líza má sen, že zmizí někam, kde jí bude lépe. Estonsko-litevský dokument režisérky Oksany Buraji sleduje situaci Lízy v krásných stylizovaných obrazech, které zachycují kontrast světa dětské nevinnosti a drsného prostředí, ve kterém Líza vyrůstá.
15. Mezi nebem a peklem
Stovky turistů vystoupí denně na aktivní sopku Kawah Ijen, ležící na jihu indonéského ostrova Jáva. Obdivují tyrkysové jezero v kráteru sopky a úchvatnou krásu žlutavého štiplavého dýmu, který jej obklopuje. Mnozí z nich se také rádi zastaví a případně i vyfotí s některým z horníků, kteří na svých bedrech nosí dolů do vesnice 90kilové koše síry. Horníci tu pracují bez jakýchkoli ochranných pomůcek, za dny vyplněné dřinou si vydělají sotva na to, aby uživili své nejbližší. Film je plný vizuálně podmanivých záběrů nebesky krásné krajiny a pekelně těžké práce horníků.
16. Mimo příbalový leták
Film upozorňuje na šedou zónu farmaceutického průmyslu a americké zdravotní péče, která zneužívá ty nejzranitelnější - nemocné, chudé a mladé lidi. Američtí dokumentaristé sledují citlivě, ovšem bez jakýchkoli komentářů a hodnocení několik bizarních osudů - mladý pár dredařů, který si vydělává na živobytí účastí ve vědeckých studiích ověřujících účinnost léků, starého muže, jemuž zdraví zničily testy prováděné vězeňskými lékaři, ženu, jejíž syn spáchal sebevraždu poté, co byl zařazen do marketingové studie prokazující účinky antidepresiv. Film odkrývá temné stránky farmaceutického průmyslu, obchodu s léky a západní medicíny.
17. Moje babička Lien
"Když jsem byla malá, babička se o mě starala. Proto se teď starám já o ni," říká čtrnáctiletá Christel z Nizozemska. Její babičce Lien je 84 let, žije v domově s pečovatelskou službou a trpí stařeckou demencí. Christel jí chodí 2x týdně navštěvovat. Nikdy ale neví, v jakém stavu ji zastihne - zda ji babička alespoň na chvíli pozná, nebo jestli si vůbec vzpomene na něco z jejich společné minulosti. Stará žena a dívka přesto zažívají spoustu milých chvil při všedních činnostech, jako je péče o vlasy nebo vyjížďka na speciálním kole. Jejich vzájemná blízkost ukazuje, že láska překonává hranice nemocí i času.
18. Na sever od slunce
Inge a Jørn nejsou běžní surfaři. Spojení s vodou a přírodou se rozhodli prožít si až na dřeň. Na 9 měsíců se usadili na opuštěné pláži ostrova u břehů Norska daleko za polárním kruhem, kde našli nejen perfektní vlny, ale také spousty naplavených odpadků. Na pláži chtějí zůstat, dokud neposbírají alespoň tunu toho, co sem dennodenně přináší moře ze vzdálených míst. Svůj životní styl odpovědných surfařů dotahují k dokonalosti i tím, že se živí prošlým jídlem a jejich dodávka jezdí na přepálený olej.
_________________________________________________
Převzato a částečně pozměněno: Jedensvet.cz, Filmy A-Z
Žádné komentáře:
Okomentovat