Kopačky

Nejtěžší období pro každého z nás nastane ve chvíli, kdy nám něco hezkého skončí. Když se nejlepší přítel odstěhuje hodně daleko. Když navždy odejde člen rodiny. Nebo taky když se rozejde zamilovaná dvojice.

Kopačky... Hodně lidí je už dostalo a hodně lidí je taky dalo. Ten, kdo je dostane, je lidmi kolem automaticky brán jako politováníhodný chudák. Stane se z něj člověk nespravedlivě odvržený a všichni mají tendenci ho konejšivě plácat po ramenou. Ten, kdo kopačky dává, se naopak staví do role zákeřného tyrana, jenž zdrtil svůj protějšek a bez slitování ho odmrštil stranou. Ostatní lidé (zpravidla ti kolem "odkopnutého" - ale nejen oni ! ) ho okamžitě odsoudí.

A já chci teď vyjádřit své pochopení těm, kteří už nemůžou jinak, ale musí tomu druhému dát kopačky. Ono se to lehce řekne, ale ať si to každý zkusí sám... Je těžké odmítnout jen pro to, že k někomu necítíme žádné sympatie. Je těžké zranit jen pro to, že nás někdo vzhledově nepřitahuje. Nepřekonatelně těžké je ale odehnat od sebe osobu, kterou milujeme !!!

Člověk, který se rozhodl opustit toho druhého, vypadá jako necita. Já však chápu, kolik úsilí ho to muselo stát a jak se takový člověk cítí. A pro mě je to hrdina.
Taky jsem se chtěla zachovat hrdinsky a přestat, dokud je čas. Namlouvala jsem si, jak jsem tolerantní a velkorysá... Ne. Jsem zkrátka zbabělá udělat krok do míst, z nichž není cesty zpět. Nedokážu dát kopačky. Neumím se rozejít s někým, koho miluji, a trpět pak sama. Ne. Já radši trpím ve dvou.

Nechť je mi tenhle příspěvek ponaučením a výstrahou do příštích dní.