Dům

Protože jsem včera nemohla usnout, sáhla jsem po útlé knížečce, kterou jsem měla už pár týdnů rozečtenou a kolem jedné hodiny ranní se konečně dobrala jejího konce...

Ačkoli má jen 124 stran, nečetla se mi moc dobře. Kniha začíná příchodem mladého malíře před starý, na první pohled opuštěný dům, jenž mu nabídl národní výbor. Ale k jeho překvapení je původně pustý dům plný nájemníků...
Začátek si mě získal svou poutavostí a lehkostí. Až poté se začal děj postupně rozvíjet. Mladý umělec byl svědkem podivuhodných událostí a na nepřímý nátlak nájemníků v domě zůstal...
Text je psaný er-formou (vypráví se o mladém muži ve 3. osobě), nájemníci nejsou představeni jménem (dají se rozeznat jen na základě popisu vzhledu a vlastností) a chybí jasné oddělení dialogů. Proto se mi často text jevil jako zmatený a nepřehledný. Ke konci jsem si musela celé úseky číst znovu a znovu, abych vůbec pochopila, o čem je řeč a hlavně kdo ji pronáší.

Pominu-li ale moje mírné potíže se srozumitelností, kniha se mi líbila. Dům je modelovým příběhem současného světa. Novela, odehrávající se na území města Prahy za našeho socialismu, se dá považovat za metaforicky pojaté přiblížení totality. Lidé v domě ztratili vlastní identitu, zjednodušili si život podřízením se silnější osobnosti, autoritě a žili ve stínu. Přiřadili se k proudu a plnili i "nesmyslné" obřady, aby měli klid a jisté odměny.

Autorem je Jan Kameníček. Jeho dílo se nevyhne přirovnání k tvorbě a stylu velkého Franze Kafky. Stejně jako on, i Kameníček zachycuje ve svém díle postavy podivínské, formované prostředím, ve kterém žijí, straněné společnosti. Jsou popsány nepřímo, poznáme je podle vystupování a myšlení.