Get rid of my glasses ... check

Dnešní příspěvek je první.

První z těch, které píši bez nich ... bez brýlí a bez mé dioptrické vady.

Už někdy na základce, to mi mohlo být tak 8, se mi začal kazit zrak a já si nasadila svoje první brýle. A jak plynul čas, já vyrůstala a pořizovala si brýlky nové ... s obroučkami hezčími (jak jsem tehdy /doslova slepě/ věřila) a dioptriemi vyššími (jak mi moje očařka předepisovala). Tak jsem se propracovala od dětských barevných, přes kulaté potterovské, hranaté divně velké, modré plastové až po moje poslední - samozřejmě ty nejkrásnější a nejreprezentativnější.

Což o to, byla jsem na ně zvyklá odmala a nosit je jako takové mi nevadilo. Poslední dobou jsem si ale čím dál palčivěji uvědomovala tu řadu momentů, kdy mi vážně lezly krkem.

Jako když jsem v třeskutém mrazu zapadla do vyhřátého podniku, kde na mě měl někdo čekat...
Člověk vejde. Vlivem prudké změny teplot brýle okamžitě ztratí svou funkci a stanou se zcela neprohlédnutelnými. Takže sundat, otírat. Ale to první čtvrt hodinu beztak nepomůže. Brýle se musí aklimatizovat a teprve pak se přestanou kolem dokola zamlžovat. No jo, ale co teď? Stát bezcílně u dveří a být terčem pohledů všech uvnitř? ... Fakt příjemné, zejména když vy nevidíte lautr nic!
Děsivější verze - podnik, do kterého jdete prvně a který uvnitř neznáte.
Ultra děsivé - sejít se v neznámém prostředí s někým, koho neznáte moc dobře nebo se vidíte poprvé.

Abych ale nežehrala jenom na zimu, takové léto bylo taky prima...

Horko na padnutí, tak co se jít svlažit do bazénu? Dilema - s brýlemi nebo bez? Takže popořadě - znám ten bazén nebo ne? Pokud ho neznám, netrefím ze šaten. Pokud ho znám, trefím sice ze šaten, ale pokud jdu s klukem, už ho v bazénu nikdy nenajdu. A co plavání? Budu se jen namáčet, nebo si budu chtít pořádně zaplavat kraulem? A i když budu plavat prsa, jak to udělat, aby mi ostatní plavci nepostříkali skla? (to je fakt otravný)

Sluníčko. Nenechte se mýlit, já ho miluji. Ale přes léto TAK praží. A bodá do očí. Jasně, normálně si člověk vezme sluneční brýle a má klid. Člověk s dioptriema si ale sluneční brýle jen tak nevezme. Max. na koupálku u vody, kde jen leží a nepotřebuje nic vidět.
Tady ale vyvstává problém - JAK si koupit sluneční brýle? ... V obchodě si nějaké vyberete. Abyste je ale zkusili, musíte sundat dioptrické. Jenže to se pak v těch slunečních nevidíte. Sedí? Nesedí? Sluší? Nesluší? ... Přes léto je zkrátka nutné fungovat bez slunečních brýlí. Je to nepříjemné a člověka to neustále nutí ke mžourání. Nejenže to vypadá, že se na všechny kolem hnusně šklebíte, ještě si zaděláváte na vrásky.

Letní deštík může být skvěle osvěžující. Ovšem jen toliko, pokud v ruce třímáte deštník. Jak už jsem zmínila, není nic nepříjemnějšího, než se snažit dívat přes kapky stékající po brýlích...

Vlastně tu je něco ještě o level horší - upatlaná skla!
Ať už vám na ně vystříkl pomeranč při loupání ... potažmo cokoli při vaření ... přítel se o ně při líbání otřel nosem ... obtiskává se vám řasenka ... nechtěně jste se jich dotkli při miliontém poposazování na nose ... trefili jste je lakem na vlasy ... vítr vám uvolnil pramen vlasů, připlácl je na natřené rty a o chvíli později na brýle ... nedaří se vyčistit mastnou šmouhu ...
Způsobů, jak si znemožnit výhled je fakt nekonečně hodně.
Děsivá verze - umažou se vám brýle a vy nemáte po ruce čistící ubrousek!

Zkrátka ...
O 16 let později a řadu obrouček déle jsem se rozhoupala a udělala ten krok, který jsem si posledních několik let tolik slibovala, ale zároveň se ho tolik bála. A nakonec to bylo prostší, než se zdálo.

Vybrat oční kliniku.


Objednat se na vstupní vyšetření.


Rozloučit se s balíkem peněz.


Necouvnout před operací.


A žít.

Liebster Award

Ehm... Je to už pár měsíců, co mě Clarky oslovila s tímto tagem. Někdy mám zkrátka potřebu nechat jisté věci uzrát. Nakonec ale ta správná konstelace nastane a tak je tomu i v případě dnešního článku. ;-)

Dle Clarky je podstatou tohoto tagu objevit nové blogy, které nemají tolik odběratelů, ale přitom je škoda je tajit světu. To jej, myslím, vystihuje velmi pěkně.

Pravidla:

1. poděkování blogerovi, který nominoval
2. uvést o sobě 11 faktů
3. odpovědět na 11 otázek, které položil nominující bloger
4. nominovat 11 blogerů s méně než 200 odběrateli, kteří odpoví na novou sadu otázek

Já se tedy od pravidel poněkud odchýlím a vypustím bod č. 4. Je to už přece jen delší dobu a nemám tušení, kdo se tagu účastnil a kdo ne. Navíc bych asi marně vymýšlela, koho doporučit, protože nikoho (krom Péti) vyloženě pravidelně nesleduji.

11 faktů o mé osobě:

• natural GINGER ... na tom si poměrně hodně zakládám
• když jdu po ulici (nebo jedu tramvají), VNÍMÁM lidi kolem sebe
• každou noc mívám SNY ... a je to jako žít v několika paralelních světech (člověk se probudí, ale jak pozná, že právě tohle není ten sen?)
• dětstvím mě provázely KNÍŽKY ... díky tomu mám dnes neuvěřitelně bohatý vnitřní svět =)
• sice odmala NEZNÁM cíl své cesty, ale jdu ... kráčím stále kupředu a v pravý čas se vždy samo ukáže, kudy bych se měla v příštích okamžicích ubírat 
• VĚŘÍM, že (dříve nebo později) každý sklidí, co zasel ... a proto se snažím žít co nejvíce láskyplně
• NEUZNÁVÁM ekonomiku a její pravidla ... hru na dluhy a půjčky s úroky ... na vytváření peněz z ničeho ... kdyby to šlo, vrátila bych celý peněžní systém do počátků, kde ještě fungoval (a to byla směna)
• dělám teď práci, která mě opravdu BAVÍ ... a neumím si představit, že bych dlouhodobě chodila do práce s nechutí (pocit zadostiučinění z dobře odvedené práce je pro mě droga =) )
• moje studium mě nesmírně VYSILUJE ... a čím víc se blížím konci, tím víc mě to vysává
• s tím souvisí povinnosti ... už odmala mám AVERZI vůči činnostem, které "musím" udělat
• snažím se brát ŽIVOT tak, jak přijde ... poučit se z lekcí ... a vychutnat si ty krásné okamžiky, které mi nachystá =)

Odpovědi na 11 otázek od Clarky:

Co tě přivedlo k blogování?

... můj učitel na gymnáziu, který pro blogování nadchnul nejen sebe, ale i své okolí

Jaké je tvoje oblíbené místo pro odpočinek?

... pod peřinou a v říši snů

Káva nebo čaj?

... káva - kvalitní, čerstvě umletá, s mlékem, bez cukru, v útulné kavárničce, kde si ji sami praží

Jaká je tvoje oblíbená barva (oblečení, laku, zdí v pokoji)?

... oblékám se nejraději do tyrkysové, lak mám ráda béžový, zdi v pokojích bych chtěla mít v podzimních/zemitých barvách (hnědá, oranžová, žlutá, červená) ... rozhodující je samozřejmě výběr odstínu

Jaké je tvé vysněné povolání? A proč?

... žádné vysněné nemám, vlastně jsem se celý život potýkala s tím, že si nedokážu odpovědět na otázku "čím bych se chtěla živit"

Tvůj oblíbený blogger/bloggerka v ČR?

... moje kamarádka Péťa

Jak napíšeš nulu římskými číslicemi? :-)

... chyták ;-)

Dovedla by sis představit život bez elektroniky? Jaký by byl tvůj den?

... dovedla, zase bych se vrátila ke čtení z opravdových knih =)

O čem bys nikdy v životě nenapsala článek na svůj blog?

... o něčem velmi osobním, o svých vztazích, o něčem negativním

Z čeho máš v životě největší strach?

... že se zpronevěřím vlastnímu přesvědčení / svědomí

Co v tobě vyvolává největší pocit štěstí?

... vědomí, že jsem milována a obklopena přáteli

Stručná rekapitulace roku 2013

V lednu jsem se ocitla lapená v Barceloně ... doslova.

V únoru mě uchvátilo jaro ... probouzející se tak časně v Santiagu.

V březnu jsem cestovala na jiné místo a v jiný čas ... Bayona 1493.

V dubnu jsem se zúčastnila španělských velikonočních oslav ... nezapomenutelné - v dešti za zvuku bubnů v kápích kráčející bosé procesí.

V květnu jsem si ujasňovala, co vnímám jako dobré a co špatné ... utvořila jsem si poměrně jasnou představu, zejména co se stravování týče.

V červnu jsem dostala lekci o tom, že někdy se dobré věci přihodí samy a někdy o ně člověk musí tvrdě bojovat ... hlavní je však neztratit víru a naději.

V červenci jsem si opět zvykala na život tady ... hlavně na lidi a jejich typický přístup k životu.

V srpnu jsem se pro změnu poučila, jak je vnímaný běh času neuvěřitelně subjektivní ... zažila jsem hodiny, do kterých se smrsknul celý můj dosavadní život.

V září jsem si neskutečně užívala každý "obyčejný" den ... prostě tak.

V říjnu jsem se svou velmi dobrou kamarádkou oslavila její narozeniny ... a dostala neodbytný pocit, že mi život protéká mezi prsty.

V listopadu jsem dovršila svých pětadvacet let ... a upokojila se vědomím, že mi zbývá pořád stejně času jako předtím - neurčito.

V prosinci jsem se znovu přesvědčila, co pro mě znamená moje rodina a moji přátelé ... vše.

Moje vlastní zamyšlení nad zvířaty

To jsem se tak jednou ráno probudila, budík ještě nezvonil, a protože jsem měla před přednáškou spoustu času, lebedila jsem si chvíli v posteli. Napadlo mě u toho pár zajímavých postřehů.

Tak zaprvé - PROČ PIJEME ZROVNA MLÉKO KRAVSKÉ?

Protože mléko od kozy smrdí kozím chlívkem? Nepoložili jste si někdy otázku, proč dojíme jenom krávy? Proč se v krabicích neprodává třeba mléko vepří, ovčí nebo koňské? Vždyť přece každý savec krmí svoje mláďata mlékem... Tak proč využíváme jenom krávy ?!!

Za další - PROČ MÁME POTŘEBU ZVÍŘATA ROZDĚLOVAT?

Na wikipedii jsem našla skutečně rozkošný přehled:

Už malé děti ve školce se učí, jak se zvířátka rozdělují. Dá se to pojmout i takto: zvířata dělíme na nebezpečná, škodlivá a užitečná.

Do první skupiny patří zvířata, která ohrožují lidem zdraví nebo přímo život. Na ty bychom si měli dát velký pozor. Patří sem člověku nebezpečné šelmy jako lvi a tygři, ale ohrozit na životě by nás mohl i takový pes! Takže na psy pozor a raději je držet hodně zkrátka.
Aneb raději všechna ta nebezpečná zvířata hned pochytáme, zavřeme do Zoo, případně ochočíme a připneme na vodítko. Co kdyby je napadlo, aby na nás bezdůvodně zaútočila... Počkat. To vlastně dělají jen lidé...

Ve druhé skupině máme zvířata škodlivá. To jsou prý všichni živočichové, kteří ohrožují lidské zájmy. Například mají tu drzost, že snižují zemědělské, lesnické a rybářské výnosy nebo ničí lidské zásoby a zařízení. Neslýchané! Takové myši, krysy a bobři by měli být rádi, že je tu ještě vůbec trpíme, ideálně zalézt někam hluboko pod zem a neužírat nám naše polní plodiny! Ať si vypěstují svoje, že jo.

Poslední skupina se (na rozdíl od předchozích dvou) těší velké oblibě. Řadí se sem zvířata užitečná - ta, pro něž má člověk nějaké záměrné využití. To jsou jednak zvířata hospodářská, užitková domácí a pak domácí neužitková. Takové krávy, ovce a slepice mají na tomto světě jednoduché poslání - bez výhrady sloužit lidem. Mají se rodit, vyrůstat bez matek a pak lidem poskytovat úplně vše, čeho jsou schopny. Nechat se dojit, rodit telata jako na běžícím pásu, snášet vejce nebo se nechat stříhat na vlnu, bez protestů mají snášet ne-lidské zacházení a na závěr se nechat naporcovat. Zní to docela hrozně... Ale proč bych si to plecko nekoupila? Vždyť proto ta zvířata přece chováme! Vždyť od toho tu na Zemi jsou! Zvířata, abychom je jedli, stromy, abychom je káceli, a nerostné suroviny, abychom je za každou cenu vydolovali !!!

O něco lepší osud čeká na zvířata s nálepkou domácí neužitková. Kdybyste to ještě nevěděli, tak kočky a psi slouží k uspokojení emocionálních potřeb člověka. My lidé jsme přece křehké emocionální bytosti. A po těžkém dni v práci, kdy jsme pokáceli kus amazonského pralesa, vyhubili několik dalších živočišných druhů a od dojnic načerpali několik hektolitrů mléka, si zasloužíme taky trochu té lásky a  pomazleníčka od našich domácích miláčků. Škoda jen, že existují tací, co dovedou i tyhle přeroztomilé tvory k smrti utýrat.

Tak mi přijde, že hospodářská zvířata mají tu smůlu, že je matka příroda neobdařila účinnou zbraní proti nám lidem. Takoví medvědi a lvi mají vyhráno. Sice jsme jim nedovolili žít tak, jak by normálně žila, ale aspoň jsme je zavřeli do klecí a snažíme se jim to patřičně vynahrazovat. Krávy takové štěstí nemají. A úplně nejlíp na tom jsou žraloci. Sice nechápu, proč ještě v Zoo nemají odpolední krmení žraloků, a místo toho si klidně dál plavou v oceánu jako před miliony let... Ale to je asi taky jen otázka času, kdy si podrobíme i oceán.

A na konec - PROČ SE PRODÁVÁ MASO JEHNĚČÍ A TELECÍ?

To nám nestačí skopové a hovězí? Zkusili jste se na to někdy podívat z druhé strany? Jehněčí maso je maso ořezané ze zabitých jehňátek, telecí je maso ze zabitých telátek. A velký hřeb večera - to nejprodávanější maso, kuřecí, je z mláďat od slepice = kuřátek! Mám pocit, že jsme už tak zdegenerovaní touhle hnusnou konzumní dobou, že nám označení kuřecí, telecí, jehněčí vůbec nenavodí pocit, že jde o kuřátka, telátka a jehňátka. Ale jde! A jak to, že se ještě neprodává maso ze štěňátek a koťátek ?!! To by byla teprve lahůdka!

Komunikace mezi partnery - aneb kdo má navrch

Nedávno se mi dostal pod ruku níže zmíněný článek. Další ukázka toho, jak vypadají naše partnerské vztahy. Respektive jak probíhá komunikace mezi  partnery (čti - lidmi opačného pohlaví). Protože muži opravdu jsou z Marsu a ženy z Venuše.

Jak mimo jiné vtipně vysvětluje kniha Johna Graye (Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše). Já sama jsem ji zatím nečetla, proto si pro přiblížení vypůjčím anotaci.

"Kdysi za pradávných časů se Marťané a Venušanky setkali, zamilovali se do sebe a navázali šťastné vztahy, protože uznávali a respektovali vzájemné rozdíly. Potom však přišli na Zem a stihla je ztráta paměti - zapomněli, že pocházejí z různých planet. Touto metaforou vysvětluje Dr. John Gray běžné konflikty mezi muži a ženami a ukazuje, jak se odlišnost mezi pohlavími může projevovat a bránit navázání uspokojivých milostných vztahů. Na základě své mnohaleté zkušenosti úspěšného poradce párů i jednotlivců radí, jak neutralizovat rozdíly ve stylu komunikace, citových potřebách a způsobech chování a dosáhnout tak většího porozumění mezi partnery."

Abych se ale vrátila k onomu článku... Na pozadí se odehrává typický boj o energii. O to, kdo bude mít navrch, chcete-li.

V tomto případě se musím zastat mužů. Ženy mají opravdu jedinečný dar všechno komplikovat a domýšlet si mezi řádky vzdušné zámky. Když muž něco řekne, tak to tak myslí - bez přikrášlování, nadsázky, skrytých významů, dvojsmyslů, ironie a podobných literárních prostředků. Opravdu. Funguje to u nich tak jednoduše.

Na druhou stranu slovo ženy se dá kolikrát přirovnat k binárnímu kódu. Nejprve se musí rozklíčovat, aby se člověk dostal k jádru skutečné informace.

Proč se k tomu ale uchylujeme? A kdo nás to učí? A proč máme vůbec potřebu to partnerovi slovně nandat? Mělo by být přece daleko snazší nazývat věci pravými jmény a komunikovat přímo. Místo toho vědomě i nevědomě používáme manipulativní techniky a snažíme se partnera ovládnout.

Ano. Kupodivu i za problémy v komunikaci mezi partnery stojí potřeba ovládat. Ovládat a vlastnit = nejvyšší meta moderního člověka. Protože kdo ovládá a vlastní, na toho si nikdo nepřijde. A tak se rodíme a vyrůstáme, obklopeni lidmi, kteří už jsou toho součástí. Přebíráme jejich vzorce chování a rozehráváme stále stejné partie.

V 17. století Hobbes tvrdil, že je člověk člověku vlkem. O čtyři století později je člověk člověku soupeřem. A to nejen člověku druhému, ale především sám sobě. 

___________________________________________________________________________

PRUDIČKA V NÁS

Existují věty, které z nás dělají idioty. Nejhorší je, že už když nám padají z pusy, víme, že tím idiotem jsme. Jenže ten pád se nedá zastavit. Jako by se do nás vloudilo cizí monstrum, vyměnilo nám část mozku, dosadilo místo něj jakýsi jiný, slepičí, ale zároveň malinký kus toho našeho nechalo. Jak podlé.

"Takže ty tedy do té hospody půjdeš? No dobře! Já jen že nevím, jestli budu doma, až se vrátíš." Žena se významně nadechuje, spíš nadouvá jako holub doupňák, mluví pomalu, dělá pomlky, ráda by hovořila hlubším nehysterickým hlasem, ale ji samotné je jasné, že od fistule ji dělí zhruba dvě věty.

"A kde budeš, prosím tě? Ráno jsi říkala, že musíš dopsat tu zprávu pro šéfa a že budeš ráda, když půjdeš spát do půlnoci." Muž je upřímně překvapený. Údiv vůbec nehraje. Protože žena mu přece říkala, že musí pracovat! A když někdo říká, že musí pracovat, tak přece musí pracovat, to je snad naprosto jasné.

"Kde budu? Podívej, pokud ty BUDEŠ v hospodě, tak tě nemusí zajímat, kde BUDU já. A možná prostě nebudu. Už NIKDY!!!" Žena piští a přeskakuje jí hlas. Zároveň samu sebe nechápe, proč by neměla být doma večer a proč by proboha měla zmizet z domu navždycky. Protože tohle ji ani ve snu nenapadlo.

A hlavně vůbec netuší, proč to vlastně všechno říká. Muž stojí, má pootevřenou pusu, trochu vyvalené oči a slabě trhá hlavou ze strany na stranu (jako že nevěří svým uším a vlastně ani očím). Možná všichni muži na světě stojí v takové situaci s pootevřenou pusou a vyvalenýma očima. Prostě proto, že jim absolutně není jasné, proč by měli být opuštěni, když ještě odpoledne dostali pusu ve dveřích, kynuté knedlíky na stůl a úkol zaplatit v bance rodinnou dovolenou.

Nechápou, co se vlastně stalo, vždyť chodí do hospody každý čtvrtek. Pravda, některá páteční rána bývají nezvykle tichá, až na výraznější bouchání dveřmi a nádobím, ale nikdy si zvuky nezvuky nedali dohromady se čtvrtečním večerem u piva.

ZMALOVANÝ ČŮZY

Tohle všechno bychom v normálním stavu samozřejmě nevypustily z pusy. Jenže pak přijde den, kdy v rámci PMS tělo vychrstlo kýbl splašených hormonů, zjistily jsme, že vráska v koutku úst už skutečně není jen mimická a že nedopneme kalhoty z loňského roku. A tenhle koktejl vytvoří v hlavě smrtící scénář.

Jasně, chodí do hospody a osnuje tam rozvod kvůli nějaké ohavné škebli (jedno které) a všichni se tam včetně vyhazovače společně smějí, jaká jsem chudinka/naiva, a škeble se chechtá nejvíc. Co na tom, že manžel sedí tři hodiny s kamarádem z vojny v prázdním výčepu, z toho dvě hodiny mlčí, házejí do sebe půllitry a hodinu střídavě nadávají na práci a vzpomínají na bojový výcvik.

Naše katastrofická vize, která se ani molekulou neblíží realitě, odstartuje samovytáčení, které nakonec skončí totálním zpruzením nicnetušícího okolí.

Chvilka vítězství (to jsem mu to nandala) má délku nanosekundy, je-li vůbec nějaká. Protože celou dobu si nejenže uvědomujeme, že plácáme naprosté blbosti, ale zároveň víme, že několik minut po tom všem budeme hořce litovat, spílat si do meger, pitomých hus a nesnesitelných ženštin.

V další fázi si začneme sypat popel na hlavu před ním. Většinou ale musíme vydržet, než přijde z hospody. Ty tři hodiny jsou dlouhé jako čtrnácté století a mučivější než utrpení Tantala: takže teď si v tý hospodě vážně někoho najde, protože žít s takovou čůzou, jako jsem já, by mohl jen masochista. Auuuuu. Proč jsem to, proboha, říkala?

CHUDÁCI DĚTI

Podobně vypouštíme z pusy i další perly, například směrem k dětem. Říkáme věty kdysi slýchané od našich. A to jsme se zaklínaly, že až budeme velké a budeme mít své vlastní potomky, v životě je od nás neuslyší!

Ale uslyší, no jejej. Pronášíme to samé a častěji, než používáme zubní kartáček. "Nebreč, nebo tě plácnu, abys měl/a proč" nebo "počítám do tří," případně "počkej, až budeš mít vlastní děti" a "nejdřív práce, potom zábava" či "tohle by ti žádná jiná matka netolerovala." Brrr.

Proč to, proboha, děláme? Jsme hnusné, ovšem především samy na sebe. Někde uprostřed nás se krčí malé dítě, drží si hlavu v dlaních a vyděšeně kouká. Tohle jsem já? V tuhle prudící semetriku jsem se proměnila?

TY BESTIE EMOCE

Psycholog Tomáš Vašák má pro nás, prudičky, dvě zprávy, jednu dobrou, druhou špatnou. Navzdory tradici začnu tou lepší. V tu chvíli s tím nejde nic dělat, tělo rozhoduje za nás. "Emoce jsou rychlejší než myšlení. Vždycky nemáme šanci proud podobných vět zastavit nebo regulovat. Jsme oběti vlastní rychlosti a citů," vysvětluje.

Jenže! Nefanděme si, že za to vlastně nemůžeme, protože v určité chvíli si začneme všechno uvědomovat a stejně nevezmeme zpátečku. "Je to signál, že chceme druhému ublížit. A taky že jsme trochu zbabělci, kteří neumějí vyjádřit polopaticky, co chtějí, a používají zástupné problémy," říká Tomáš Vašák. A bere si za příklad shora uvedenou partnerskou hádku. "Žena tím vlastně chce říct: ráda bych, abys byl se mnou, a bojím se, že pro tebe nejsem dost dobrá a někdo mi tě odloudí. Takhle to ale vyjádřit nedokáže, připadá jí to moc vážné. Tak raději narafičí hádku," uvádí psycholog. Jenže takhle dosáhne pravého opaku, nikdo s takovou hašteřivou ženskou dobrovolně nebude. Podle Vašáka mají sklon k takovým reakcím lidé emotivnější, rychlejší, kteří se na sebe neumějí podívat s odstupem, zkrátka se berou moc vážně.

Můžeme se naučit reagovat jinak s ovládat svoje emoce? "Jistě, všechno se dá natrénovat," uklidňuje Tomáš Vašák. Základem je, abychom to chtěli sami změnit. "Pak se musíme naučit zpomalit komunikaci. Místo toho, abyste hned vylítli jak papíroví čerti z krabičky, položte otázku - třeba kdy se vrátíš. Anebo se prostě jen zhluboka nadechněte a počítejte do deseti, než něco řeknete," radí.

Taky by nám mělo dojít, co svým chováním získáme a co ztratíme. Když budeme nevlídní a hádaví, nikdo s námi nebude chtít být. Zároveň je nutné získat nadhled nad světem. "Některé věci tím pro vás přestanou být důležité. Dítě se rozpláče, když se nemůže dívat na televizi. Dospělý ne, ten už ví, že se neděje nic hrozného, kvůli čemu by měl vyvádět," doplňuje Tomáš Vašák.

Hurá. Z toho vyplývá, že s přibývajícím věkem tahle odporná vlastnost sama vymizí. "Neradujte se předčasně," směje se psycholog, "po sedmdesátce nám začne vylézat znovu náš původní dětský mozek, a je to zpátky."

Hm. Jako bych vám pořád neříkala, že život není žádná legrace!

_______________________________________________

Převzato: Marianne.cz, Prudička v nás, 23. března 2013

Jak si čistíte zuby vy?

Donedávna jsem si myslela, že ve svém věku už přece vím, jak si mám čistit zuby. Ke svému překvapení jsem ale zjistila, že čištění zubů je další z věcí, které jsem si v dětství určitým způsobem osvojila a doteď to dělala tak nějak bez přemýšlení, mechanicky ... a s největší pravděpodobností i špatně.

Musela jsem odjet na Erasmus do Španělska, abych potkala holčinu, co studuje na Karlovce zubařinu. S ní jsem vedla na téma zuby, správná zubní hygiena a způsob čistění už vícero diskuzí. Odnesla jsem si z toho poznatek, že úplně nejlepší je čistit si zuby obyčejným zubním kartáčkem. Měl by mít malou hlavu, aby se s ním lépe pracovalo, a dostatečně husté, do roviny zarovnané štětinky, aby vyčistily, co je třeba. Nejlepší zubní kartáčky jsou ty úplně nejjednodušší - bez všelijakých kudrlinek, ohyblinek a podobných "vyšperkovaností". Platí, že čím je kartáček zdobenější a hezčí na pohled, tím hůře čistí.

Elektrické zubní kartáčky jsou jen další marketingový tah, jak něco prodat a vydělat na lenosti lidí a uspěchanosti dnešní doby. Čištění zubů se opravdu uspěchat nedá. Nejlépe si zuby vyčistíte sami, intuitivně.

V péči o zuby by měly figurovat 3 prvky - zubní kartáček, mezizubní kartáček a zubní nit. Jedině tak je možné důkladně vyčistit všechny zuby a prostory mezi nimi. Při čištění zubů nejde o to, aby se blýskaly zepředu, ale aby se sklovina (a zejména ta nejhůře dostupná místa) vyčistila od zbytků jídel. A to znamená právě vyčistit prostory kolem krčku zubu a mezi zuby.

Co se týče způsobu čištění ... Zubním kartáčkem bychom si měli krouživým (vibrujícím) pohybem vyčistit především prostory kolem zubu - tam, kde zub vychází z dásně, se toho totiž usazuje nejvíce. Není dobré na kartáček tlačit silou. Lepšímu vyčištění to nepomůže, jen dojde ke zbytečnému podráždění dásní. K odstranění nečistot je dostačující samotný krouživý pohyb.

Ještě důležitější (a přitom často opomíjené) je použití mezizubního kartáčku a zubní nitě. Mezizubní prostory jsou totiž dalším místem, kde se usazují zbytky jídel. Pokud nejsou vyčištěny, hromadí se tam bakterie, ty narušují zubní sklovinu a po čase vzniká kaz. Zubní nit je vhodnější pro čištění předních zubů, které jsou více u sebe. Ostatní místa by měl zvládnout mezizubní kartáček.

Bylo mi řečeno, že správný výběr mezizubního kartáčku je zapeklitá věc. S příliš silným mezizubním kartáčkem si můžete poranit dásně a s příliš tenkým se vám nepodaří nečistoty odstranit. Patrně nejkvalifikovanějším poradcem je zubní hygienistka. Její návštěva má hned několik výhod. Při vstupním vyšetření by vám měla zuby nasnímat, vzít otisky a na základě těchto informací později doporučit správnou velikost mezizubního kartáčku. Mimo to by také měla odstranit zubní kámen a poskytnout instruktáž ohledně ústní hygieny.

Jak důležitou úlohu mají zubní pasty a ústní vody? Základ je skutečně mechanické odstranění zbytků jídel. K tomu poslouží, jak jsem už předeslala, zubní kartáček, mezizubní kartáček a zubní nit. Některé zubní pasty mohou být prospěšné a zmírnit třeba projevy paradontózy ... Obecně ale platí, že slouží hlavně k osvěžení dechu. Stejně tak ústní vody dodají pocit bombasticky vyčištěných úst. Ale pokud by někdo chtěl ústní vodou "nahradit" mechanické vyčištění, bude zklamaný. Spláchne sice zápach tlejících zbytků jídel, ale ty zbytky tam zůstanou, bakterie se budou množit a dál narušovat zubní sklovinu.

pohled na práci mezizubního kartáčku z boku a z vrchu
vlevo - mezizubní kartáček je příliš tenký (štětinky nedosáhnou všude)
vpravo - mezizubní kartáček má správnou velikost (perfektně dosáhne do všech míst)

Zákaz kouření v restauracích ?

Že bychom se konečně dočkali? 

Jít s partnerem na večeři, nebo s přáteli do baru a nevracet se celí vyuzení? To si zatím v Čechách moc představit nedokážu. Tady ve Španělsku jsem si na ten luxus ale zvykla a v českých hospodách zase zapláču. A to doslova, protože v zakouřeném prostředí mi trpí nejen nosní sliznice a plíce, ale také oči. A v podstatě to odnáší i ten zbytek. Když už se chce člověk bavit a zatancovat si, musí se připravit na to, že se v noci bude vracet nasáklý kouřem - od vlasů a pórů až po oblečení.

Tak si říkám proč ?! Máme tohle zapotřebí ?! Proč musí nekuřáci doplácet na tenhle ohavný zdraví škodlivý zlozvyk? Když už chtějí ničit zdraví, tak ať ničí aspoň svoje. Dost na tom, že nám tím otravují život i vzduch. Proč se ve věci kouření nepostupuje obdobně jako v právu? Zjednodušeně řečeno platí, že každý může uplatňovat svá práva jen do té míry, aby tak nezasahoval do práv druhé osoby. Ať si každý ničí vlastní zdraví podle libosti, ale když tím začne ničit zdraví i ostatních lidí, tak to podle mě v pořádku není.

Mimochodem, ve Španělsku to funguje. Žádné podniky kvůli zákazu kouření nekrachují. Tržby neklesají. Když se lidé chtějí bavit, jdou. Fakt, že u toho nemůžou svým společníkům vyfukovat kouř do obličeje jim evidentně nevadí. Na zahrádkách a venkovních posezeních se kouřit smí. Když se jde do baru, kuřáci nemají problém se svým nešvarem tu a tam odejít ven. Ostatně ... nikdo je nenutí.

ZÁKAZ KOUŘENÍ V RESTAURACÍCH MÁ BÝT OD LEDNA 2014

Kouření v restauracích má být zakázáno od ledna 2014, vedle běžných cigaret se vztahuje i na elektronické cigarety a vodní dýmky s tabákovou náplní. Kouřit by se mohlo jen na otevřených předzahrádkách.

ČTK to řekl legislativní náměstek ministra zdravotnictví Martin Plíšek (TOP 09). Zákon podle něj také zakáže prodej tabáku i alkoholu v automatech, kde by se  k nim dostaly děti. Za prodej alkoholu či cigaret dětem bude sankce dva miliony korun, za prodej mládeži milion.

"Návrh zákona jsme poslali do vnějšího připomínkového řízení, do vlády jej pošleme v červnu, platit by mohl od 1. ledna 2014," uvedl náměstek k normě, která má posílit ochranu nekuřáckého prostředí a dětí a mladistvých před škodlivými účinky tabáku, alkoholu a jiných návykových látek.

Podle důvodové zprávy je ČR jedinou zemí EU, kde je možno provozovat čistě kuřácké restaurace. Zákaz kouření v restauracích si podle průzkumu přeje 78% obyvatel.

Kouří třetina dospělých Čeček a Čechů, kouřit zkusila polovina třináctiletých a tři čtvrtiny patnáctiletých. Pravidelnými kuřáky je 18% patnáctiletých. Rizikově pije alkohol 22% dospělých mužů a 7% žen. Pravidelně ho pije 60% mladistvých. Problémově užívá drogy 40 200 lidí, zkušenost s konopím má 40,3% studentů.

Vedle zvýšení sankcí počítá norma například s tím, že v restauracích bude v nabídce vždy alespoň jeden nealkoholický nápoj stejného objemu jako nejlevnější alkoholický nápoj. Sankce bude hrozit provozovatelům, pokud by se v jejich restauraci zdržovala opilá mládež.

Novinkou v ochraně dětí a mládeže před tabákem je zákaz vstupu lidí mladších 18 let do stavebně oddělených veřejných prostor, třeba zábavních podniků či letištních hal, kde bude nadále kouření povoleno. Velkoplošné prodejny musejí mít pro nabídku alkoholu a kuřiva oddělené regály, nadále tedy budou cigarety například u pokladen. Zákaz kouření platí ve školách, úřadech, zdravotnických zařízeních, včetně venkovních prostor, nově by byl třeba i na dětských hřištích.

Zakázán má být zásilkový prodej alkoholu a kuřiva po internetu. Prodejce bude muset zajistit, že zboří předá pouze člověku staršímu 18 let.

Alkohol by se nesměl prodávat na tržištích s výjimkou příležitostných trhů, výročních oslav a kulturních akcí.

Záchytka bude nově definována jako zdravotní služba. Pobyt opilých dětí na záchytce se má hlásit pediatrovi, rodičům a orgánu sociálně právní ochrany. U ohrožených závislostí by následovala léčba.

Doposud vždy zpřísnění tabákové legislativy zabránila tabáková lobby, která k tomu využila nesouhlasu majitelů restaurací. Ti se obávají, že jim klesnou tržby. Praxe z ciziny, ale i řady českých restaurací ukázala, že po zákazu kouření tržby naopak stouply.

______________________________________________________________

Převzato: Doktorka.cz, Zákaz kouření v restauracích má být od ledna 2014

Moje vlastní zamyšlení nad tím, čím se vlastně krmíme

V minulém příspěvku jsem se odvolala na tento ... viz: "Další štítek věnuji všem článkům, které mají jakoukoliv spojitost s jídlem a stravováním (K snědku). Proč, to vysvětlím v článku příštím."

JÍDLO ... CO jíme, JAK ho připravujeme a hlavně ODKUD ho získáváme ?

Podle mě si tohle téma zaslouží hodně velkou pozornost ... Přijde mi jako obrovský paradox, že taková spousta lidí se stará o své tělo zvnějšku, ale nepovažuje za důležité se o něj starat zevnitř. Všichni řeší módu, do čeho se navléct, jak vypadat sexy a trendy - jak mít bezva sestřih a úžasný odstín barvy na vlasy - jak se dokonale nalíčit a napatlat vším možným od hlavy až k patě. A titíž lidé jsou pak schopní "jít do mekáče".

V dnešním světě je tak jednoduché zapomenout - nechat se unášet proudem - a hlavně přestat používat rozum. Daleko důležitější než to, jak vypadáme zvenku, je přece to, co do sebe vpravujeme v podobě jídla a pití. Protože špatný odstín rtěnky nás nezabije, ale geneticky modifikované potraviny - výrobky nacpané zdraví škodlivýma éčkama - slazené limonády a cola (které neuhasí žízeň, ale nacpou do lidí další a další cukry) - potraviny, léky a dokonce i krémy vyzbrojené nanočásticemi (o jejichž dopadu na lidské zdraví se zatím nic neví a přesto výrobci neváhají v jejich okamžitém použití, bez předchozího testování ... však ono se po čase ukáže, jestli to zabije více či méně lidí, že) ... zkrátka všechny tyhle "věci" by mohly.

Znehodnocujeme svou vlastní potravu a jako vrchol hlouposti ji pak šoupneme do mikrovlnky, která ozařováním dorazí i ty poslední vitamíny, které by do té doby nedejbože přežily.

Neměly bychom snad přijímat potravu bohatou na živiny, plnou vitamínů a ostatních zdraví prospěšných látek? ... Naše společnost se kupodivu spokojila s konzumací mrtvého jídla. A tím mrtvým jídlem mám na mysli vše - od masa (kvůli kterému krutě a nelidsky zacházíme se zvířaty), přes ovoce a zeleninu (které na pultech v supermarketu mají už jen zlomek svého původního množství vitamínů), až po ostatní produkty (jako kečupy, konzervy, smažené hranolky, zmražené polotovary - viz. rozmražené a dopečené pečivo v pekárnách supermarketů; hotové omáčky, brambůrky, rádoby zdravé snídaňové müsli, které je ve skutečností jen další sladkostí a tudíž cestičkou pro příjem dalších cukrů atd.).

A to nemluvě o tom, jakým otřesným způsobem si vlastně jídlo opatřujeme! Chováme kuřata nahňácaná v obrovských farmách, kam nepadne ani paprsek slunečního světla, dopujeme je, aby vyrostla v co nejkratší době, kvůli tomu se nemohou vyvinout a neudrží se na vlastních nohou. O lepších podmínkách vepřů a krav si nedělám žádné iluze. Omráčené kusy zvířat pak jedou na běžícím pásu - doslova - a zaměstnanci z nich odřezávají kusy masa. Vše se děje mechanicky, bez rozmyslu, nevědomě a stále dokola.

Kam se poděla ta doba, kdy lidé pěstovali ovoce a zeleninu a brambory pro svoji vlastní spotřebu? Kdy chovali slepice, pár ovcí, koz a dvě krávy? Kdy si pro vodu chodili do studny? Kdy pro sebe a svoji rodinu chtěli potraviny co nejkvalitnější?

Dnešní doba se točí kolem peněz a moci. Lidé zaslepení leskem zlata a omámení sladkou příchutí moci se už  zřejmě neštítí ničeho ... viz. společnost Monsanto.

A proto si říkám, že by se o tom mělo mluvit. Když se o problémech bude vědět a hodně mluvit, máme naději, že se postupně, krůček po krůčku, budou i řešit.

Oštítkováno

Pro lepší přehlednost jsem se rozhodla využít další miniaplikaci, kterou umožňuje blogger.com. Dřív mi to přišlo zbytečné, ale před pár dny jsem k tomu tak nějak svévolně dozrála.
Každý článek bude označený příslušným štítkem (případně vícero). Každý štítek pod sebou sjednotí tématicky-stejné články. A všechny štítky budou uvedeny v pravé liště. Takže po rozkliknutí jednoho se rozbalí všechny články spojené tímto štítkem. Jak jednoduché a praktické.

Protože trávím celý rok ve Španělsku na Erasmu a protože na mně život tady zanechává nezapomenutelné stopy, zaslouží si samostatný štítek s názvem España.

Další věnuji všem článkům, které mají jakoukoliv spojitost s jídlem a stravováním (K snědku). Proč, to vysvětlím v článku příštím.

Jednotlivé štítky mám i pro knihy, které jsem přečetla a ráda bych na ně upozornila (K přečtení), filmy nebo seriály, které jsem viděla a něčím mne zaujaly (Ke shlédnutí) a pro muziku, která lahodila mým uším nebo mě oslovil její text (K poslechu).

Jeden štítek sjednotí články týkající se kulturních akcí a všelijakých zajímavých projektů (Děje se).

Některé články by měly vést k zamyšlení nebo přímo upozornit na určitý problém naší společnosti (PROBUĎME SE). Jiné jsou spíše duchovního ražení (Duchovno).

Poměrně hodně příspěvků lze jednoduše označit za můj vlastní výplod (Vlastní zamyšlení). Zbytek, co nebude možné nikam zařadit, hodím pod štítek Ostatní.

Život někde jinde n°1

Do Španělska jsem přiletěla na konci srpna - s batohem na zádech, obrovským kufrem (který jsem ledvá utáhla) a zimní bundou v ruce (přestože denní teploty se šplhaly ke třicítce). Kamarádka byla vyzbrojená obdobně.

"Chystáme se na přistání v Santiagu de Compostela, venkovní teplota je 14°C a prší," informoval nás pilot pro případ, že by si někdo nevšiml té zlověstně zatažené oblohy, kterou jsme právě prolétávali. Zimní bunda nám ještě přišla vhod.

Opustily jsme letištní halu, nastoupily do letištního autobusu a na pár měsíců se se vším tím "letištním" rozloučily. Vysadit jsme se nechaly na Estación de Autobuses, protože odtud měl být náš hostel nejblíž. Dle mého prvního dojmu je místní autobusové nádraží v podstatě taková plechová bouda, kam autobus jedněmi vraty vjede, vysadí / nabere cestující a druhými zase vyjede. Říkala jsem si, že naše pojetí otevřených autobusových nádraží, která jsou proti dešti a slunci krytá stříškami, je mnohem lepší. Na pohled druhý (a všechny další) se ukázalo, že ta jejich koncepce "autobusák v baráku" není až tak špatná. Vlastně je dost dobrá, protože když v Santiagu prší ...

Obtěžkané vším, co jsme v dalších deseti měsících mohly životně potřebovat, jsme vyklopýtaly před budovu autobusového nádraží a s adresou (a google mapkou) v ruce jsme se jaly hledat náš hostel.

Pokračování příště...

 

a takhle to vypadá, když prší :D

Estación de Autobuses

The Last Airbender

Napříč všem veskrze negativním recenzím (anebo právě kvůli nim) jsem si tenhle film pustila a musím se proti tolika očerňujícím nařčením ohradit.

Jen tak na vysvětlenou... Tvůrce filmu se INSPIROVAL úspěšným animovaným seriálem. A právě proto nedokážu pochopit, proč mají tihle recenzenti neustále potřebu každý film natočený podle předlohy (ať už knižní, či seriálové, či jakékoliv jiné) srovnávat. Každému snad musí být jasné, že se předloha a následná verze nebudou nikdy shodovat. Už jen fakt, že film trvá 99 minut a seriálové řady čítají 61x30 minut, naznačuje, že se jedná o jakýsi výtažek. Někdo vyjmul jádro příběhu, trochu ho přepracoval, aby se dalo zkrátit a podle toho natočil film. Tihle recenzenti si pak plní rozhořčení stěžují, že film neodpovídá předloze. Že nezachycuje všechny ty úžasné momenty. Že nerozkrývá propletené lidské osudy. Atd atd.
No, pochopitelně. =) Zkuste si vzít jen 2 barvy a překreslit Moneta. Originál to asi nebude.

Btw. česká verze nese název Poslední vládce větru.

Fortuna favet paratus

Posledních pár týdnů jsem v jednom kole. Konečně se na mě usmálo štěstí a začaly se mi sypat brigády jedna za druhou. Po úspěšném pohovoru jsem začala v Rokycanech pomáhat na personálním. Zároveň se mi podařilo skloubit troje promo, dodělat zkoušky a díkybohu zbyl čas i na randění.. :-)

Tím jsem si ale zřejmě příděl vyčerpala, protože ze dvou velmi nadějných cest do zahraničí bohužel sešlo. Inu, štěstí přeje připraveným. A já od teď hodlám být připravená !

Le printemps

Polehounku, krůček po krůčku ... se přikradlo jaro. :-) Letošní březen/duben si obzvláště vychutnávám. Má pro mě totiž sladkou příchuť nového, zatím nepoznaného dobrodružství. Stromy se začínají obsypávat novými pupeny a první jarní kvítka se už směle rozvinula. Pohled na rozkvétající přírodu mi bere dech. :-)

Něco končí, něco začíná

Vždycky jsem se utěšovala myšlenkou, že něco končí, aby něco jiného (ideálně i lepšího) mohlo začít. Co mě na tom ale teď štve, je ta nejistota, jestli moje momentální rozhodnutí se postupem doby ukáže jako správné. Ráda mám ve věcech jasno... a čím déle o tom přemýšlím, tím víc se mi zdá, že nemám svůj život tak docela pod kontrolou...

Lpění

Protože mi začaly vytoužené prázdniny a já mám spoustu volného času (krom každodenních povinností), snažím se ho využít ke všem těm báječným činnostem, o kterých jsem dlouze snila nad rozloženým učením... Pouštím si v originále Ally McBeal a rozšiřuji si tak slovní zásobu o právnické termíny. Z knihovny jsem si donesla pár zajímavých titulů (Jak soudili faraoni - zločin a trest ve starém Egyptě, Právní pověry,...). Dostala jsem se i k malování mandal, kvůli čemuž jsem si opatřila nové tempery. Občas si jdu zaplavat, vyrazím někam s přáteli, nebo se věnuji své drahé polovičce. Ale hodně často nedělám vůbec nic... Jen stojím u otevřeného okna, pozoruji dění venku a přemítám o všem možném.

Tuhle jsem si uvědomila, jak je mi vlastně nepříjemné, když na něčem lpím. Jedno, je-li to materiálního nebo duševního rázu. Každé ulpívání jsem si představila jako lano, které mě svazuje a poutá - některé pevněji (když na něčem lpím opravdu hodně), některé méně... A já se teď snažím jednotlivé provazy  rozvolnit a setřást. Ironií na tom ovšem je, že jsem si každé pouto nasadila sama a dobrovolně.

V novém kabátě

Na sklonku jara jsem oblékla blog do nového kabátu. I sebe jsem oblékla do nového kabátu. A nejradši bych do zbrusu nového kabátu oblékla celý svůj život.

Nevím proč, ale čím dál častěji začínám pociťovat nutkání něco měnit. Staré mě nudí. Dychtím po novotách všeho druhu, od drobných až po ty výrazné. Měním vzhled pozadí na noťasu, na stránkách FB, na blogu, v samoobsluze vodafonu. Přeskupuji ikony na ploše, složky na disku, přejmenovávám soubory. Zkouším si nové účesy, vybírám nové doplňky, o nové kousky rozšiřuji šatník. Vařím si podle nových receptů, v menze ochutnávám nová jídla. Jezdím jinými linkami MHD, chodím jinými cestami...

Jako střelec to mám asi v povaze. Obavu z toho, že se můj život stane jedním velkým stereotypem. Že nakonec všechno budu dělat ze zvyku - nakupovat ve stejném obchodě, vařit dokola ta samá jídla, večer sedět u televize...

Na druhou stranu odpíchnout se a začít znova jinde, to chce hodně velkou dávku odvahy a odhodlání. 

Jednou, až zestárnu a ohlédnu se zpátky, si chci prostě říct, že jsem žádnou šanci nepromarnila, že jsem žila hodnotný a zajímavý život, že jsem toho spoustu viděla, zkusila a zažila.

Po proudu

Poslední dobou, kdykoli sem píšu, mám pocit, že se jen s něčím svěřuji, na něco si stěžuji, nebo cosi popisuji... To mne přivedlo k myšlence, proč jsem si vlastně blog zakládala. A ta myšlenka mne ponoukla k tomu, že jsem trochu zalistovala a připomněla si úplně první příspěvky.

S překvapením si teď uvědomuji, kam až to postupem času sklouzlo - k prachobyčejnému psaní deníčku. Původně jsem tu přece chtěla zachytit takové zvláštní momenty svého života, některé nepopsatelné stavy mysli, vjemy, pohnutky, které prožíváme snad všichni, ale připadají nám tak všední a samozřejmé, že jim ani nepřikládáme žádnou úlohu. A já se nad tím vždycky pozastavovala, nutily mne přemýšlet i zdánlivé maličkosti. Tak kam se to jen podělo? Bývala jsem dřív víc otevřená všemu, všem i sama sobě. Snad jsem se nechala strhnout davem a splývala po proudu, ale  teď vylézám na břeh a vracím se na začátek... Pokud možno co nejblíže k pramenu řeky.

Prosluněný březen

Tak i poslední plánovanou změnu jsem nakonec uskutečnila. Změnila jsem účes a nechala se ostříhat na mikádo. A soudě dle kladné reakce okolí to byla změna podařená. :-)

Letošní začátek března s sebou přinesl i první hřejivé dny. A nebýt posledních bílých hromádek a předpovědi hlásající od poloviny března další sněžení, s chutí bych zajásala, že už přišlo jaro. Nicméně zimní výbavu už začnu pomalu uskladňovat do skříně a, jen co to trochu půjde, vytáhnu jarní bundičku a žluté kecky.

To prosluněné počasí mi vlévá do těla novou energii a chuť něco podnikat. Proto začínám rozhazovat sítě a doufám, že na konci se bude třepotat tučný úlovek v podobě zajímavé a dobře placené brigády. :-D

Lednové změny

Konečně jsem završila první zkouškové. Sice mě ještě čeká trocha zařizování, ale když se to vezme kolem a kolem, můžu říct, že bylo úspěšné. :-)

Ačkoliv jsem se v předchozím postu zařekla, že si žádné předsevzetí dávat nebudu, nějaké změny jsem si na leden přece jen přichystala. Za prvé (a to především) jsem se odhodlala ke zdravé životosprávě. Nechci držet žádné diety, mučit se hladovkou, odmítat maso, nebo žít jen z džusů. Prostě a jednoduše chci jíst zdravě - hodně ovoce, zeleniny, nízkotučné výrobky, maso kuřecí, často ryby, zeleninové polévky... a vyhnout se čemukoliv smaženému, tučnému, instantnímu... V druhé řadě plánuji začít s pravidelnějším pohybem. Zkusím plzeňský bazén a lehce uvažuji o tanečním kurzu. Ale tanec asi opravdu zůstane jen u těch úvah, musela bych shánět tanečníka a upsat se nejméně na rok.

Poslední plánovanou změnu si ještě rozmýšlím. Z těch všech by asi vypadala jako nejradikálnější. Uvidíme na konci týdne. ;-)

2010

S novým rokem přicházejí nová očekávání, nové plány a také nová předsevzetí. Očekávám toho více, plánů mám jen pár a předsevzetí pro jistotu žádné.
Tak schválně... co tenhle rok přinese.

P.S. Snad bych mohla zase více blogovat. Přece jenom mi to pomáhá odplavovat starosti všední i nevšední.