Jeden svět 2015

Jeden svět je festival určený dokumentárním filmům o lidských právech.

Letošní ročník odstartoval už 2. března a stejně jako loni jej zahájila Praha. K ní se přidá dalších 33 měst.

Tento týden to bude Plzeň. Festival se koná od 23. do 31. března a nabídne kolem 40 dokumentů.

Promítat se budou v Divadle Dialog, Polanově síni Knihovny města Plzně a v Meeting Pointu na Náměstí Republiky.

Narušit předsudky, pohodlné nevědomí a fámy šířené českou společností - to je cílem festivalu, který diváky letos vyzve: Praskněte své bubliny!

Já si předběžně vybrala těchto 13, tak snad se na některý z nich dostanu...

___________________________________________________________________________

Zatajené dopisy (23. a 30.3.2015, Divadlo Dialog)

V obci Květušín nedaleko Českého Krumlova vzniklo v 50. letech unikátní výchovné zařízení: pedagog Miroslav Dědič tu vytvořil školu pro děti z romských rodin. Díky jeho snaze motivované osobním zájmem pomoci chudým rodinám s péčí o děti se ke škole přidružil časem internát. Žáci zde zůstávali zprvu převážně dobrovolně, později ale nastoupilo násilné odtrhávání dětí od jejich rodin. Součástí "převýchovy" bylo někdy i zatajování dopisů, které rodiče dětem posílali. Někdejší studenti tak vzpomínají na svůj pobyt s láskou i hořkostí. Dokument s respektem k citlivosti tématu přináší výpovědi absolventů školy i samotného autora kontroverzní výchovné metody.

Neviditelné vlny (24.3.2015, Polanova síň)

Vize světa propojeného virtuální sítí a planety pokryté bezdrátovým signálem jsou vzrušující hudbou blízké budoucnosti a někde již realitou. Futuristické naděje o „úplném pokrytí“ bezdrátovým signálem však pro lidi trpící přecitlivělostí na elektromagnetické vlny představují noční můru. Jsou nuceni žít ve vynuceném exilu na útěku před moderní technologií, která jim způsobuje nesnesitelné fyzické obtíže. Jejich osudy prolíná příběh umělkyně lovící neviditelné vlny, jež přetváří do slyšitelných zvukových děl. Co se stane, až bezdrátový přístup k internetu pokryje celou planetu?

Piráti ze Salé (24.3.2015, Meeting Point a 31.3.2015 Divadlo pod Lampou)

Na pozůstatcích někdejší pirátské pevnosti v marockém Salé vyrostla úplně jiná stavba – cirkusový stan. Útočiště tu našla první marocká cirkusová škola, která poskytuje alternativní vzdělání mladým lidem s pohybovým talentem. Snímek zblízka ukazuje osudy několika z nich – od přísných přijímacích zkoušek přes náročný trénink až po přípravu prvního vystoupení. Budoucí artisté musí překonávat zákony gravitace a nalézat motivaci k lepším výkonům. Cesta ke svobodnému uměleckému vyjádření je pro ně nejen cestou k profesionální umělecké kariéře, ale i k nezávislosti a svobodě.

Vive la France (25.3.2015, Divadlo Dialog)

Ostrov Tureia ve Francouzské Polynésii vypadá na první pohled jako ráj. Ve skutečnosti je život místních obyvatel poznamenán neblahým dědictvím francouzské nadvlády. Francie totiž na nedalekém atolu Moruroa uskutečnila mezi lety 1966–1996 více než sto devadesát atomových testů. Mladí snoubenci Kua a Teariki, kteří na Tureii žijí, mají velké obavy o zdraví i bezpečnost. Děsí je nárůst výskytu rakoviny i možnost, že se Moruroa vlivem výbuchy narušeného podloží propadne a jejich nový dům smete tsunami. Film se věnuje osobním příběhům několika místních lidí i snaze odborníků, kteří chtějí přimět francouzskou vládu prošetřit situaci a kompenzovat obyvatelům způsobené škody.

Stále spolu (25.3.2015, Polanova síň)

Na šumavských stráních panuje ticho a klid. Jen v okolí stavení rodiny Mlčochových bývá rušno. Vystudovaný kybernetik Petr a učitelka Simona mají totiž devět dětí. Řád rodinného klanu stanovuje Petr, který sám sebe vnímá jako „profesionálního otce“. Rozhodl, že on a jeho rodina se vzdají výdobytků moderní civilizace, aby ve jménu svobody mohli žít v souladu s přírodou, volně a nezávazně. Za jakou cenu je tato svoboda vykoupena a jaké hodnoty naopak rodina svou nonkonformitou získává? Filmový debut byl vybrán do programu prestižní mezinárodní přehlídky dokumentárních filmů IDFA.

Národní hra (25.3.2015, Meeting Point)

Počítačová hra Starcraft se stala pro tisíce mladých Jihokorejců prestižním národním sportem. Z těch nejúspěšnějších hráčů jsou hvězdy s vlastními fankluby a lukrativními reklamními smlouvami. Stát se profesionálem je proto dobrou alternativou ke školnímu stereotypu a pro mnohé teenagery to představuje skutečně vysněnou kariéru. Portrét tří hráčů různých úrovní zprostředkovává jedinečný vhled do zákulisí týmových domů, kde chlapci podřizují život dennímu drilu před monitory. Film zobrazuje dynamický svět turnajů "e-sportu", které se odehrávají za řevu a pláče nadšených fanynek na stadionech i televizních obrazovkách.

Sama sebou (26.3.2015, Divadlo Dialog)

"Díky svému blogu už se necítím tak osamělá," šeptá Laura, mladá Finka, která úzkostlivě sleduje původ veškerých potravin, které jí, a potýká se s depresí. Juulia si vede populární módní blog a baví denně desetitisíce svých fanoušků fotkami ve stylovém oblečení. Elli naopak už doblogovala. Její proanorektický deník ji málem zničil. Všechny 3 mladé ženy vedou osamělý introvertní život, v němž se každá po svém vyrovnává se strachem a úzkostmi plynoucími z nároků, které na jejich křehkou osobnost klade společnost. Každá hledá cestu, jak být sama sebou, a pro všechny se v jednom okamžiku stává důležitým mostem mezi vnitřním a vnějším světem prostor internetu.

Bugarach (27.3.2015, Polanova síň)

Dávná mayská legenda o konci světa probouzí k životu ospalé městečko Bugarach v jižní Francii. Aura posvátnosti odedávna obklopovala stejnojmenný kopec nad městem. S blížícím se datem 21. prosince 2012 se ale začne masově šířit zpráva o tom, že apokalypsu přežije jen 194 obyvatel Bugarachi. Do vesnice začínají přijíždět ti, kteří se chtějí zachránit, a Bugarach se stává jevištěm absurdních příběhů. Místní malý kouzelník se připravuje na své největší představení, novodobí hippies si staví tábory na úpatí hory, kopec se mění v místo tajemných rituálů. A novináři číhající na každém rohu rozdmýchávají masovou hysterii…

Dron (27.3.2015, Divadlo Dialog)

Je to jako hra – z výšky sledujete svůj cíl a pak jedním zmáčknutím tlačítka zneškodníte protivníka. O tisíce kilometrů dál v pákistánských horách v tu samou chvíli umírají lidé. Masivní nasazení bezpilotních letounů v americké armádě změnilo v poslední dekádě zásadním způsobem tvář války. USA je prezentují jako klíčový a úspěšný nástroj cílené likvidace islamistů. Jak to ale vypadá ve skutečnosti? Počty nevinných civilních obětí mnohonásobně převyšují počty zabitých teroristů. Ve snímku, který odhaluje zákulisí bojových operací, zaznívají výpovědi bývalých i současných armádních operátorů dronů, inženýrů i pákistánských civilistů, kteří útoky přežili či ztratili své rodiny.

ThuleTuvalu (29.3.2015, Divadlo Dialog)

Grónské městečko Thule je nejseverněji obývaným místem na Zemi. Tuvalu je polynéský ostrovní stát. Místa od sebe vzdálená více než jedenáct tisíc kilometrů jsou však dnes osudově propojena. Tající led v Grónsku zvedá hladinu oceánu, který tak brzy zaplaví nízko položené tichomořské ostrovy. Zatímco se experti dohadují, jak změně klimatu zabránit, obyvatelé Thule a Tuvalu čelí už dnes jejím nezvratným dopadům v každodenním životě. Dokument zblízka sleduje osudy několika místních rodin, které si uvědomují, že jejich tradiční způsob života a obživy spěje rychlostí tajícího ledu ke změně.

Tichá inkvizice (29.3.2015, Divadlo Dialog)

Lékařka Carla denně řeší etické dilema. Současný nikaragujský prezident Daniel Ortega totiž v reakci na svůj povolební úspěch, kterého dosáhl díky podpoře katolické církve, schválil v roce 2007 nařízení zakazující potraty. A to i v případě znásilnění, incestu nebo ohrožení života matky. Důsledkem je značný nárůst počtu nepovedených domácích potratů a nechtěných těhotenství. Carla se domnívá, že zákon jde proti lékařské etice a porušuje ženská práva. Ona a její tým proto ve snaze pomáhat pacientkám balancují na hraně ilegality. Skrze Carlin příběh zároveň nahlížíme do současné politické situace v Nikaragui, o které se příliš nemluví.

Válka lží (29.3.2015, Divadlo Dialog)

V roce 2003 zaútočily USA na Irák a svrhly režim Saddáma Husajna. Válka po sobě zanechala desítky tisíc mrtvých a zemi v rozkladu. Důvodem invaze měly být chemické zbraně hromadného ničení. Čtyři roky předtím se do rukou německé rozvědky dostal uprchlík z Iráku, který do detailů popsal svou práci v tajném iráckém vojenském komplexu na výrobu chemických zbraní. Právě jeho svědectví posloužilo Američanům jako důkaz k rozpoutání války. Jak se ale ukázalo – Iráčan si vše vymyslel. Osu dokumentu tvoří přímý, až minimalistický rozhovor režiséra s mužem, který se snaží obhájit své činy, ale přitom svou lží pomohl vehnat svět do války.

Cukr blog (30.3.2015, Divadlo Dialog)

Je možné o cukru přemýšlet jako o droze? Režisérka Andrea Culková o tom nepochybuje. Svou závislost si uvědomila v těhotenství, kdy jí lékaři diagnostikovali cukrovku. Snaha najít v regálech obchodů potraviny bez přidaného rafinovaného cukru se stala hnacím motorem pro vznik dokumentu, ve kterém režisérka pět let pátrala na různých místech světa po souvislostech, mapovala rozpínavost cukerného průmyslu i alternativní cesty stravování. Odkryla přitom neuvěřitelné souvislosti mezi nemocemi, poruchami chování a nadměrnou konzumací cukru. Nakolik je sladký život motorem naší civilizace?

______________________________

Zdroj: Jedensvet.cz, Plzeň-program

Bistro Kantýna

Koncept bistra Kantýna je jednoduchý. Vařit podle tradičních receptů z čerstvých surovin, bez zahušťovadel a dochucovadel. Jak se takovému podniku daří?

Ten správný šum už sice opadl, ale přesto se co chvíli v plzeňském bistru Kantýna otevřou dveře. Tu vejde starší dáma, která si cestou do práce nechá zabalit krůtí kostky s mexickou omáčkou Mole a zeleninovou rýži. Po chvíli se objeví pár, který si objedná čínskou polévku se zeleninou.

"Každý den máme polévku, masové i bezmasé jídlo, francouzské koláče, saláty, obložené chlebíčky, bagety, veganské wrapy nebo třeba hummus," vypočítává Adéla Svobodová, která si se svým přítelem otevřela bistro v centru Plzně asi před půl rokem.

Tradiční recepty bez mouky a zahušťovadel

Koncept je jednoduchý. Vařit podle tradičních receptů z čerstvých surovin, bez zahušťovadel a dochucovadel. "Hlavní myšlenkou bylo vařit tak, jak se má, podle klasických receptů s těmi správnými surovinami. Minimálně například používáme mražené potraviny. Dáváme přednost čerstvé zelenině nebo chlazenému masu," říká mladá žena, která původně vystudovala filozofickou fakultu v Plzni a později se věnovala vlastní tvorbě šperků.

Kreativní a neotřelý duch se prolíná celým bistrem. To je zařízeno ve svěžích barvách a nebojí se kombinovat nové věci se starými. Koláč tak můžete dostat pokaždé na jiném talířku. Sama popíjím kávu z roztomilého porcelánového hrnku s květinami.

"Jsem vlastně taková sběratelka, mám ráda staré věci. Měla jsem doma spoustu krásných starobylých hrnečků, talířků a nedám dopustit na skleněné etažéry na dorty, na něž teď pokládáme slané i sladké koláče. Když jsme se zařizovali, řekla jsem si, že bude skvělé použít tyto věci v bistru. A pomohli i přátelé, kteří mi nosili hrnečky a talířky po babičkách," popisuje majitelka.

Vintage porcelánové kousky kontrastují s novými talíři, na něž Adéla během našeho povídání servíruje pořádné porce dnešního menu. V chladicím boxu pak nechybí skutečně pestrý výběr nápojů – třeba cider nebo různé druhy piva.

Nedosažitelné bio kuřecí maso

O tom, že budou mít vlastní bistro, snil Adélin přítel – vyučený kuchař – již několik let. "Vaření ho vždy bavilo, ale člověk se chce nějak rozvíjet. Takže jsme do toho šli. Teď říká, že ho práce ještě více těší, dělá ji s láskou a větším elánem," říká mladá žena směrem ke kuchyni, kde právě probíhají přípravy na další den.

V prostorách bistra byla dříve herna. Přípravy, předělávky a zařizování zabraly majitelům 2 měsíce. Poprvé otevřeli 9.září minulého roku. K hlavním návštěvníkům Kantýny patří lidé, kteří pracují v okolí. Téměř 70% tvoří ženy. "Pravděpodobně i z toho důvodu není zase tak velký zájem o českou kuchyni, což nás trochu mrzí. Když jsme například uvařili svíčkovou, tak se sice prodala a někteří pánové si i přidávali, ale jinak česká jídla moc netáhnou," hodnotí situaci majitelka.

Je vidět, že lidé poptávají čerstvost a nebojí se zeptat ani na původ. "Stává se nám, že se hlavně ženy ptají, jestli jsme použili bio kuřecí maso. Určitě bychom mu dali přednost, ale není to tak jednoduché. Lidé sice chtějí prvotřídní jídlo, ale bio maso je drahé, takže cena pokrmů by narostla, a obávám se, že by nám to zákazníci nezaplatili," dodává mladá žena.

I přesto v současné době jedná s majitelem farmářského obchodu v Plzni na dodávání drůbežího masa. Věří také, že se jí podaří dohodnout se na dodávkách surovin s některými pěstiteli a zemědělci na farmářských trzích, které v západočeské metropoli opět začaly.

Inspiraci pro vaření sbírají majitelé ze starých i nových kuchařek, stejně jako z oblíbených blogů. "Můj otec je velkým sběratelem kuchařek – má jich plnou jednu knihovnu. Občas k němu zajedeme a nějakou si vypůjčíme. Kupujeme si ale i své – třeba v antikvariátech. A pak mám také několik oblíbených blogů, na kterých se inspiruju," usmívá se Adéla.

Při výběru receptů hraje roli i sezóna. Aktuálně se v bistru chystají na chřest. "Určitě z něho uvaříme několik druhů polévek, připravovat budeme i zapečený chřest s bramborami. Bude toho více. Podobně jsme využili třeba i dýně – máme několik receptů na polévky, připravovali jsme rizota s dýní nebo noky s dýňovou omáčkou," uzavírá Adéla Svobodová. A mně se vybaví lehce pikantní dýňová omáčka s úžasnými domácími noky, kterou jsem v bistru na podzim ochutnala.

_____________________________________

Převzato: Vitalia.cz, O bistru, kde dobře vaří

Festival středomořských chutí a vůní

"Léto už se nám pomalu opět blíží a s ním i středomořské trhy plné dobrého jídla, pití, zábavy, přátelské atmosféry, hudby a snad i slunečného počasí.

V letošním roce s naším festivalem zavítáme hned do třech českých měst, a to Brna, Plzně a dvakrát do Prahy. V Brně nás uvítá Náměstí Svobody od 15. do 18. května, v Plzni pak Náměstí Republiky 30. a 31. května a v Praze rovněž a hned dvakrát Náměstí Republiky od 12. do 15. června a od 11. do 14. září.

Brněnský trh představí celkem 20 stánků s typickým bistrem, v Plzni 15 stánků a v Praze pak stánků 24. Těšit se můžete na francouzské šneky, palačinky či sýry, italské čerstvé těstoviny, portugalská vína, španělské tapas, řecké olivy či čerstvé ryby přímo z grilu – zkrátka všechny chutě a vůně Středomoří!

K podtržení letní atmosféry je jako vždy připraven každodenní hudební program plný jazzových, latinskoamerických a tanečních tónů."

Jeden svět 2014

O tomto festivalu jsem se zmínila už loni. Je určený dokumentárním filmům o lidských právech, při čemž některé jsou pojaty opravdu velmi netradičně.

Nesnášíte ji, nebo bez ní neumíte žít?
Letošním tématem je práce.

Dokumenty se začínají promítat v Praze (3. až 12. března 2014) a následují v dalších 33 městech ČR.

V Plzni probíhá festival od 17. do 22. března a vystřídají se 3 promítací místa - Divadlo Pod lampou, Divadlo Dialog a Dům kultury Peklo. Vstupenky je nutné rezervovat předem - klasicky přes plzeňskou vstupenku. Pro fajnšmekry existuje už i mobilní aplikace s kompletním přehledem letošních dokumentů, z nichž si mohou uživatelé vybrat a sestavit svůj vlastní program. Hodlám otestovat. Funguje ale bohužel jen pro Prahu.

Z letos přihlášených dokumentů bych tu ráda "vypíchla" těchto 13. Vybírala jsem je pouze z těch, co budou uvedeny v Plzni. Praha má samozřejmě o dost širší záběr...

A tyto mě oslovily tak nějak nejvíce.

___________________________________________________________________________

Prales tančících duchů (17. 3. 2014, Divadlo Dialog)
Uprostřed hlubokých, civilizací dosud nedotčených pralesů afrického Konga žijí Pygmejové kmene Aka. Unikátní snímek švédské filmařky Lindy Västrik, která mezi domorodci pobývala v letech 2005–2012, zachycuje fascinující život tohoto lovecko-sběračského kmene. Ten se stejně jako před staletími řídí magickými rituály, mýty a tradicemi. Na pozadí osobního příběhu manželů Akayi a Kengoleho, jejichž největší touhou je mít vlastní děti, je vykreslena harmonie soužití lidí s pralesem, jež je zdrojem všeho života i smrti. Soužití, které kvůli plánům státní lesnické společnosti však zřejmě nebude mít dlouhého trvání.

S chutí do toho! (18. 3. 2014, Kulturní dům Peklo)
Dokumentární komedie se zeširoka dívá na práci jako zdroj našeho štěstí i utrpení. Režisér Konstantin Faigle přizval sociology, ekonomy, teology, filozofy, historiky, psychology i komiky, aby se zamysleli nad tím, kde se západní civilizace ocitla ve vztahu k práci. Rozhovory a ankety doprovázejí hravé inscenované sekvence s činorodým seniorem, vyhořelým inženýrem, pracovitou produkční bez zakázek nebo cynickými pojišťovacími agenty. Často zneklidňující názory a otázky vyvažují příběhy o lidech, kteří ke stávajícímu systému našli alternativu.

Otázky pana Lásky (18. 3. 2014, Divadlo Dialog)
Třicetiletý Jiří Láska žije v podhorské vsi Batňovice u Trutnova spolu s babičkou, která ho odmalička vychovávala. Oba jeho rodiče totiž trpí schizofrenií. Stejnou nemoc má i on sám. Jiří se však neuzavírá do sebe, pomocí internetu komunikuje čile s okolím – spravuje vlastní webové stránky a natáčí videa, ve kterých originálním způsobem reflektuje všední situace svého života. Citlivý portrét režisérky Dagmar Smržové přibližuje člověka, který s humorem a nadhledem zápasí se svou odlišností. Dokument boří zažité mýty o psychických onemocněních a nutí přemýšlet o tom, kde leží hranice mezi zdravými a nemocnými lidmi.

Poslední sny (18. 3. 2014, Divadlo Pod lampou)
Hanne přemýšlí, zda má kontaktovat svou dceru a usmířit se s ní. Britt by chtěla ještě naposled spatřit svou celoživotní kamarádku z Norska. Myrna chce strávit poslední chvíle s manželem, ještě jednou vstát a nechat na sebe dopadat paprsky slunce. Stihnou si svá přání splnit? Intimní portrét tří žen během posledních týdnů jejich životů v dánském hospici otevírá téma, které je v Česku stále silně tabuizované. Jakkoli je odchod našich blízkých ze života složitý, režisér Estephan Wagner ukazuje, že díky empatické péči ošetřujícího personálu, psychologů či kněží se na něj lze připravit. Dojemný film natočený s velkou citlivostí dokáže přesvědčit o tom, že naši poslední cestu může provázet důstojnost.

Dál nic (18. 3. 2014, Divadlo Dialog)
Ani po sedmi letech se stavařům nedaří uvést do provozu pár zbývajících kilometrů dálnice D8, vedoucí chráněnou oblastí Českého středohoří směrem do Německa. Dokončení stavby blokuje série žalob občanského sdružení Děti Země, které upozorňuje na nezákonný průběh celého projektu. Místní lidé ale vnímají situaci odlišně. Kvůli nedostavěným úsekům jim pod okny denně proudí nekonečné množství aut a kamionů a oni by se rádi dočkali klidu. Neřeší přitom, že za zpoždění stavby může v první řadě neschopnost státu dodržovat vlastní zákony. Autorský film režiséra Iva Bystřičana vypovídající o nefunkčnosti státu je rámován vizuálně působivými obrazy unikátní krajiny Českého středohoří.

Podezřelá čokoláda (19. 3. 2014, Divadlo Dialog)
V roce 2010 natočil dánský filmař Miki Mistrati zneklidňující dokument The Dark Side of Chocolate (Odvrácená strana čokolády). Odhalil v něm otřesné praktiky na kakaových plantážích v Pobřeží Slonoviny, kde byly k otrocké práci zneužívány děti, často pašované z mnoha chudých zemí Afriky. Film vzbudil značnou odezvu a velcí výrobci čokolády pod tlakem konzumentů slíbili zjednat nápravu. Kolik z mediálně obratně prezentovaných projektů, které si kladly za cíl zlepšit situaci místních komunit, bylo skutečně prospěšných a kolik z proklamací jsou jen lži a prázdné sliby? Na tyto otázky se režisér Mistrati snaží odpovědět ve svém novém investigativním dokumentu – a výsledek je neméně šokující.

Velká noc (19. 3. 2014, Divadlo Pod lampou)
Je po půlnoci. Nastává doba, kdy se město propadá do ticha a ze tmy se vynořují bledé stíny rozehrávající v mihotavém světle své etudy. Jsou to ztracené existence, lidé, které nikdo nehledá a po kterých se nikomu nestýská. Ve dne většinou spí a v noci se potulují. K jejich nočním dobrodružstvím přibývá i kriminalita a drogy, které ještě prohlubují jejich nespavost. Vizuálně působivý dokument zachycuje prostřednictvím autentických portrétů postav plynoucí realitu nočních ulic Prahy. Režisér Petr Hátle za něj získal v roce 2013 Cenu za nejlepší český dokument na festivalu v Jihlavě.

Projekt Příroda (20. 3. 2014, Divadlo Dialog)
Britský filmař David Bond se nedokáže smířit s tím, že jeho děti milují televizi a tablety více než procházky lesem a venkovní hry. Podobně jako jejich vrstevníci se štítí bláta a bojí se lézt po stromech. David se proto rozhodne pomocí propracované reklamní kampaně změnit zažité stereotypy u dětí i přístup jejich rodičů. Jmenuje se marketingovým ředitelem projektu „Příroda“ a přizve na pomoc světové experty z oboru PR, reklamy a tým kreativců, kteří mají za úkol vytvořit atraktivní návrh kampaně. Na rozdíl od komerčních nadnárodních firem sice nemá vysoký rozpočet, zato ušlechtilý záměr – dostat děti ven. Do stále probíhající kampaně se lze zapojit na www.projectwildthing.com.

O trhu s orgány (20. 3. 2014, Divadlo Pod lampou)
Stovky tisíc lidí ročně umírají na selhání ledvin. Většina z nich se v přísně regulovaných zdravotnických systémech zkrátka nedočká dárce. Poptávka vysoce převyšuje nabídku, a tak se zoufalí pacienti obracejí na černý trh, kde prodávají své orgány ti nejchudší z rozvojových zemí. Filmový štáb procestoval USA, Filipíny, Kosovo, Turecko, Izrael, Kanadu, Moldavsko, aby přinesl svědectví dárců, pacientů, lékařů i žalobců. Investigativní dokument rozpoutává debatu o etických i právních aspektech celosvětového obchodu s lidskými orgány a klade provokativní otázku: Je morální zachránit vlastní život na úkor kvality života někoho jiného?

Všechno je možné (20. 3. 2014, Divadlo Dialog)
Terese je sice už osmdesát let, ale i přes svůj seniorský věk projíždí s batohem na zádech celý svět. Razí přitom heslo, že všechno je možné, třeba i najít novou lásku. Vitální Polka, povoláním výtvarnice, se oddala cestovatelské vášni teprve nedávno. Co ji k tomu přimělo? Jak její počínání vnímá manžel Jan, který zůstává při jejích toulkách po světě doma? Režisérka Lidia Duda citlivým způsobem portrétuje inspirativní osobnost Teresy, která je i ve stáří velmi aktivní. Za svůj předchozí snímek Zapletení si filmařka odnesla Cenu za režii na festivalu Jeden svět 2013.

Tibet - oheň v zemi sněhu (21. 3. 2014, Kulturní dům Peklo)
Čínské represe dohnaly Tibeťany v posledních letech k radikální formě protestu – sebeupalování. Od roku 2009 se upálilo již asi 120 Tibeťanů, převážně buddhistických mnichů a mnišek, kteří tímto zoufalým aktem volali po návratu dalajlamy a nastolení svobody. Zvolená mučivá forma protestu jen ilustruje beznadějnou situaci Tibeťanů, jejichž hlasy nejsou dostatečně slyšet. V reakci na ně čínská vláda zametá stopy a trestá přeživší oběti i jejich rodinné příslušníky. Unikátní ilegálně pořízené záběry veřejných demonstrativních sebevražd i názory expertů přinášejí šokující vhled do současné situace v Tibetu.

Mý věci (20. 3. 2014, Divadlo Dialog)
Nahý Petri vstává z podlahy, opouští svůj prázdný byt a běží zasněženými Helsinkami uprostřed noci do skladiště, kam si uložil všechen svůj majetek. Může si však vzít pouze jediný předmět a tak to bude po dobu celého jednoho roku – jeden den, jedna věc a zákaz nákupu čehokoli nového. K radikálnímu experimentu se Petri rozhodl, když zjistil, že hromadění předmětů ho nečiní šťastným. Jaké věci skutečně ke svému životu potřebujeme, abychom mohli chodit do práce nebo ven s přáteli? A bez čeho se můžeme obejít? Humorný snímek získal v roce 2013 diváckou cenu na festivalu DocPoint v Helsinkách.

Raduga - slavnost duhy (22. 3. 2014, Divadlo Pod lampou)
Jeden svět uvádí ve světové premiéře nový snímek režiséra Zdeňka N. Bričkovského, jehož srdce patří Sibiři a lidem žijícím mimo dosah civilizace. Už řadu let zde objevuje zapomenuté národy bojující o uchování tradic i jednotlivce, kteří dobrovolně zvolili život v přírodě, usilujíce o spirituální bohatství místo materiálního. Nejnovější snímek Raduga (slavnost duhy) je meditací o hledání pravdy, pravého významu slov i písmen, o cestě ke kořenům, k bohům a o návratu skutečného porozumění. Režisér zůstává věrný svému poetickému stylu, podstatnou roli opět hraje kamera, zachycující magickou krásu sibiřské krajiny.
______________________________
Zdroj: Jedensvet.cz, Plzeň-program

Francis

... aneb první pravá pivní retro kavárna

Tutady v Plzni je to asi můj vůbec nejmilejší podnik. Má pro mě tolik Neodolatelných eN ...

• Nachází se na Náměstí Republiky ... ode mě co by kamenem dohodil.
• Nekuřácké prostředí - hallelujah ... poslední dobou mám na zakouřené bary vyloženě averzi.
• Neuvěřitelně pohodová atmosféra ... díky útulnosti malé kavárničky, krbu a jejímu retro stylu.
• Nalejvají už po několik měsíců Hibernal ... sladké vínko přesně podle mého gusta.
• Nakládaný hermelín a chléb z pekárny ve Veleslavínce ... který chutná pořád stejně báječně.
• Nesmělá ale milá obsluha ... ačkoliv bez Vítka (a jeho: Jářku) už to vždy bude tak trochu jiný Francis. =/

Bistro Satyr

Tohle vegetariánské bistro jsem si strašně moc oblíbila. =) Nejenže ho mám kousek (v ulici Kardinála Berana), ale především se v něm vždy výborně a dosytosti najím. Prostory jsou malé, útulné. Vládne tu taková rodinná atmosféra, řekla bych. Značný podíl na tom má jistě i velmi milá obsluha.

Abych se ale vrátila k tomu hlavnímu - stravování. Každý den mají na výběr ze dvou polévek a tří hlavních jídel. Porce jsou tu víc než štědré a ceny velmi rozumné - vzhledem k množství, kvalitě a výborné chuti.

Už 2x jsem si došla na dršťkovou polévku z hlívy ústřičné a o té bych mohla skládat básně. Od té pravé dršťkovky je chuťově k nerozeznání. Ale místo drštěk (což jsou předvařené předžaludky skotu) se do ní dává hlíva ústřičná (houba, která má všelijaké prospěšné a léčivé účinky). Pro mě osobně se tak ingredience nevábného vzhledu a nevalné chuti vyměnila za takovou, kterou zbožňuji - houby (na jakýkoliv způsob). Geniální jídlo.

Týden hispánské kultury

Opět začíná Týden hispánské kultury v Plzni. A opět jej pořádá CSKV (Centrum španělské kultury a vzdělávání). Tentokrát se nese v duchu ¡Que viva México! ... ať žije Mexiko. =)

Nejenže jde o akci spojenou se španělštinou, španělskou (potažmo mexickou) kulturou, vernisážemi, výstavami, promítáním španělských filmů, ochutnávkami mexických dobrot, tanečními a hudebními vystoupeními a workshopy, flamencem a dalším... při tom moje srdce radostí poskočilo. Ale letošní THK je ještě ke všemu propojen se Santiagem de Compostela, respektive se Svatojakubskou poutí, která v něm končí... mé srdce dělá kotrmelce. =) 

Živá ulice - Plzeňská setkání

Plzeň opět ožívá, tentokrát díky festivalu Živá ulice - Plzeňská setkání !

Organizátoři festivalu, občanské sdružení ART Prometheus, na oficiálním webu vysvětlují, ž ...

"Festival navazuje na osmnáctiletou tradici jeho předchůdce festivalu Na ulici, který si za dobu dosažení své plnoletosti vybudoval výbornou pověst v celém městě Plzeň. S úctou k tradici a s precizností nám vlastní chceme do západočeské metropole přivést hudbu, divadlo a další aktivity na mezinárodní úrovni. Náměstí a parky v Plzni chceme přeměnit na jedno velké jeviště, jak tomu činíme s největším festivalem pouličního divadla Za dveřmi či doprovodným programem hudebního festivalu United Islands. Obě dvě akce již několik let dělají letní nudu v Praze minulostí. Přesně tak bychom chtěli letní Plzeň proměnit v pulzující kulturní centrum.

Celý festival je zdarma, a tak se mohou obyvatelé Plzně a Plzeňského kraje těšit na 16 dní v průběhu 3 měsíců plných hudebního, divadelního i doprovodného programu."

Polévkárna ~ Supa Supa ~ Soup bistro

Přesně pod tímto názvem můžete na facebooku najít stránky netradiční plzeňské "restaurace", která byla  oficiálně otevřena už 20. srpna 2012.

Ačkoliv pro mě osobně spadá do kategorie plzeňských novot, na které jsem se mohla těšit až po svém návratu z Erasmu. Přece jen 10 měsíců byla dlouhá doba a změnilo se ledacos. Tak například francouzská restaurace La Tartelette vystoupala z přízemí až do 2. patra, australské bistro SkipPie se dokonce rozmnožilo a otevřelo novou provozovnu na Americké. Kamarádka mi poradila  krámek s kořením od Antonína, o kterém jsem do té doby neměla potuchy. V kavárně Il Mio Caffé pečou další a další vynikající dorty. Před vinárnou Jadran vyrostla nová venkovní zahrádka, kterou letošní léto zdobí socha výtvarníka Toma Kůse. A tak dále .. :)

Abych se ale vrátila k Polévkárně a osvětlila, v čem je tento podnik tak netradiční, dovolím si citovat přímo z  jejich oficiálního webu.

"Supa Supa je prvním podnikem svého druhu v Plzni. Z lásky ke "gruntu" všech pokrmů se zrodil nápad vytvořit útulné pohodové rodinné bistro, které je díky své poloze přímo uprostřed krajské metropole snadno dostupné.

Chceme vytvořit místo, kam se lidé budou rádi vracet a které se stane známým nejen kvalitou podávaných polévek, ale také pozitivní atmosférou jako v pokojíčku. Originální a přívětivý interiér dokonale vyhoví i rodinám s dětmi.

Naše nabídka

V první řadě samozřejmě POLÉVKY jako časově i finančně dostupný a lehce stravitelný druh pokrmu ve svých nespočetných variantách. Chceme se vrátit k tradičnímu způsobu vaření z poctivých domácích surovin bez použití náhražek a polotovarů. K našim polévkám dostanete pečivo zdarma. Můžete si je rovněž odnést s sebou - nejlépe ve vlastních nádobách.

Nabídku doplňují a obohacují nápadité saláty, inspirativní teplé i studené předkrmy z celého světa a domácí koláče a další zákusky.

K polévce si můžete dát třeba sklenku kvalitního moravského vína, domácí limonádu nebo espresso z fair-trade kávových zrn z českých pražíren..."

Na facebooku o sobě píší:

"Jsme baby friendly. Přijímáme stravenky.

Pohodové rodinné bistro s polévkami všeho druhu ze všech koutů světa.

Suroviny jsou kvalitní, podporujeme poctivé české farmáře.

V žádné naší polévce nenajdete glutamát či jiné podobné žíraviny.

Krom polévek denně připravujeme rychlá jídla typu - avokádový dip s rozpečenou bagetkou, hummus či netradiční saláty apod."

Musím říct, že bistro působí opravdu útulně a vaří v něm výborně. Má snad jedinou nevýhodu a tou je léto s jeho vysokými teplotami. V takovém vedru asi málokdo dostane chuť na horkou polévku. Nicméně i toto mají ošetřené a podávají všelijaké zajímavé saláty. Já jsem v Polévkárně ochutnala mrkvové bramboráčky s tvarohem a guacamole s bagetkou. Obojí naprosto luxusní.

Kontejnery k světu

Sedm českých měst propojí v květnu a v červnu projekt - festival Kontejnery k světu, od něhož si jeho organizátoři slibují dosud největší oživení veřejného prostoru. Kulturu, zábavu, vzdělání či relaxaci si lidé budou moci užít v přepravních kontejnerech na desítkách míst. Až 33 jich bude rozmístěno v Plzni - v centru města, parcích, na náměstích i v obytných částech několika čtvrtí. Pořadatelé věří tomu, že se tak podaří oživit veřejná prostranství nejen organizovanými vystoupeními, ale že se u kontejnerové kavárny nebo odpočívárny sejdou lidé z jedné čtvrti a budou diskutovat o svém prostředí - o tom, co je třeba zlepšit či změnit.

V Plzni projekt potrvá od 10. května do 8. června, v ostatních městech bude kratší. V Praze se kontejnery objeví v devíti lokalitách od 10. května do 1. června. V Brně mohou lidé narazit na pět netradičních kulturních objektů mezi 20. květnem a 2. červnem. Ostravu ozvláštní jeden kontejner od 29. května do 5. června. Mariánské Lázně se k festivalu připojí od 24. května do 8. června. Zlín nabídne kontejnery ve třech lokalitách od 29. května do 10. června. Posledním zapojeným městem bude Olomouc, podrobnosti ale ještě nejsou známy.

Lidé se mohou těšit na odpočinkovou čítárnu, kavárnu, studovnu, hudební klub, divadlo, kino, hvězdárnu, komunitní centrum, třídu k výuce, férový obchod, půjčovnu koloběžek či kostel.

___________________________________________________________________________

Převzato: Ceskatelevize.cz, Hoďte se do kontejneru!, Kontejnerová kultura se má k světu.

Páj

Pája zná páj. A já znám Páju.

Asi takhle jsem se dozvěděla o nenápadném australském bistru kousek od mojí fakulty, přímo v srdci Plzně. Prodávají se tam masové koláče - páje. Jde o kapsu z křehkého těsta, která je naplněná směsí. A právě podle směsi má každý páj i své zvučné jméno - Belzebub (libové hovězí maso s červenými fazolkami), Pepek (špenát s houbami a balkánským sýrem), nebo třeba Carbonara (krůtí prsa na smetaně s anglickou slaninou, parmezánem a houbami). Různé druhy páje jsem už vyzkoušela a všechny chutnají opravdu báječně ! Jestli bych něco mohla jíst pořád dokola, tak tohle. :-)