Liebster Award

Ehm... Je to už pár měsíců, co mě Clarky oslovila s tímto tagem. Někdy mám zkrátka potřebu nechat jisté věci uzrát. Nakonec ale ta správná konstelace nastane a tak je tomu i v případě dnešního článku. ;-)

Dle Clarky je podstatou tohoto tagu objevit nové blogy, které nemají tolik odběratelů, ale přitom je škoda je tajit světu. To jej, myslím, vystihuje velmi pěkně.

Pravidla:

1. poděkování blogerovi, který nominoval
2. uvést o sobě 11 faktů
3. odpovědět na 11 otázek, které položil nominující bloger
4. nominovat 11 blogerů s méně než 200 odběrateli, kteří odpoví na novou sadu otázek

Já se tedy od pravidel poněkud odchýlím a vypustím bod č. 4. Je to už přece jen delší dobu a nemám tušení, kdo se tagu účastnil a kdo ne. Navíc bych asi marně vymýšlela, koho doporučit, protože nikoho (krom Péti) vyloženě pravidelně nesleduji.

11 faktů o mé osobě:

• natural GINGER ... na tom si poměrně hodně zakládám
• když jdu po ulici (nebo jedu tramvají), VNÍMÁM lidi kolem sebe
• každou noc mívám SNY ... a je to jako žít v několika paralelních světech (člověk se probudí, ale jak pozná, že právě tohle není ten sen?)
• dětstvím mě provázely KNÍŽKY ... díky tomu mám dnes neuvěřitelně bohatý vnitřní svět =)
• sice odmala NEZNÁM cíl své cesty, ale jdu ... kráčím stále kupředu a v pravý čas se vždy samo ukáže, kudy bych se měla v příštích okamžicích ubírat 
• VĚŘÍM, že (dříve nebo později) každý sklidí, co zasel ... a proto se snažím žít co nejvíce láskyplně
• NEUZNÁVÁM ekonomiku a její pravidla ... hru na dluhy a půjčky s úroky ... na vytváření peněz z ničeho ... kdyby to šlo, vrátila bych celý peněžní systém do počátků, kde ještě fungoval (a to byla směna)
• dělám teď práci, která mě opravdu BAVÍ ... a neumím si představit, že bych dlouhodobě chodila do práce s nechutí (pocit zadostiučinění z dobře odvedené práce je pro mě droga =) )
• moje studium mě nesmírně VYSILUJE ... a čím víc se blížím konci, tím víc mě to vysává
• s tím souvisí povinnosti ... už odmala mám AVERZI vůči činnostem, které "musím" udělat
• snažím se brát ŽIVOT tak, jak přijde ... poučit se z lekcí ... a vychutnat si ty krásné okamžiky, které mi nachystá =)

Odpovědi na 11 otázek od Clarky:

Co tě přivedlo k blogování?

... můj učitel na gymnáziu, který pro blogování nadchnul nejen sebe, ale i své okolí

Jaké je tvoje oblíbené místo pro odpočinek?

... pod peřinou a v říši snů

Káva nebo čaj?

... káva - kvalitní, čerstvě umletá, s mlékem, bez cukru, v útulné kavárničce, kde si ji sami praží

Jaká je tvoje oblíbená barva (oblečení, laku, zdí v pokoji)?

... oblékám se nejraději do tyrkysové, lak mám ráda béžový, zdi v pokojích bych chtěla mít v podzimních/zemitých barvách (hnědá, oranžová, žlutá, červená) ... rozhodující je samozřejmě výběr odstínu

Jaké je tvé vysněné povolání? A proč?

... žádné vysněné nemám, vlastně jsem se celý život potýkala s tím, že si nedokážu odpovědět na otázku "čím bych se chtěla živit"

Tvůj oblíbený blogger/bloggerka v ČR?

... moje kamarádka Péťa

Jak napíšeš nulu římskými číslicemi? :-)

... chyták ;-)

Dovedla by sis představit život bez elektroniky? Jaký by byl tvůj den?

... dovedla, zase bych se vrátila ke čtení z opravdových knih =)

O čem bys nikdy v životě nenapsala článek na svůj blog?

... o něčem velmi osobním, o svých vztazích, o něčem negativním

Z čeho máš v životě největší strach?

... že se zpronevěřím vlastnímu přesvědčení / svědomí

Co v tobě vyvolává největší pocit štěstí?

... vědomí, že jsem milována a obklopena přáteli

20 (ne)obyčejných radostí

Na blogu Čilichili se to poslední dobou hemží vážně povedenými články. Aspoň mně osobně se zdají velmi originální. Některé jsou vtipné, některé děsivé a jiné obohacující. A jeden takový obohacující článek (ve smyslu - vnímaví lidé mají o tolik bohatší život, když dokážou ocenit i zdánlivé maličkosti) bych tu ráda uvedla. =)

Jsou velké radosti, takové ty mohutné životní milníky - maturita, první výplata, vítězství na mistrovství světa a tak. A pak je taky milion malých radostí, které máme tendenci podceňovat a přehlížet. Což je škoda, protože každá radost je dobrá.

Jen si to představte ...

1. Povalovat se v posteli v deštivém ránu a nemuset vstávat.

2. Když vám konečně vyteče voda ze zalehlého ucha a najednou slyšíte.

3. Když se vám podaří vydolovat kus jídla, co vám uvízl mezi zubama.

4. Jakmile se na obzoru objeví číšník s vaším jídlem.

5. Po dlouhé zimě otevřít okna a pustit dovnitř voňavý jarní vzduch.

6. Když se v sobotu ráno vzbudíte a řešíte jediné - jestli vstanete, anebo si ještě chvilku přispíte.

7. Ta chvíle, když se vám podaří dokončit nějakou úmornou práci.

8. Dát si dlouhou a horkou sprchu po víkendu stráveném v deštivé, bahnité a smradlavé divočině.

9. Když se vám podaří někoho opravdu upřímně rozesmát.

10. Když se vám podaří vstát perfektně odpočatý.

11. Čerstvě vyprané a vysušené prádlo - ta vůně, ta čistota, ta neopakovatelná nádhera.

12. Když vás někdo podrbe na zádech.

13. Když písnička v rádiu končí ve chvíli, kdy zastavíte u baráku a vypnete motor.

14. Ten uspokojující zvuk, co vydá vysavač, když spolkne obzvlášť chutné a výživné sousto prachu.

15. Mít čerstvě povlečeno.

16. Smích.

17. První doušek chladné lahodné vody, když se vrátíte domů během horkého dne.

18. Ta úleva, když si po celodenním lyžování sundáte lyžáky.

19. Sundat si promočené fusky a nandat si čisté, teplé, suché a voňavé.

20. Dát si sprchu a zachumlat se pod peřinu.
______________________________________________________

Převzato a pozměněno: Cilichili.cz, 20 čistých radostí našich životů

Zlatý pecen a havířský krajíc

Před mnoha a mnoha léty, kdy ještě skály kolem Kremnice byly protkávané zlatem, žila v havířské dědině vdova s jedinou dcerou Magdušou. Bylo to děvče jako louka v květu, ale když ji některý z mládenců o ruku požádal, jako by píchl do vosího hnízda. Ani utíkat nestačil.

Matku zlobilo, že v ženiších jako v malinách přebírá, ale Magduša se jen smála a říkala:

"Však já si, matko, počkám na toho jediného, pána převzácného. V měděném kočáře si pro nevěstu přijede a podá mi zlatý prsten s kameny, co se třpytí jako hvězdy na nebi."

Chlapci z dědiny už před okýnkem přestali postávat. Jen havíř Ferko nemohl krásnou Magdušu z hlavy vytřást. Myslel na ni ráno, sotvaže kahanec, motyku a kladívko popadl, myslel na ni, když zlato ze skály dobýval, i když se za tmy domů vracel.

Matce se Ferko líbil; uměl si na zahrádce růže chovat a skála pod jeho kladívkem zněla jako kovadlina. Ale Magduša se jen smála:

"Však já si, matko, počkám na toho jediného, pána převzácného. Ve stříbrném kočáře přijede a podá mi zlatý pás, co svítí jako měsíc na nebi."

Dny ubíhaly a Ferko se ostrou motykou a čilým kladívkem čím dál hlouběji do skály prokousával. Práce ho těšila, jen večer, když se hvězdičky kutálely po nebi jako zlaté ořechy, mu bývalo smutno. Ferko myslel na Magdušu, Ta holka jako by odvar z máku pila; hlavu má popletenou a jen pořád dokola se směje:

"Však já si počkám na toho jediného, pána převzácného. Ve zlatém kočáře přijede a zlaté střevíčky, co září jako slunce na nebi, mi přiveze."

A co se nestalo. Jednou po ránu zaskřípaly před chaloupkou hned tři kočáry. Jeden kočár měděný, druhý stříbrný a třetí zlatý. Z toho zlatého vyskočil mladý pán, celý ve zlatě, až oči bolely, ukloní se a povídá:

"Ve vaší zahrádce, matko, roste krásný květ a já bych ten květ rád do svého sadu přesadil."

"Vzácný pane," zarazila se matka, "já jsem jen chudobná vdova, jaký květ z téhle kamenité zahrádky by se vám mohl zalíbit?"
"Vaše dcera," usmál se zlatý pán. "To je ten květ, který bych chtěl do svého domu přesadit."
Magduša sotva stačila matku na tvář políbit. Kočí hned švihl do koní a zlatý kočár uháněl dolinou i roklí, až dojel k veliké skále, která sama bránu otevřela.
"Tady je tvůj domov, Magdušo," řekl vzácný pán. "Jsem králem zlata a skal. Se mnou budeš žíti ve zlatě a živa budeš zlatem."

Pak zatleskal a ze všech stran se sbíhalo služebnictvo s mísami zlata a lokajstvo se stříbrnými poháry, plnými perel. Oči z té hostiny přecházely, ale žaludek se svíral hladem. A když se král do hroudy zlata zakousl a sousto zapil z poháru perel, Magduše slzy z očí vytryskly, jak zatoužila po krajíčku chleba. Pán se ani nepodivil, jen tleskl a ve chvíli měla Magduša před sebou tři pecky chleba: jeden měděný, druhý stříbrný a třetí zlatý.

A tak šla Magduša spát bez večeře a vstávala bez snídaně. Marně se král podivoval, že jeho nevěsta nemůže ani kousek zlata pozřít, ani jasnou perlou žízeň zahnat. Magduša už ani ke stolu nechodila, jen temnými skalními chodbami bloudila a hledala cestu domů.

I Ferkovi bylo teď těžko u srdce. Skoro se ani domů ze skály nevracel, kopal a kopal, aby při práci na Magdušu zapomněl.

Jednou, když kladívko položil, aby si setřel z čela pot, uslyšel Ferko ze skály pláč. Ozýval se odjinud, než kam vedla zlatá žíla. Ale nejsou lidské slzy cennější nad všechno zlato?

A tak se Ferko obrátil a začal kopat tam, odkud zaslechl naříkání. Kopal a kopal, a když poslední kámen vylomil, spatřil v temné chodbě dívku, hladem a žalostí zesláblou.

Byla to Magduša. Hodný Ferko jí slzy dlaní osušil, vodu ze skalní studánky přinesl a svůj černý krajíc v půli rozlomil. Magduša krajíc popadla a ještě než poslední drobet ze sukně sezobla, Ferko jí odpustil. A když se za ruce vzali a k chaloupce obrostlé růží spěchali, řekl jí:
"Magdušo, já si tě vezmu za ženu, když ti havířský chléb tak dobře chutná."
Magduša ze samé radosti o kámen škobrtla, ještě že ji Ferko zachytil a ke svým černým očím zvedl ...

___________________________________________________________________________

Zlatý pecen a havířský krajíc. Slovenská pohádka. Text: Petr Karmín. Ilustrace: Otakar Čemus. © Nakladatelství Orbis, Praha, 1976. Cena: 70 hal.

Opice a krokodýl

Na břehu řeky Sarasvatí rostl mohutný fíkovník a na něm bydlela opice samotářka. Živila se jeho fíky a pila vodu z řeky. Žila tak ve své samotě klidně a spokojeně.

Jednou při obědě, když seděla na silné větvi nad řekou a požírala fíky, upadl jí jeden fík a sletěl do vody, až plesklo. V řece se zrovna proháněl krokodýl, uslyšel plesknutí a spadlý fík sežral. Zachutnal mu a pomyslel si:

"Kdyby se mi tak dostalo víc těchto sladkých plodů, to bych si pochutnal! Neumím však lézt po stromech, a čekat zbůhdarma, až nějaký fík sám spadne, je nemoudré."

Nicméně však stále otálel pod stromem a mlsně se díval vzhůru na fíky. Spatřil tam opici a zavolal na ni:

"Hej, ty jedna opice, natrhej mi pár fíků a hoď mi je sem dolů do řeky!"

Opice se zasmála a natrhala mu fíků do sytosti. Krokodýl byl rád a řekl opici:

"Děkuju ti ze srdce, milá opice. Vidím, že jsi hodná. Pojď, spřátelíme se, neboť nemám mezi zvířaty žádného přítele."

Opice samotářka odpověděla: "Ani já nemám žádného přítele. Spřátelme se tedy!"

Od té doby připlouval krokodýl každý den pod fíkovník, vylezl vždycky na břeh vedle opice a trávili spolu příjemné chvíle zábavným rozhovorem. Za krátký čas si jeden druhého tak oblíbili, že v celém kraji nebylo upřímnějších přátel nad ně.

Krokodýl byl tak rád ve společnosti opice, že se častokrát vrátil domů až hodně pozdě. Toho si všimla jeho manželka krokodýlice a měla mu to za zlé, ačkoli mu nic neřekla.

Jednou, když byl krokodýl opět u své opice, pravila s povzdechem krokodýlice své přítelkyni, která ji přišla navštívit:

"Přítelkyně, trápí mne jedna věc. Od nějaké doby tráví můj manžel krokodýl dlouhý čas mimo domov a vrací se až pozdě s večerem."

"Nic si z toho nedělej," řekla jí přítelkyně. "Vždyť to nemusí být nic, co by tě muselo trápit. Abych tě uklidnila, poplavu zítra za tvým manželem a zjistím, kde se tak dlouho zdržuje."

A tak také učinila. Sledovala krokodýla a viděla, že tráví celé odpoledne v družné zábavě s opicí pod fíkovníkem na břehu řeky. Řekla to krokodýlici a ta se dala do náramného nářku.

"Běda, běda," naříkala, " můj manžel krokodýl mě zanedbává a tráví svůj volný čas raději s nějakou opicí!"


Lehla si a předstírala, že je nemocná. Když se krokodýl toho dne vrátil od opice, ptal se polekaně:

"Co se stalo? Jak to, že jsi nemocná?"

Krokodýlice jen sténala a naříkala a její přítelkyně mu odpověděla:

"Onemocněla náhle velmi nebezpečnou chorobou. Je to choroba smrtelná. Připrav se, milý krokodýle, že tvá žena ještě dnes umře."
Krokodýl byl zoufalý a řekl:

"Hanba mi, vždyť já jsem ji vlastně zanedbával. Kdybych ji mohl zachránit, rád bych za ni obětoval svlj vlastní život!"

"To by nepomohlo," řekla přítelkyně. "Je pouze jediný lék, který by mohl tvou ženu zachránit, ale je to lék vzácný a pochybuju, že bys ho dokázal opatřit."

"Co je to za lék?" vykřikl krokodýl. "Ať je to, co je to, seženu ho ještě dnes!"

Tu přítelkyně pravila:

"Jen opičí srdce může zachránit tvou manželku před neodvratnou smrtí. Jinak zemře bez pomoci."

"Jaké neštěstí se to na mne řítí," pomyslel si nešťastný krokodýl v duchu.

"Kde jinde bych mohl opatřit opičí srdce než u své přítelkyně opice! Ale jak bych mohl být tak proradný a zradit naše věrné přátelství! A přece, když to neudělám, budu vinen smrtí své ženy! Ach, já nešťastný, co si jen počnu!"

S takovými myšlenkami pomalu plul zpátky k fíkovníku. Když ho uviděla opice, řekla mu:

"Ale, příteli, proč se dnes vracíš?"

"Uvědomil jsem si," pravil krokodýl, "že jsem vlastně nevděčný přítel. Každý den tu trávím s tebou a ještě jsem tě ani jednou nepozval k nám na ostrov, kde mám nádherný dům a velkou zahradu s ovocnými stromy. Také má žena by tě ráda poznala. Proto jsem se vrátil, abych tě pozval k nám na návštěvu."

"Ale já neumím plavat," řekla opice.

"To nevadí. Posaď se mi na hřbet, já tě odvezu."

Opice se mu důvěřivě posadila na hřbet a krokodýl se pohroužil do řeky. Avšak trudné myšlenky ho nepřestávaly trápit.

"Bože, bože," povzdechl si. "První místo jistě náleží manželce, a teprve druhé přítelkyni. A tak já musím kvůli ženě spáchat vraždu na přítelkyni."

Opice něco zaslechla a zeptala se:

"O čem to mluvíš, příteli?"

"To nic není," odpověděl krokodýl.

"Slyšela jsem, že vzdycháš," řekla opice, "a zdá se mi, že tě něco trápí. Svěř se mi, příteli, možná ti budu moci poradit."

A tu krokodýl pravil:

"Moji ženu zachvátila nevyléčitelná nemoc. To mne trápí."

"Vždyť na každou nemoc je nějaký lék," řekla opice. "Copak lékaři neznají lék na chorobu tvé manželky?"

"Prý jen opičí srdce," prořekl se krokodýl, "může mou manželku zachránit."

"Teď je po mně," pomyslela si opice, ale nahlas řekla:

"Ty můj milý příteli, pročpak si to neřekl hned? Jistě víš, že opice mají svá srdce pověšena vždy na tom stromě, na kterém bydlí. Moje srdce visí mezi fíky na fíkovníku. Kdybych to byla věděla, vzala bych je hned s sebou, abych je darovala tvé chudince ženě. Ale takhle se musíme vrátit, odkud jsme přišli."

Krokodýl řekl:

"A nebude tě rmoutit, že tak přijdeš o své srdce?"

"Co bych neudělala pro přítele," odpověděla opice. "Jen se rychle obrať ke břehu, ať tvá žena nemusí na lék čekat příliš dlouho."

Krokodýl se obrátil a plaval zpátky. Když připluli ke břehu, opice hbitě seskočila a vylezla na vrcholek fíkovníku. Když se dlouho nevracela, zavolal na ni krokodýl:

"Pojď už přece, proč mě zdržuješ?"

"Plav si sám na svůj ostrov, hlupáku," odpověděla mu opice. "Jsi hlupák a hlupákem zůstaneš! Cožpak může živý tvor mít své srdce mimo tělo? Plav! Svou hloupostí jsi ztratil přítelkyni!"

A krokodýlovi nezbylo, než plavat.

___________________________________________________________________________

Opice a krokodýl. Indická lidová pohádka. Text: Vladimír Miltner. Ilustrace: Ivo Klečka. © Nakladatelství Orbis, Praha, 1973. Cena: 70 hal.

Melaia a monuia

Král, který žil na ostrově Tonga, byl přesvědčen, že žádný muž na světě není hoden sňatku s dívkou tak nesmírně krásnou, jakou je jeho dcera. Snažil se proto zabránit tomu, aby ji nějaký muž vůbec mohl spatřit. To se však princezně nelíbilo. Jednou si postěžovala otci.

"Všechny dívky z našeho města se smějí koupat jen já ne."

A král se nad ní slitoval a kázal postavit u moře vysoký neprostupný plot. Za tímto plotem, skryta každému pohledu, se princezna každý den koupala. Nejdřív si zaplavala a pohrála s rybkami, potom ležela na bílém písku a snila.

Jednoho dne napadlo boha Slunce pohlédnout při své pouti po obloze za tento plot. A princezna ho svou krásou tak okouzlila, že se do ní na první pohled zamiloval. Princezna jeho lásku opětovala a sluneční bůh sestoupil na zem. Princezně se pak do roka narodil syn, kterého pojmenovala Sluníčko.

Když Sluníčko vyrostlo v mládence, bylo hrdé, svéhlavé a panovačné.

"Mým dědečkem je král a má matka je nejkrásnější žena na světě," říkalo.

Ostatní děti se ho bály, protože bylo kruté a silné. Ale jednou, když v záchvatu hněvu princ děti bil a urážel, postavily se mu na odpor. Jeden z hochů na Sluníčko zavolal:

"Každý z nás má otce, jen ty nemáš žádného!"

Sluníčko nejprve zaťalo pěsti a chtělo opovážlivé hochy ztrestat, ale pak se počaly po jeho tváři řinout slzy. Se vzlyky běželo k matce. Ta mu prozradila, že jeho otcem je sám bůh Slunce.

Sluníčko si utřelo slzy a řeklo: "Pohrdám lidskými dětmi. Již s nimi nechci žít."

Marně se ho matka snažila zadržet - ani se s ní nerozloučilo, odešlo, a matka již nikdy svého syna nespatřila.

Na pobřeží Sluníčko nasedlo do člunu, při odlivu vztyčilo plachtu a vyrazilo na moře. Tou dobou Slunce právě stoupalo vzhůru na oblohu. Když v poledne stálo nad člunem, Sluníčko na ně zavolalo:

"Otče, slyšíš mne?"

Slunce však bylo příliš vysoko a neslyšelo. Sluníčko se snažilo být včas na horizontě, kde Slunce zapadá, ale vítr již nebyl tak silný, a tak bůh Slunce zmizel dříve, než tam Sluníčko dorazilo. Sluníčko si proto řeklo, že příští den zkusí svého otce zastihnout na místě, kde vychází z moře. Plachtilo celou noc a ráno již bylo Slunci tak blízko, že jeho volání bůh Slunce uslyšel.

"Kdo mne volá?" řekl.

"To jsem já," vykřiklo Sluníčko, "tvůj syn! Moje matka je princezna v Tongu. Nemohl by ses na chvilku zastavit a popovídat si se mnou?"

Slunce odpovědělo:

"Nemohu se bohužel zdržet, protože lidé moji tvář už spatřili. Škoda, že jsi nepřišel o chvilku dříve. Měj se pěkně, můj synu, musím dále."

"Zůstaň, otče," volalo Sluníčko. "Když schováš svou tvář za mraky, můžeš přijít sem dolů ke mně a nikdo to nepozná."

Slunce se usmálo: "Jsi vskutku chytrý, synu."

A zavolalo mrak a pod jeho ochranou sklouzlo na okraj moře.

Slunce a Sluníčko spolu mluvili jen chvilku.

"Vyprávěj mi o svém životě, synu," řekl sluneční bůh.

Sluníčko vyprávělo o Tongu a o své matce, Slunce na oplátku prozradilo svému synkovi mnohá tajemství nebe. Pak řeklo:

"Ale teď si již musím pospíšit, jinak budou mít lidé strach. Počkej na tomto místě do noci a když moje sestra, bohyně Měsíce, tvoje teta, vystoupí z vody a bude se chtít vydat na svoji noční pouť, zavolej na ni a promluv s ní. Má dvě věci, jedna se jmenuje melaia a druhá monuia. Popros ji, aby ti dala melaiu. Když to uděláš, budeš šťastný, jestliže neposlechneš, stihne tě neštěstí."

Sluníčko setrvalo na místě až do večera. Bohyně Měsíce, sotva ho uviděla, zvolala:

"Uhni, dítě, jinak narazíš špicí lodě do mého obličeje!"

Sluníčko uhnulo trochu stranou a řeklo:

"Jsem synem tvého bratra, jmenuji se Sluníčko a ty jsi moje teta."

Měsíční bohyně se podivila.

"To je zvláštní, ale uhni mi z cesty. prosím, jinak bych nemohla vystoupit na oblohu."

"Když uhnu, milá teto, tak mě opustíš a nezískám věc, o kterou tě mám požádat."

"Neboj se, neopustím tě. prozraď mi ale, co žádáš."

Sluníčko vědělo, že má požádat o melaiu, ale protože bylo neposlušné a vzpurné, řeklo si:

"Proč bych mělo žádat právě o melaiu?" a odpovědělo: "Otec mi říkal, abys mi dala monuiu."

Bohyně Měsíce nechtěla věřit svým uším:

"Řekl tvůj otec skutečně monuiu? To není možné. Nebyla to snad melaia?"

Sluníčko se kouslo do rtů a vzdorovitě odpovědělo:

"Ne, teto, určitě to byla monuia. Otec říkal, že mi máš dát monuiu a melaiu si máš nechat."

To je mi divné, myslela si měsíční bohyně, můj bratr přece nemůže to dítě tak nenávidět, aby ho chtěl usmrtit. A dala Sluníčku melaiu a řekla:

"Tady máš, synovče, monuiu. Je to malá věc, zabalená v tomto šátku. Vezmi si ji a dobře si pamatuj: šátek nesmíš rozbalit, pokud jsi na moři! Kdybys mě neposlechl, potkalo by tě neštěstí. A teď se vrať co nejrychleji domů," dodala ještě.

Sluníčko se hned vypravilo na cestu zpět. Druhého dne ráno již bylo na dohled pobřeží Tonga. Sluníčko bylo stále netrpělivější. Nakonec neodolalo a rozbalilo ten šátek - aby se dozvědělo, co je ta zvláštní věc, která umí učinit člověka šťastným.

V šátku byla neobyčejně krásná mušle, zářila jasně červenou barvou. Sluníčko ještě nikdy nevidělo něco tak krásného. Chtělo mušli otevřít, aby spatřilo perlu, která se uvnitř skrývá. Vtom ale zpozorovalo zvláštní šum. K loďce se blížil proud mohutných velryb, zubatých žraloků, delfínů, tuňáků, želv a dalších obyvatel moře.
Marně rozkazovalo Sluníčko proudu, aby se vrátil. Slyšelo, jak ryby volají: "Melaia, melaia!"

Pak rybí hejno narazilo na člun a převrhlo ho. Ve vodě už na chlapce číhali žraloci. Tak Sluníčko skončilo strašnou smrtí. A lidé se nikdy nedověděli, co to melaia opravdu je ...

___________________________________________________________________________

Melaia a monuia. Polynéská lidová pohádka. Text: Petr Rezek. Ilustrace: Věra Krumphanzlová. © Nakladatelství Orbis, Praha, 1976. Cena: 70 hal.

Winter is coming ...

Navenek jsou lidé stejní ...

Pozdrav slunci

Pozdrav slunci (v sanskrtu Surja Namaskara) je nejznámější, několik tisíc let stará sestava jogínských ásan - držení těla. Jde o postupný sled 12-ti pohybů, které se několikrát opakují. Tradičně se tato sestava provádí při východu slunce, je ji však možno cvičit v kteroukoli denní dobu. Pokud se nemůžeme postavit čelem ke slunci, je dobré si slunce alespoň vizualizovat a při cvičení nastolit představu jeho životadárné energie.

Surja Namaskara posiluje svaly celého těla a vyvolává harmonické zrychlování dechu a srdečního rytmu, aniž bychom se pak cítili unavení nebo zadýchaní. Díky tomu má i spoustu dalších blahodárných účinků - jako je posílení fyzické kondice a tím i imunitního systému, zlepšení trávení, posílení krevního oběhu, prokrvení celého organismu, dosažení správné srdeční činnosti, povzbuzení celého nervového systému, zmírnění menstruačních obtíží, snížení nadbytečného tuku na problémových partiích (břicho, boky, stehna, krk, brada), lepší vzhled pokožky... A v neposlední řadě toto cvičení dodává energii tělu i mysli.

Výhody:
- zabere zhruba 10 minut denně
- stačí trocha místa a podložka
- dá se cvičit doma i venku, ve skupině a jednotlivě
- protahuje se při něm celé tělo, ne jen jeho určitá část

Existuje několik variant, jak lze sestavu provádět. Já jsem si nakonec vybrala tuhle:

Justice

Katara: "Honorable mayor, we've prepared a solid defense for the Avatar. We did an investigation and found some very strong evidence."

Town leader: "Evidence? Hmph! That's not how our court system works."

Avatar: "Then how can I prove my innocence?"

Town leader: "Simple. I say what happened and then you say what happened... and then I decide the who's right. ... That's why we call it justice. Because it's "just us".

_____________________________

That reminds me of something. :D

První únorová neděle

Během dnešního odpoledne jsem tu provedla pár drobných změn.
S Rumim jsme včera rozehráli turnaj v lamách, jehož vítěz dostane bagetu. Z deseti kol se má zatím skóre takto: 4:2 pro mě. Tak jsem zvědavá na finále.

Ochutnávka

Plurk.com

Dočasně

Poslední dobou nemám čas plnohodnotně přispívat, takže jsem přešla na plurk. Řekněme, že se jedná o kratší, stručnější a údernější verzi blogu. Odkazuji tedy případné návštěvníky sem.

P.S. Někdy se zase k blogaření vrátím...

Ualá

Dopsala jsem článek o neděli, umístila nový citát a pak mě z ničeho nic napadl název pro můj blog. Už tolikrát jsem si s ním lámala hlavu, ale nikam to nevedlo. A dnes se mi v mysli sama poskládala slova, která splňují všechny mé požadavky (jednoduchý, srozumitelný a především výstižný).

Z hodin psychologie

O tohle se musím podělit. Jde o jednu z hříček, kterými se zabývá tvarová psychologie (gestaltismus). Fascinující, jak lze ošálit naše smyslové vnímání a zcela tak změnit výsledný zrakový vjem.

Škytavka

Před chvílí jsem se zařekla, že zkusím něčím kloudným přispět. Přihlásila jsem se na blogspot a dumala nad dnešním tématem. Nic mě ale nenapadlo... Když jsem své úsilí začala vzdávat a chystala se dělat něco pořádnějšího, přepadlo mě škytání. Nuže proč ne. Tak se na to škytání podívejme pěkně zblízka.

Definice

Odborný termín pro škytavku pochází z latiny a zní singultus. V podstatě jde o náhlé a prudké stahy bránice vyvolané drážděním bráničního nervu nebo podrážděním mozkových center. Stahy bránice vedou k prudkému nasávání vzduchu do plic a ten při průchodu hrtanem způsobí prudké uzavření, čímž vzniká typický zvuk. Jednoduše to můžeme vysvětlit jako křeč bránice. Škytavka se často dostaví při přeplnění žaludku, hltání, pití alkoholu, nebo rozčilení. Vzácněji, jde-li o plicní onemocnění, brániční kylu či nádory.

Návody osvědčené i lidové

V každé rodině jistě existuje zaručený recept na zbavení se škytavky - zacpání nosu, zadržování dechu, zajídání chlebem, tahání za ucho nebo zvednutí levé ruky a pravé nohy.

Lékaři doporučují dýchat pár minut do papírového sáčku. Osvědčila se taky metoda, kdy člověk zadrží dech, přitom se napije a pomalu polyká. Na někoho zase platí léčba náhlým leknutím.

Rekordy

Jistý čtyřiadvacetiletý mladík, Chris Sands z Anglie, trpěl nepřetržitým škytáním celých 11 měsíců. Nezabral žádný léčebný postup, nakonec nad ním lékaři zlomili hůl.

V roce 2007 "zabodovala" patnáctiletá Američanka Jennifer Meeová. Začala škytat v lednu, pak měla na začátku března malou přestávku a za měsíc začala škytat zase. Její rodiče i lékaři byli bezradní. Dívka škytala v bdělém stavu až padesátkrát za minutu. Nakonec porucha zcela spontánně odezněla.
Jako oficiální rekord ve škytání je v Guinnessově knize zapsán Charles Osborne z Anthonu v Iowě, který škytal bez přestávky od roku 1922 až do roku 1990, tedy 68 let.

No... Než jsem článek dopsala, škytání mě přešlo samo od sebe. Bohudík. Abych to ještě okořenila, přihazuji ani ne pětiminutový klípek. Kdo sledoval SuperMax, ten pozná. =)

Bubbles

Éterické oleje

Základem éterických olejů jsou rostlinné silice. Ty jsou obsaženy ve květech, plodech, listech, kořenech. Každá vůně daného oleje má svou specifickou funkci, která působí na psychiku i zdravotní potíže daného člověka. Aromaterapie využívá éterické oleje nejen pro své léčebné účely, ale také k vyladění tělesné energie.

Vůně probouzí smysly, uklidňuje mysl, má léčivý potenciál. O působení vonných rostlinných silic na lidský organismus se už vědělo několik tisíc let před naším letopočtem. Egypťané, Řekové, Římané – ti všichni měli zálibu ve vonných mastech a olejích. Vědomosti o aromatických rostlinách se předávaly z pokolení na pokolení po celá staletí. Dnes se jimi zabývají výzkumné laboratoře, které získávají důmyslnou technologií extrakty z rostlinných sinic.

Éterické oleje vnímáme především prostřednictvím čichu, ale vůni také nasáváme póry naší kůže. Vdechnutím vstupují molekuly silic do plic a tím do celého těla. Čichové receptory vysílají mozku signály do celého těla.

Každý éterický olej má více možností použití, a tedy více terapeutických účinků. Výběr vhodného oleje je velmi individuální, na jeden problém se může hodit více druhů rostlinných silic. Na vůni esenciálních olejů si můžete vyhranit několik minut denně, nebo vás může provázet celý den – v kanceláři, při studiu, při koupeli, odpočinku, spánku apod.

Esence:

Eukalyptus - osvěžující účinky, podporuje srdeční činnost, posiluje imunitní systém, zmírňuje bolesti svalů a zubů, pomáhá při zacelování ran a kožních vřídků, vhodný při nachlazení, zánětech dutin, revmatismu, nečisté pleti a akné.

Levandule - dezinfekční a regenerační účinky, zmírňuje bolesti, pomáhá při bolestech hlavy, tiší křeče, posiluje srdce, uklidňuje, pomáhá při depresích a nespavosti.

Máta - dezinfikuje, působí protizánětlivě, tiší bolesti, vhodná při chřipce a nachlazení, alergiích, pomáhá při soustředění.

Pomeranč - harmonizuje, tonizuje, podporuje paměť, čistí ovzduší, odpuzuje hmyz, hubí bakterie a plísně.

Vanilka - spasmolytické účinky, podporuje chuť k jídlu, vhodná při menstruačních obtížích, na podrážděnou a citlivou pleť.

Heslo dne:

"Nebe je hezký, ale v pekle je lepší společnost."

Čtvrtý ročník zaklepal na dveře

Pro představu zde pomocí několika obrázků demonstruji, co mě v průběhu roku asi tak čeká..

I am thoughtful ...