sobota 27. září 2014

středa 17. září 2014

Příběh k zamyšlení

Kdysi dávno žili na tomto světě v jedné vesničce dva manželé, jejichž láska ode dne svatby nikdy nepřestala růst. Byli hodně chudí, ale oba věděli, že ten druhý nosí v srdci nesplněné přání.

Muž měl zlaté kapesní hodinky, které zdědil po otci, a snil, že si k nim koupí zlatý řetízek.

Žena snila o perleťovém hřebínku, který by si vetkla do svých dlouhých a jemných světlých vlasů.

Roky utíkaly a muž myslel stále více na hřebínek, zatímco žena na něj téměř zapomněla a snažila se najít způsob, jak muži koupit zlatý řetízek.

Už dlouho o tom nemluvili, ale pořád měli svůj nesplnitelný sen.

Jednou ráno, v den 10. výročí svatby, přišla žena ke svému manželovi s úsměvem, ale s hlavou ostříhanou téměř dohola, nádherné dlouhé vlasy byly ty tam.

"Cos to udělala, miláčku?" zeptal se užasle.

Žena rozevřela dlaň, na které zazářil zlatý řetízek.

"Prodala jsem je, abych ti mohla koupit zlatý řetízek k hodinkám."

"Cos to jenom udělala," řekl muž a ukázal ženě překrásný a drahý hřebínek z perleti. "Já jsem prodal hodinky, abych ti mohl koupit hřebínek!"

A objali se. Nepotřebovali nic jiného, byli bohatí jeden druhým.

pondělí 15. září 2014

sobota 13. září 2014

Snow Flower and the Secret Fan

Long time no see ...

Já jsem mezitím shlédla film Snow Flower and the Secret Fan (v češtině Tajemství hedvábného vějíře), který zachycuje spojení Laotong.

Jde o sesterské (byť ne pokrevní) pouto, které mezi sebou navazovaly hunanské dívky už v útlém dětství a provázelo je po celý život.

Ve filmu se prolínají 2 příběhy, 2 dvojice dívek spojených poutem Laotong, každá ale ve své vlastní době. Můžeme tak nahlédnout do života v 19. století - pevně zakořeněné tradice, u děvčátek podvazování chodidel (příslib dobrého sňatku), tehdejší postavení žen v Číně... Druhý příběh se odehrává v Šanghaji - tvrdé úsilí vynaložené kvůli vytouženému kariérnímu postupu, uspěchanost dnešní doby, odcizení...

Film byl natočen na motivy stejnojmenné knihy od Lisy See.

Úryvek této písně zazněl ve filmu:

pondělí 14. července 2014

Bistro Kantýna


Koncept bistra Kantýna je jednoduchý. Vařit podle tradičních receptů z čerstvých surovin, bez zahušťovadel a dochucovadel. Jak se takovému podniku daří?

Ten správný šum už sice opadl, ale přesto se co chvíli v plzeňském bistru Kantýna otevřou dveře. Tu vejde starší dáma, která si cestou do práce nechá zabalit krůtí kostky s mexickou omáčkou Mole a zeleninovou rýži. Po chvíli se objeví pár, který si objedná čínskou polévku se zeleninou.

"Každý den máme polévku, masové i bezmasé jídlo, francouzské koláče, saláty, obložené chlebíčky, bagety, veganské wrapy nebo třeba hummus," vypočítává Adéla Svobodová, která si se svým přítelem otevřela bistro v centru Plzně asi před půl rokem.

Tradiční recepty bez mouky a zahušťovadel

Koncept je jednoduchý. Vařit podle tradičních receptů z čerstvých surovin, bez zahušťovadel a dochucovadel. "Hlavní myšlenkou bylo vařit tak, jak se má, podle klasických receptů s těmi správnými surovinami. Minimálně například používáme mražené potraviny. Dáváme přednost čerstvé zelenině nebo chlazenému masu," říká mladá žena, která původně vystudovala filozofickou fakultu v Plzni a později se věnovala vlastní tvorbě šperků.

Kreativní a neotřelý duch se prolíná celým bistrem. To je zařízeno ve svěžích barvách a nebojí se kombinovat nové věci se starými. Koláč tak můžete dostat pokaždé na jiném talířku. Sama popíjím kávu z roztomilého porcelánového hrnku s květinami.

"Jsem vlastně taková sběratelka, mám ráda staré věci. Měla jsem doma spoustu krásných starobylých hrnečků, talířků a nedám dopustit na skleněné etažéry na dorty, na něž teď pokládáme slané i sladké koláče. Když jsme se zařizovali, řekla jsem si, že bude skvělé použít tyto věci v bistru. A pomohli i přátelé, kteří mi nosili hrnečky a talířky po babičkách," popisuje majitelka.

Vintage porcelánové kousky kontrastují s novými talíři, na něž Adéla během našeho povídání servíruje pořádné porce dnešního menu. V chladicím boxu pak nechybí skutečně pestrý výběr nápojů – třeba cider nebo různé druhy piva.

Nedosažitelné bio kuřecí maso

O tom, že budou mít vlastní bistro, snil Adélin přítel – vyučený kuchař – již několik let. "Vaření ho vždy bavilo, ale člověk se chce nějak rozvíjet. Takže jsme do toho šli. Teď říká, že ho práce ještě více těší, dělá ji s láskou a větším elánem," říká mladá žena směrem ke kuchyni, kde právě probíhají přípravy na další den.

V prostorách bistra byla dříve herna. Přípravy, předělávky a zařizování zabraly majitelům 2 měsíce. Poprvé otevřeli 9.září minulého roku. K hlavním návštěvníkům Kantýny patří lidé, kteří pracují v okolí. Téměř 70% tvoří ženy. "Pravděpodobně i z toho důvodu není zase tak velký zájem o českou kuchyni, což nás trochu mrzí. Když jsme například uvařili svíčkovou, tak se sice prodala a někteří pánové si i přidávali, ale jinak česká jídla moc netáhnou," hodnotí situaci majitelka.

Je vidět, že lidé poptávají čerstvost a nebojí se zeptat ani na původ. "Stává se nám, že se hlavně ženy ptají, jestli jsme použili bio kuřecí maso. Určitě bychom mu dali přednost, ale není to tak jednoduché. Lidé sice chtějí prvotřídní jídlo, ale bio maso je drahé, takže cena pokrmů by narostla, a obávám se, že by nám to zákazníci nezaplatili," dodává mladá žena.

I přesto v současné době jedná s majitelem farmářského obchodu v Plzni na dodávání drůbežího masa. Věří také, že se jí podaří dohodnout se na dodávkách surovin s některými pěstiteli a zemědělci na farmářských trzích, které v západočeské metropoli opět začaly.

Inspiraci pro vaření sbírají majitelé ze starých i nových kuchařek, stejně jako z oblíbených blogů. "Můj otec je velkým sběratelem kuchařek – má jich plnou jednu knihovnu. Občas k němu zajedeme a nějakou si vypůjčíme. Kupujeme si ale i své – třeba v antikvariátech. A pak mám také několik oblíbených blogů, na kterých se inspiruju," usmívá se Adéla.

Při výběru receptů hraje roli i sezóna. Aktuálně se v bistru chystají na chřest. "Určitě z něho uvaříme několik druhů polévek, připravovat budeme i zapečený chřest s bramborami. Bude toho více. Podobně jsme využili třeba i dýně – máme několik receptů na polévky, připravovali jsme rizota s dýní nebo noky s dýňovou omáčkou," uzavírá Adéla Svobodová. A mně se vybaví lehce pikantní dýňová omáčka s úžasnými domácími noky, kterou jsem v bistru na podzim ochutnala.
_____________________________________

neděle 13. července 2014

Inglorious fruits and vegetables

Každý rok se vyhodí více než 300 milionů tun deformovaného - ale zcela poživatelného - ovoce a zeleniny. Jen pro to, že svým vzhledem vybočují z řady, by se takové kusy v supermarketech prostě neprodali. Co kdyby je ale prodejci nabídli za nižší cenu? Pak by to bylo výhodné pro obě strany ...

středa 25. června 2014

The Hunger Games

Když jsem o Hunger Games slyšela poprvé, bylo to z úst mojí milé Peťule.

Ostatně jako o většině mých oblíbených knih... To se tak vždycky sejdeme na kávu a kus řeči. A dříve nebo později přijde na přetřes i naše četba. Peťula mi pak barvitě vylíčí, o jaké úžasné knížce nedávno slyšela, jakou senzační právě dočetla nebo naopak rozečetla, a vnutí mi neodbytný pocit, že si ji musím rozhodně přečíst. Načež si ji připíši na svůj nekonečný seznam a nezbude mi než doufat, že i na tuhle ještě někdy přijde řada.

S Hunger Games to ale bylo jiné. Zevrubný popis děje mi nepřišel lákavý ani trochu. Přečetla jsem si pár recenzí a přeložila si je hodně volně :

Fajn. Odehrává se to někdy hodně hodně v budoucnosti, kdy už je uspořádání světa úplně jiné. Amerika padla a z jejího popela vzešla nová země Panem. V jejím jádru se nachází Kapitol - centrum moci a vykořisťování, obydlený rozmazlenou a zhýčkanou smetánkou, která je na úkor ostatních obyvatel Panemu zahrnuta přebytkem všeho. Kolem Kapitolu se rozprostírá 12 krajů. Každý je Kapitolu bezvýhradně podřízen a slouží pro zajišťování konkrétních potřeb kapitolské smetánky. Jeden těží drahé kameny, další se věnuje zemědělství, jiný oděvnímu průmyslu, těžbě uhlí, rybolovu... Téměř v každém se lidé mají bídně a živoří.

Kdysi existoval i kraj třináctý. Ten se ale proti nadvládě Kapitolu vzbouřil a rozpoutal mezi ostatními kraji vlnu odporu. Po porážce byl 13. kraj srovnán se zemí. Prý pro výstrahu ostatním. Zbylým krajům bylo milostivě odpuštěno. A snad jen preventivně, aby tyhle zlé zlé časy (kdy chudák Kapitol musel strádat), znovu nenastaly, byly vymyšleny Hunger Games (Hladové hry). Pořádají se každoročně. Z každého kraje se losují 2 splátci opačného pohlaví, aby se utkali s dětmi z ostatních krajů a předvedli tak kapitolské smetánce nebývale krvavou podívanou.

Ze stejných důvodů, jako se vyhýbám akčním filmům a krvavým hororům (totiž že něco takového vážně nemám zapotřebí), chtěla jsem se obloukem vyhnout i čtení Hunger Games. Proboha, proč bych měla něco takového dobrovolně číst? - říkala jsem si tehdy. Peťulin popis na mě ale udělal úplně jiný dojem než ty přečtené recenze na netu. Proto jsem si řekla, že tomu dám šanci. Pustím se do čtení a ono se po pár stránkách ukáže, jestli mi to za to stojí nebo ne...

No. A stálo. Suzanne Collins's just my cup of tea.

Filmové provedení se mi také líbilo.

Ale hlavně ten pocit, když si přečtete nějakou knihu ...
... která má 3 díly ...
... sžijete se s hlavní postavou ...
... a čekáte, jak to celé dopadne ...
... a ono to pak skončí ...
... ale někdo se mezi tím chopil režie a celé to natočil ...
... a vy si teď svou oblíbenou knihu můžete ještě jednou vychutnat ...
... k nezaplacení !!!  =)

pátek 30. května 2014

Give people your live, don't give them your 'like'

So look up from your phone ... shut down those displays.
We have a final act existence ... a set number of days.
Don't waste your life getting caught in the net ... because when the end comes, nothing's worse than regret.
I'm guilty too of being part of this machine ... this digital world, we are heard but not seen. 
___________________________________________________________________________

Takže zvedněte oči od svých telefonů ... vypněte ty displeje.
Jsme tady jen dočasně ... na určitý počet dní.
Proč plýtvat časem chycením se do sítě ... pak, když přijde konec, to nejhorší je lítost.
I já se cítím vinný, protože jsem součástí té mašinérie ... digitálního světa, kde jsme viděni, ale ne slyšeni.