Jeden svět n°6

Je festival určený dokumentárním filmům o lidských právech. Zmínila jsem se o něm v jednom z minulých příspěvků (Šmejdi).

Díky němu mají diváci možnost shlédnout opravdu (ale OPRAVDU) netradiční snímky.

Mě osobně některé z nich velmi oslovily a jednotlivé příběhy bych tady ráda vyzdvihla.

Ze všech letos přihlášených dokumentů jsem si jich nakonec vybrala "pouze" 36.

A abych případné čtenáře nezahltila, rozdělím je do 6 příspěvků po 6 dokumentech ...
___________________________________________________________________________

31. Volá Gaza

Palestina není jen okupovaná země, ale i okupací hluboce rozdělená společnost. Přes milion Palestinců žije už více než 5 let v Gaze sužované blokádou. Když se někomu výjimečně podaří dostat se ven například za prací nebo studiem, nemůže se vrátit. Hikmat se odstěhovala na Západní břeh kvůli práci. Už 5 let neviděla svého syna Mustafu. Palestinci rozdělení státem Izrael udržují rodinný život na telefonu a přes internet. Ve vlastní zemi jsou nuceni se rozhodovat mezi rodinou a obživou, mezi domovem a svými sny.

32. Zachovat si tvář
Stovky žen se každý rok stanou  v Pákistánu oběťmi brutálního útoku kyselinou, při němž jsou popálené. Agresorem je nejčastěji jejich manžel či jeho rodina a důvody bývají malicherné. Následky si však oběť nese do konce života. Ne tak útočníci, kteří často žijí dál bez trestu, pocitů viny či odsouzení společností.

33. Zakázané hlasy
Kdyby se nenarodily v Íránu, na Kubě a v Číně, vedly by možná poklidný život. Yoani Sánchez, první kubánská blogerka, kritizuje kubánský režim, protože chce mít co říct, až se jí syn zeptá, co udělala proti režimu. Za svou odvahu čelí pronásledování a hrozbám smrti. Čínskou lidskoprávní aktivistku Zeng drží režim 4 roky v domácím vězení - bez manžela, s dvouletým dítětem. Blogerka Fernaz Seifi musela opustit rodný Írán a na internetu píše pod pseudonymem.

34. Zákon džungle
V roce 2008 vláda v Peru rozdělila velkou část země na menší územní oblasti a práva k jejich užívání prodala nadnárodním společnostem. Jak tomu obvykle bývá, jejich zájmy mnohdy nejsou v souladu s potřebami a právy domorodých obyvatel. Vesničané z amazonské osady Andoas se bouří proti útlaku nizozemské petrolejářské společnosti, která znečišťuje prostředí, ve kterém žijí.

35. Zapletení
Poté, co jeho adoptivní matka zemřela, vrátil ho otec do dětského domova, kde byl pohlavně zneužíván. Později se u něj projevily sklony k pedofilii. Prošel částečnou terapií a nyní chce vést i s touto poruchou normální život. Jenže na malém polském městě to s takovým stigmatem není vůbec snadné.

36. Ztracené řeky
Většina metropolí byla založena v dosahu vody, v oblastech protkaných potoky a řekami. Kam se ale všechny ztratily? Dokument nutí k zamyšlení o našem bezprostředním okolí, o krajině, kterou jsme jako lidé přetvořili, a nabízí otázky, kde končí příroda a začíná město a zda taková hranice vůbec musí existovat.
_________________________________________________
Převzato a částečně pozměněno: Jedensvet.cz, Filmy A-Z

Rozhovor s Jaroslavem Duškem n°4

Jeden svět n°5

Je festival určený dokumentárním filmům o lidských právech. Zmínila jsem se o něm v jednom z minulých příspěvků (Šmejdi).

Díky němu mají diváci možnost shlédnout opravdu (ale OPRAVDU) netradiční snímky.

Mě osobně některé z nich velmi oslovily a jednotlivé příběhy bych tady ráda vyzdvihla.

Ze všech letos přihlášených dokumentů jsem si jich nakonec vybrala "pouze" 36.

A abych případné čtenáře nezahltila, rozdělím je do 6 příspěvků po 6 dokumentech ...
___________________________________________________________________________

25. Solární mámy

Rafea je matka čtyř dětí, která žije s manželem ve zchátralém stanu v zapadlé jordánské vesnici. Oblíbenou manželovou činností je polehávání na koberci, a Rafea je tak nucena se starat o chod skomírající domácnosti, i když vždycky chtěla od života víc. Když se naskytne možnost, že by se společně s dalšími ženami z jiných částí světa mohla vydat na několik měsíců do Indie, kde by ji naučili sestavovat a instalovat solární panely, je nadšená. Ale jen do chvíle, než se zeptá na svolení manžela.

26. Syrovější
Tomovi je 13 a jí jen syrovou stravu, stejně jako jeho matka. Režisérka Anneloek Sollart o jejich alternativním způsobu stravování již dříve natočila film, po jehož odvysílání byla Tomova matka obviněna ze zanedbání péče o dítě. Nyní sledujeme její putování mezi soudy, pediatry a výchovnými poradci, a to při neustálé péči o jídelníček. Matka trvá na tom, že vařené jídlo je pro Toma jedovaté, a úřady oponují, že Tomův fyzický a psychický vývoj odpovídá podle tabulek Světové zdravotnické organizace podvyživenému dítěti v Africe.

27. Tábor 14
Shin Dong-Huyk se narodil v severokorejském koncentračním táboře rodičům, kteří byli oddáni na příkaz dozorce. Z jeho vyprávěná mrazí, a to nejen v pasážích, ve kterých popisuje táborový řád, bezcennost lidského života nebo mučící praktiky dozorců. Snad ještě horší je zmrzačení lidské duše, ze kterého se nedá zotavit tak snadno jako ze šrámů na těle.

28. Ve vězení se burky nenosí

Jak svobodné jsou afghánské ženy? Pohled do ženské věznice poskytuje neobvykle otevřené svědectví o ženách v tradiční společnosti, které odmítly poslechnout muže a respektovat zákony stanovené tradicí. Nevěru, odmítání nucených manželství, ale i útěk z domova před násilím potom řeší státní soudy udělením dlouholetých trestů. V izolaci vězení ženy paradoxně nacházejí určitou míru bezpečí, svobody a lidskosti.

29. Vesnice na konci světa
Život v malé grónské osadě Niaqornat, kterou obývá necelá šedesátka lidí, plyne vlastním tempem. Roční doby se tu střídají podle toho, jestli hodně mrzne, je polární noc nebo svítí sluníčko a led taje. Vesnici na pobřeží odlehlé zátoky tvoří hrstka malých pestrobarevných domků, ve kterých žijí Inuité, škola, hřbitov a budova malé továrny na zpracování ryb. Vyznění snímku dává naději, že i malé izolované komunity mají šanci na přežití a jejich tradiční hodnoty lze ve stále modernějším světě zachovat.

30. Vězeňský sestřih
Francis se právě připravuje na obhajobu dvojnásobného prvenství v soutěži o nejlepšího kadeřníka, ve které se každoročně utkávají skotští vězni. Víc než na to, zda letos opět vyhraje, myslí na své brzké propuštění. Dokument odkrývá sny a touhy nejnebezpečnějších trestanců i nečekaně lidskou stránku vězení.
_________________________________________________
Převzato a částečně pozměněno: Jedensvet.cz, Filmy A-Z

Rozhovor s Tomášem Klusem

Asonance

To je česká folková skupina se zaměřením na skotské a irské lidové balady a písně, instrumentální skladby a tance. Založena byla už roku 1976. Od roku 1995 spolupracuje s občanským sdružením Bratrstvo keltů. A s různými obměnami, co se členů týče, nahrává a vystupuje dodnes.

Já jsem si Asonanci oblíbila pro její tklivé písně, jímavé melodie a skličující texty.

                        

Adaptace

... aneb jak dnešní společnost člověka semele a případné odlišnosti efektivně potlačí.

Mix it

Žili, byli dva kamarádi, spolužáci z vysoké školy. Jednoho dne dali hlavy dohromady, trochu se inspirovali v zahraničí a vznikl nový podnikatelský plán - Mix it.

Tento projekt potěší všechny milovníky müsli, cereálií a zdravých snídaní. Jeho tvůrci svým zákazníkům nabízí nejen chutné a kvalitní suroviny, ale také zábavu při míchání vlastních směsí a nápadité tubusy, ve kterých se müsli dodává.

A co všechno že tedy páni z Mix it nabízejí?

• müsli k namixování
• hotové müsli
• snídaňové kaše
• křupavé ovoce
• čokoládu
• tyčinky Mixitky

Já jsem si před pár dny objednala svůj první tubus - Cvičme v rytme! A dnes už na mě čekal k vyzvednutí v plzeňské čajovně Seraf. Tubus je opravdu moc hezký a praktický. A na snídaňové zobání se těším. =)

Jeden svět n°4

Je festival určený dokumentárním filmům o lidských právech. Zmínila jsem se o něm v jednom z minulých příspěvků (Šmejdi).

Díky němu mají diváci možnost shlédnout opravdu (ale OPRAVDU) netradiční snímky.

Mě osobně některé z nich velmi oslovily a jednotlivé příběhy bych tady ráda vyzdvihla.

Ze všech letos přihlášených dokumentů jsem si jich nakonec vybrala "pouze" 36.

A abych případné čtenáře nezahltila, rozdělím je do 6 příspěvků po 6 dokumentech ...
___________________________________________________________________________

19. Na titulní straně New York Times

Dokument otevírá divákům a divačkám dveře přímo do srdce jednoho z nejvýznamnějších amerických deníků. Sleduje novináře při práci, ukazuje například průběh jejich porad. Mimo to přináší svědectví o proměnách, kterými mediální průmysl pod tlakem vnějších okolností momentálně prochází. Na jedné straně katastrofy v přímém přenosu, vytváření každodenních senzací a tlak na přímou komunikaci se čtenáři. Na straně druhé hledání cesty, jak vyvážit boj o co nejrychlejší šíření informací a snahu přinášet zprávy podložené ověřenými fakty včetně kritických analýz. Filmem se prolíná otázka, jakou roli média v těchto turbulentních časech vlastně sehrávají a jak by jejich působení mělo vypadat v budoucnu.

20. Normální život
Cecilie a Katrine jsou jednovaječná dvojčata, což není na první pohled vůbec poznat. Katrine je čilá dvanáctiletá dívka s dlouhými blond vlasy, obklopená vždy přáteli ze školy a z fotbalového týmu, zatímco Cecilie je o hlavu menší, bledá a hubená. Holčičky vypadají jako dvojčata na rodinných videích jen do svých 2 let, kdy se u Cecilie projevila leukémie a začal její dlouhý boj o život. Režisérka Mikala Krogh ukazuje, jak se běžná dánská rodina pokouší žít normální život v nejistotě, kterou přináší smrtelná choroba dítěte, a jak Cecilie hledá stabilitu a jistotu v každodenních domácích povinnostech, koníčcích a školních úkolech.

21. Rychlost - hledání ztraceného času
Také nemáte dost času na svou rodinu, přátele, koníčky a připadává vám, že svůj život nežijete tak, jak byste si přáli? Pocit věčného "nestíhání" a časového tlaku přiměl mladého německého dokumentaristu Floriana Opitze hledat příčiny a možná řešení tohoto problému moderní společnosti. Jedno je jisté - lidé jsou v zajetí rychlosti moderního světa, a přestože používají technologie, které by jim měly čas šetřit, mají ho stále méně. Protipól neblahého trendu pak nalezl u lidí, kteří se rozhodli své životy zpomalit a žít ve větším souladu s přírodou.

22. Salma
Když bylo Salmě 13 let, rodiče ji zavřeli do sklepa a zakázali jí studovat a chodit ven. Toto domácí vězení trvalo 9 let, dokud pod nátlakem nesouhlasila s dohodnutou svatbou. Pak se pouze přesunula do další izolace - pod drobnohled manžela a jeho rodiny. Muslimská dívka z jihu Indie našla ve svém "vězení" jedinou útěchu v psaní básní. V nich popisuje nejen své touhy a přání, ale především otevřeně a do nejintimnějších podrobností líčí krutý život dívek spoutaných extrémně přísnými islámskými nařízeními a zvyky ve své vesnici.

23. Sestry
Těhotná žena leží na nemocničním lůžku a křičí. Břicho má tak velké, že ani nemůže ležet na zádech. Pokoušela se porodit doma, ale plod ani po 12 hodinách nevyšel. Příbuzní tedy sestavili nosítka a další půlden ji táhli do nejbližšího zdravotnického zařízení, kde se na poslední chvíli podařilo zachránit alespoň ji. Pro nás něco nepředstavitelného.

24. Sexy Baby
Film reflektuje sexualizované zobrazování ženského těla médii včetně internetu a působení těchto ikon na mladé lidi. Filmařky prostřednictvím tří na první pohled diametrálně odlišných osudů ukazují, jak jsou ženská měřítka krásy a přitažlivosti ovlivňována všudypřítomnými erotickými obrázky a videi. Velkou roli přitom hrají sociální sítě, kde se na profilech uživatelek stávají fotky polonahých těl a vyzývavých póz téměř nutností.
_________________________________________________
Převzato a částečně pozměněno: Jedensvet.cz, Filmy A-Z

Praia das Catedrais + Lugo + Arde Lucus

Můj úplně poslední erasmácký výlet byl 3v1. V jeden den jsem navštívila Praia das Catedrais, Lugo a festival Arde Lucus.

Praia das Catedrais (španělsky Playa de las Catedrales) se nachází na severu Galicie, nedaleko městečka Ribadeo. Xunta de Galicia (galicijská vláda) vyhlásila Praia das Catedrais za přírodní památku. "Pláž katedrál" svůj název a titul získala opravdu zaslouženě. Po tisících let působení větru, vln a mořské vody se v břidlicových skalách vytvořily oblouky vysoké desítky metrů, připomínající pilíře katedrály, mimo to i všelijaké jeskyně, písečné chodby, jezírka mezi kameny a další zvláštnosti. Zajímavý na tom všem je i fakt, že tu příliv stoupá a klesá více, než je obvyklé, a navíc velmi rychle. V jednu chvíli se dá procházet po písčité pláži, kolem úpatí skalisek, mezi skalními oblouky a šplhat se na útesy. A pak začne příliv, pláž zmizí, moře vystoupá a dosahuje až do poloviny délky skalních oblouků. Nebo naopak... V jednu chvíli z moře vyčnívají pouze masivní skalní oblouky, pak moře ustoupí a odhalí nádhernou pláž, úzké průrvy mezi skálami, průchozí jeskyně, laguny a jezírka dočasně vytvořená u úpatí skal a mezi břidlicovými kameny.

V podvečer jsme zamířili do Luga, kde se tento víkend konal festival Arde Lucus. Město se nachází na severovýchodě Galicie. Založeno bylo Římany někdy kolem roku 25 př.n.l. a dodnes se zachovaly monumentální hradby (zapsané na seznam Světového dědictví UNESCO), které vedou kolem celého města.

Festival Arde Lucus oslavuje právě založení města a připomíná slavnou éru starověkého Říma. Slavnost se nese v duchu pochodujících římských legionářů, arény, gladiátorských zápasů, procházejících se římských občanů, bubnů... Zkrátka atmosféra z Gladiátora a Spartaka naživo.

Praia das Catedrais

Lugo

Arde Lucus

Komunikace mezi partnery - aneb kdo má navrch

Nedávno se mi dostal pod ruku níže zmíněný článek. Další ukázka toho, jak vypadají naše partnerské vztahy. Respektive jak probíhá komunikace mezi  partnery (čti - lidmi opačného pohlaví). Protože muži opravdu jsou z Marsu a ženy z Venuše.

Jak mimo jiné vtipně vysvětluje kniha Johna Graye (Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše). Já sama jsem ji zatím nečetla, proto si pro přiblížení vypůjčím anotaci.

"Kdysi za pradávných časů se Marťané a Venušanky setkali, zamilovali se do sebe a navázali šťastné vztahy, protože uznávali a respektovali vzájemné rozdíly. Potom však přišli na Zem a stihla je ztráta paměti - zapomněli, že pocházejí z různých planet. Touto metaforou vysvětluje Dr. John Gray běžné konflikty mezi muži a ženami a ukazuje, jak se odlišnost mezi pohlavími může projevovat a bránit navázání uspokojivých milostných vztahů. Na základě své mnohaleté zkušenosti úspěšného poradce párů i jednotlivců radí, jak neutralizovat rozdíly ve stylu komunikace, citových potřebách a způsobech chování a dosáhnout tak většího porozumění mezi partnery."

Abych se ale vrátila k onomu článku... Na pozadí se odehrává typický boj o energii. O to, kdo bude mít navrch, chcete-li.

V tomto případě se musím zastat mužů. Ženy mají opravdu jedinečný dar všechno komplikovat a domýšlet si mezi řádky vzdušné zámky. Když muž něco řekne, tak to tak myslí - bez přikrášlování, nadsázky, skrytých významů, dvojsmyslů, ironie a podobných literárních prostředků. Opravdu. Funguje to u nich tak jednoduše.

Na druhou stranu slovo ženy se dá kolikrát přirovnat k binárnímu kódu. Nejprve se musí rozklíčovat, aby se člověk dostal k jádru skutečné informace.

Proč se k tomu ale uchylujeme? A kdo nás to učí? A proč máme vůbec potřebu to partnerovi slovně nandat? Mělo by být přece daleko snazší nazývat věci pravými jmény a komunikovat přímo. Místo toho vědomě i nevědomě používáme manipulativní techniky a snažíme se partnera ovládnout.

Ano. Kupodivu i za problémy v komunikaci mezi partnery stojí potřeba ovládat. Ovládat a vlastnit = nejvyšší meta moderního člověka. Protože kdo ovládá a vlastní, na toho si nikdo nepřijde. A tak se rodíme a vyrůstáme, obklopeni lidmi, kteří už jsou toho součástí. Přebíráme jejich vzorce chování a rozehráváme stále stejné partie.

V 17. století Hobbes tvrdil, že je člověk člověku vlkem. O čtyři století později je člověk člověku soupeřem. A to nejen člověku druhému, ale především sám sobě. 

___________________________________________________________________________

PRUDIČKA V NÁS

Existují věty, které z nás dělají idioty. Nejhorší je, že už když nám padají z pusy, víme, že tím idiotem jsme. Jenže ten pád se nedá zastavit. Jako by se do nás vloudilo cizí monstrum, vyměnilo nám část mozku, dosadilo místo něj jakýsi jiný, slepičí, ale zároveň malinký kus toho našeho nechalo. Jak podlé.

"Takže ty tedy do té hospody půjdeš? No dobře! Já jen že nevím, jestli budu doma, až se vrátíš." Žena se významně nadechuje, spíš nadouvá jako holub doupňák, mluví pomalu, dělá pomlky, ráda by hovořila hlubším nehysterickým hlasem, ale ji samotné je jasné, že od fistule ji dělí zhruba dvě věty.

"A kde budeš, prosím tě? Ráno jsi říkala, že musíš dopsat tu zprávu pro šéfa a že budeš ráda, když půjdeš spát do půlnoci." Muž je upřímně překvapený. Údiv vůbec nehraje. Protože žena mu přece říkala, že musí pracovat! A když někdo říká, že musí pracovat, tak přece musí pracovat, to je snad naprosto jasné.

"Kde budu? Podívej, pokud ty BUDEŠ v hospodě, tak tě nemusí zajímat, kde BUDU já. A možná prostě nebudu. Už NIKDY!!!" Žena piští a přeskakuje jí hlas. Zároveň samu sebe nechápe, proč by neměla být doma večer a proč by proboha měla zmizet z domu navždycky. Protože tohle ji ani ve snu nenapadlo.

A hlavně vůbec netuší, proč to vlastně všechno říká. Muž stojí, má pootevřenou pusu, trochu vyvalené oči a slabě trhá hlavou ze strany na stranu (jako že nevěří svým uším a vlastně ani očím). Možná všichni muži na světě stojí v takové situaci s pootevřenou pusou a vyvalenýma očima. Prostě proto, že jim absolutně není jasné, proč by měli být opuštěni, když ještě odpoledne dostali pusu ve dveřích, kynuté knedlíky na stůl a úkol zaplatit v bance rodinnou dovolenou.

Nechápou, co se vlastně stalo, vždyť chodí do hospody každý čtvrtek. Pravda, některá páteční rána bývají nezvykle tichá, až na výraznější bouchání dveřmi a nádobím, ale nikdy si zvuky nezvuky nedali dohromady se čtvrtečním večerem u piva.

ZMALOVANÝ ČŮZY

Tohle všechno bychom v normálním stavu samozřejmě nevypustily z pusy. Jenže pak přijde den, kdy v rámci PMS tělo vychrstlo kýbl splašených hormonů, zjistily jsme, že vráska v koutku úst už skutečně není jen mimická a že nedopneme kalhoty z loňského roku. A tenhle koktejl vytvoří v hlavě smrtící scénář.

Jasně, chodí do hospody a osnuje tam rozvod kvůli nějaké ohavné škebli (jedno které) a všichni se tam včetně vyhazovače společně smějí, jaká jsem chudinka/naiva, a škeble se chechtá nejvíc. Co na tom, že manžel sedí tři hodiny s kamarádem z vojny v prázdním výčepu, z toho dvě hodiny mlčí, házejí do sebe půllitry a hodinu střídavě nadávají na práci a vzpomínají na bojový výcvik.

Naše katastrofická vize, která se ani molekulou neblíží realitě, odstartuje samovytáčení, které nakonec skončí totálním zpruzením nicnetušícího okolí.

Chvilka vítězství (to jsem mu to nandala) má délku nanosekundy, je-li vůbec nějaká. Protože celou dobu si nejenže uvědomujeme, že plácáme naprosté blbosti, ale zároveň víme, že několik minut po tom všem budeme hořce litovat, spílat si do meger, pitomých hus a nesnesitelných ženštin.

V další fázi si začneme sypat popel na hlavu před ním. Většinou ale musíme vydržet, než přijde z hospody. Ty tři hodiny jsou dlouhé jako čtrnácté století a mučivější než utrpení Tantala: takže teď si v tý hospodě vážně někoho najde, protože žít s takovou čůzou, jako jsem já, by mohl jen masochista. Auuuuu. Proč jsem to, proboha, říkala?

CHUDÁCI DĚTI

Podobně vypouštíme z pusy i další perly, například směrem k dětem. Říkáme věty kdysi slýchané od našich. A to jsme se zaklínaly, že až budeme velké a budeme mít své vlastní potomky, v životě je od nás neuslyší!

Ale uslyší, no jejej. Pronášíme to samé a častěji, než používáme zubní kartáček. "Nebreč, nebo tě plácnu, abys měl/a proč" nebo "počítám do tří," případně "počkej, až budeš mít vlastní děti" a "nejdřív práce, potom zábava" či "tohle by ti žádná jiná matka netolerovala." Brrr.

Proč to, proboha, děláme? Jsme hnusné, ovšem především samy na sebe. Někde uprostřed nás se krčí malé dítě, drží si hlavu v dlaních a vyděšeně kouká. Tohle jsem já? V tuhle prudící semetriku jsem se proměnila?

TY BESTIE EMOCE

Psycholog Tomáš Vašák má pro nás, prudičky, dvě zprávy, jednu dobrou, druhou špatnou. Navzdory tradici začnu tou lepší. V tu chvíli s tím nejde nic dělat, tělo rozhoduje za nás. "Emoce jsou rychlejší než myšlení. Vždycky nemáme šanci proud podobných vět zastavit nebo regulovat. Jsme oběti vlastní rychlosti a citů," vysvětluje.

Jenže! Nefanděme si, že za to vlastně nemůžeme, protože v určité chvíli si začneme všechno uvědomovat a stejně nevezmeme zpátečku. "Je to signál, že chceme druhému ublížit. A taky že jsme trochu zbabělci, kteří neumějí vyjádřit polopaticky, co chtějí, a používají zástupné problémy," říká Tomáš Vašák. A bere si za příklad shora uvedenou partnerskou hádku. "Žena tím vlastně chce říct: ráda bych, abys byl se mnou, a bojím se, že pro tebe nejsem dost dobrá a někdo mi tě odloudí. Takhle to ale vyjádřit nedokáže, připadá jí to moc vážné. Tak raději narafičí hádku," uvádí psycholog. Jenže takhle dosáhne pravého opaku, nikdo s takovou hašteřivou ženskou dobrovolně nebude. Podle Vašáka mají sklon k takovým reakcím lidé emotivnější, rychlejší, kteří se na sebe neumějí podívat s odstupem, zkrátka se berou moc vážně.

Můžeme se naučit reagovat jinak s ovládat svoje emoce? "Jistě, všechno se dá natrénovat," uklidňuje Tomáš Vašák. Základem je, abychom to chtěli sami změnit. "Pak se musíme naučit zpomalit komunikaci. Místo toho, abyste hned vylítli jak papíroví čerti z krabičky, položte otázku - třeba kdy se vrátíš. Anebo se prostě jen zhluboka nadechněte a počítejte do deseti, než něco řeknete," radí.

Taky by nám mělo dojít, co svým chováním získáme a co ztratíme. Když budeme nevlídní a hádaví, nikdo s námi nebude chtít být. Zároveň je nutné získat nadhled nad světem. "Některé věci tím pro vás přestanou být důležité. Dítě se rozpláče, když se nemůže dívat na televizi. Dospělý ne, ten už ví, že se neděje nic hrozného, kvůli čemu by měl vyvádět," doplňuje Tomáš Vašák.

Hurá. Z toho vyplývá, že s přibývajícím věkem tahle odporná vlastnost sama vymizí. "Neradujte se předčasně," směje se psycholog, "po sedmdesátce nám začne vylézat znovu náš původní dětský mozek, a je to zpátky."

Hm. Jako bych vám pořád neříkala, že život není žádná legrace!

_______________________________________________

Převzato: Marianne.cz, Prudička v nás, 23. března 2013