Svěřovací nálada

Tak jsem se takhle k půlnoci dostala do svěřovací nálady a protože jistá osůbka moje rozpoložení tak docela nesdílela (odebrala se totiž v nejlepším na kutě), rozhodla jsem se, že aspoň oblažím několika slovy svůj blog.

Tedy, nemám v úmyslu zde zveřejňovat "historky z natáčení" ani moje povedené kousky. Vlastně, nenapadá mě nic smysluplného, co by se dalo v tuhle dobu rozebrat. Tak si alespoň shrnu události posledních dní, třeba se u něčeho zdržím déle a nevyjde ten dnešní příspěvek tak úplně do ztracena...

V tomhle týdnu vrcholilo ve škole přihláškové šílenství. Myslím, že termín "šílenství" je v tomhle případě nejvýstižnější. Všichni běhali po škole s béžovo-bílými přihláškami v ruce a mířili na jediné místo, totiž do kabinetu naší profesorky matiky (respektive výchovné poradkyně). Silně mi to připomínalo roj včel, který za neustálého bzukotu vlítával a vylítával z úlu. Z naší matikářky se tak najednou stala včelí královna a chtě nechtě se musela o všechny ty poletující včeličky postarat. Každý měl zásadní problém, nečekanou komplikaci nebo alespoň speciální dotaz.

Já jsem se tomu rojišti snažila co nejvíc vyhnout. Na své otázky jsem postupně nacházela odpovědi jinde. Ale přiznaně, aby to snad nevypadalo, že radami zkušených opovrhuji, také jsem si jednu speciální otázku připravila a do úlu zalétla. =)

Vytěsním-li ze své mysli odevzdávání přihlášek, víří mi hlavou ještě pár dalších věcí. Tou první je blížící se termín Národních srovnávacích zkoušek. Každým dnem se vrhám ke kaslíku a zprudka odmykám, abych vzápětí zjistila, že objednané sady testů ještě pořád nepřišly.

Beru zpátky... Do poštovní schránky se sice dívám, ale ani zdaleka to tak neprožívám. Nějaké testy už doma mám a s těmi si zatím vystačím. Důkladnou přípravu si nechávám na jarní prázdniny, které mi oficiálně (úderem 24. hodiny) začínají. To je mimochodem už za 8 minut.

A když opomenu i NSZ, pomyslím na zbylou fůru "pozemských" věcí. V úterý jsme dostali vysvědčení, které pro mě v důsledku již popsaných událostí poměrně ztratilo na důležitosti.

Zítra jsem plánovala cestu do Prahy na informační seminář, který pořádá Karlova univerzita (konkrétně obor Mediální a komunikační studia), ale nakonec z toho sešlo. Ostatně, přihlášku jsem už na daný obor stejně podala...

Teď lovím v paměti a neúspěšně se snažím zaměřit na nějakou další zmínění-hodnou informaci. Mám to! Maturitní ples - jak jsem na něj mohla zapomenout.... I tohle datum se nám blíží, ples se koná už za měsíc (29. 2.). Přípravy vrcholí. Zkoušíme předtančení, a protože nám onemocněla osoba jeho vymýšlením pověřená, dáváme ho dohromady samy. Zároveň si chystáme půlnočko a zařizujeme vše ostatní. Já se dnes účastnila "honu na sponzory," ale kromě několika kontaktů (i když nadějných) to nedopadlo nijak valně. Místo vyučování jsme dnes balily lístky do tomboly. Je to práce zdlouhavá a nevděčná, typická piplačka. Ale kupodivu mě to bavilo. =) Jakožto třídní pokladník mám pod palcem finance (v hovosti), a tak trávím čas tím, že přepočítávám štos tisícikorunových bankovek. Záviděníhodné, není-li pravda? Ovšem svou cenu to má, leží na mě veškerá zodpovědnost. ;-)

No vida, tak se něco ku napsání přece jen našlo. Snad bych ještě dodala, že úúúplně bokem stavím svoje vztahy s ostatními. S bráchou jsme teď nezvykle zadobře. A to stačila společná chuť na čokoládu, kvůli které dokonce (prvně v životě) umyl nádobí, a pak jedna hra plná blbnutí a skotačení, která nám vydržela poměrně dlouho. =)) S holkama ve škole vycházíme zpravidla v pohodě. Jen tu a tam (ale to se stává velmi zřídka) to někde maličko zadrhne. Naši se teď starají hlavně o ty přihlášky na školu, aby se vše poslalo, kdy má. A já... Já se cele oddávám pocitům bláznivé zamilovanosti, která ze mě stále ještě nevyprchala, a střídavě vroucí lásky. Mmm... Slovy to snad ani nelze popsat. Láska člověka pohltí. Polapí ho a stáhne někam hluboko, kde není důležité nic, jen ten druhý. Snad je to příliš zrádné, ale TAK krásné ! Asi jako tabulka čokolády, je hříšné si vzít, ale nelze tomu odolat. =)

Inu, to je mé finální doznání. Dnes už snad víc ani ťuk.

Méně znamená mnohdy více

V poslední době jsem si nejednou ověřila, že méně znamená mnohdy více...

Dlouho jsem dumala nad tím, jak by měly vypadat moje šaty na maturitní ples. Nakonec jsem si u švadleny ze všech úchvatných modelů nevybrala žádný. Místo toho jsem si vymyslela vlastní. Vsadila jsem na výrazný vzor svojí látky a střih zvolila úplně jednoduchý.

Když se schylovalo k páteční kontrolce z matematiky, s "hrůzou" jsem pozorovala kamarádku, jak už od úterka svědomitě počítá příklady. Já si k tomu sedla den předtím, prošla si typově pár příkladů, vypsala vzorečky a víc času tomu nevěnovala. Moje ne-úsilí se mi vyplatilo. Písemnou práci jsem psala s čistou hlavou. Z míry mě nevyvedly ani podivné výsledky a nakonec to dopadlo. ;-) Světe div se, dopadlo to tak, že jsem dostala jedničku.

Zbývaly mi tři dny do čtvrtka. Tři dny na to, abych vylepšila průměr v předmětech, kde to mám zapotřebí. Na poslední chvíli jsem si trochu zhoršila známku v němčině a chtěla se nechat vyzkoušet ze slovní zásoby, abych si jedničku uhájila. Taky jsem se nadrtila maturitní otázku z biologie, abych na semináři zaexcelovala. Byla jsem připravená povídat o trávicí soustavě (počínaje dutinou ústní a otvorem řitním konče). Mé plány ale vzaly za své s příchodem chřipkové epidemie. Místo vyběhávání a napravování na poslední chvíli jsem si tak dopřála neplánovanou dovolenou a strávila ten týden v posteli. Na jednu stranu jsem fyzicky odpadla a na tu druhou psychicky vypla. ;-) Přiznaně, vrcholem mojí týdenní činnosti byl referát na dějepis, na který bych (nebýt dobrých duší) docela zapomněla.

A přestože jsem neměla možnost zapojit se do toho vylepšovacího procesu, který teď cloumal mými spolužačkami, přiklonili se všichni profesoři k známkám lepším. =)

Takže... Abych to nějak v závěru shrnula. Někdy se člověk může přetrhnout úplně zbytečně, protože:

"Méně znamená mnohdy více."

Škytavka

Před chvílí jsem se zařekla, že zkusím něčím kloudným přispět. Přihlásila jsem se na blogspot a dumala nad dnešním tématem. Nic mě ale nenapadlo... Když jsem své úsilí začala vzdávat a chystala se dělat něco pořádnějšího, přepadlo mě škytání. Nuže proč ne. Tak se na to škytání podívejme pěkně zblízka.

Definice

Odborný termín pro škytavku pochází z latiny a zní singultus. V podstatě jde o náhlé a prudké stahy bránice vyvolané drážděním bráničního nervu nebo podrážděním mozkových center. Stahy bránice vedou k prudkému nasávání vzduchu do plic a ten při průchodu hrtanem způsobí prudké uzavření, čímž vzniká typický zvuk. Jednoduše to můžeme vysvětlit jako křeč bránice. Škytavka se často dostaví při přeplnění žaludku, hltání, pití alkoholu, nebo rozčilení. Vzácněji, jde-li o plicní onemocnění, brániční kylu či nádory.

Návody osvědčené i lidové

V každé rodině jistě existuje zaručený recept na zbavení se škytavky - zacpání nosu, zadržování dechu, zajídání chlebem, tahání za ucho nebo zvednutí levé ruky a pravé nohy.

Lékaři doporučují dýchat pár minut do papírového sáčku. Osvědčila se taky metoda, kdy člověk zadrží dech, přitom se napije a pomalu polyká. Na někoho zase platí léčba náhlým leknutím.

Rekordy

Jistý čtyřiadvacetiletý mladík, Chris Sands z Anglie, trpěl nepřetržitým škytáním celých 11 měsíců. Nezabral žádný léčebný postup, nakonec nad ním lékaři zlomili hůl.

V roce 2007 "zabodovala" patnáctiletá Američanka Jennifer Meeová. Začala škytat v lednu, pak měla na začátku března malou přestávku a za měsíc začala škytat zase. Její rodiče i lékaři byli bezradní. Dívka škytala v bdělém stavu až padesátkrát za minutu. Nakonec porucha zcela spontánně odezněla.
Jako oficiální rekord ve škytání je v Guinnessově knize zapsán Charles Osborne z Anthonu v Iowě, který škytal bez přestávky od roku 1922 až do roku 1990, tedy 68 let.

No... Než jsem článek dopsala, škytání mě přešlo samo od sebe. Bohudík. Abych to ještě okořenila, přihazuji ani ne pětiminutový klípek. Kdo sledoval SuperMax, ten pozná. =)

Dodatečně o konci roku

Zdá se mi, že nadešel čas, abych svůj blog opět obohatila o nějaký ten článek. Už jsem snad překonala nechuť čímkoli přispět a můžu se tedy dodatečně vyjádřit ke konci roku..

Těsně před Štědrým dnem jsem s kýmsi řešila téma Vánoc a nemohla jsem se zbavit vtíravého pocitu falše a přetvářky ze strany lidí.. ale nejen kolem mne. O Vánocích se najednou všichni chovají neskutečně mile a zdvořile. Vše je najednou možné a všechno jde. Střídalo se u mě znechucení z toho, že se jindy nabubřelý člověk zeširoka usmívá a lítost nad tím, že to tak vypadá jen kvůli jednomu svátku.

Pak jsem se ale do té vánoční nálady vpravila taky a nakonec si svátky příjemně vychutnala. Pár dní jsem strávila v domku u babičky, popíjela s ní oříškový likér a naposledy si užívala pobyt mezi těmito zdmi, protože letos by už konečně mělo dojít ke stěhování k nám do Chomutova. Přijde mi líto, že se ho vzdávají, když mu děda věnoval tolik let práce, úslilí a lásky. Tak jsem si ten dům oblíbila.. Návštěva téhle babičky pro mě vždycky byla spojená s posezením v altánku a kocháním se krásně udržovanou zahrádkou, čtením, v létě grilováním a v zimě babičky výbornou kuchyní.

Když už jsme byli celá rodina v Teplicích, navštívili jsme třetího dědu. Rozebralo se téma připravených reforem, zejména té ve zdravotnictví, protože se potýkají především se zdravotními problémy. A jak jednou přišla řeč na politiku, už u ní taky zůstalo. Nakonec jsem odcházela rozčarovaná a když jsem to všechno pohromadě slyšela, chtělo se mi odstěhovat se na lidmi dosud neobjevený ostrov. No, radši se k tomu ani nebudu vyjadřovat.

Z očekávané návštěvy mi sešlo, a tak jsem Silvestr oslavila ve společnosti mých kamarádek. Ze začátku se oslava nesla v duchu poklidném, ale s přibývajícím časem, rostlo i naše veselí. Vyprávěly jsme si spoustu zábavných historek a prosmály se až k půlnoci. Mně se mezitím podařilo zapálit ubrousek, který se mým přičiněním dostal do kritické blízkosti hořící svíčky a nečekaně vzplál. Já jsem usoudila, že bude nejlepší, když ho na skleněném talířku necháme dohořet. Ale oduševnělá kamarádka mi chvatně přispěchala na pomoc a zpola shořelý ubrousek umlátila jídelním lístkem. Takže to dobře dopadlo. Než odbyla dvanáctá, přesunuly jsme se na náměstí. Připily jsme si Tokajem přímo z láhve, pozorovaly ohňostroj a už prvních pár minut v novém roce jsme udělaly jeden dobrý skutek. Zjistily jsme základní nedostatek ve výchově právě té "oduševnělé" a naučily ji používat frkačku.

Druhá adventní neděle

První polovinu dne jsem strávila pečením dalšího cukroví a pak velkým vánočním úklidem v pokojíku. Tu druhou jsem pro změnu zasvětila přípravě do školy. Takhle účelně jsem víkend snad ještě nevyužila. Tak doufám, že mi ten blažený pocit dlouho vydrží, protože dalších obdobných akcí se na hodně dlouho zříkám. ;-)

Co se událo:

V pondělí jsem odevzdala seminární práci z angličtiny, na níž jsem se fakt nadřela...

V úterý se moje škola přidala ke stávce učitelů a aby nám to nebylo líto, naložila nám češtinářka požehnaně úkolů...

Ve středu chodil Mikuláš s čertem a protože jich rok od roku vídám čím dál tím míň, začínám mít vážné obavy o jejich další existenci...

Ve čtvrtek jsem prožila menší krizi v rámci srdečních záležitostí, ale to je do jisté míry spjato i s přecitlivělostí, která mě posledních několik dní sužuje...

V pátek se konal maturitní ples 6.F, já na něm oslavila narozky, dostala úžasné dárky (spojené s mými sklony k psaní), potkala spoustu známých, zatancovala si a střídmě zapila melancholii nad ne-příjezdem přítele...

V sobotu jsem se probudila za příjemného zvuku burácejícího vysavače, celý den měla hlavu jako střep a žaludek jako na vodě, čemuž přispěla má účast na výrobě cukroví...

_____________________________

Ale přestála jsem to všechno a hlásím, že jsem plně připravena čelit dalším hrůzám, jež si pro mě přichystal nový týden. ;-)

Chirurgové

Jen co jsem dokoukala poslední řadu Přátel, pohltil mne nový seriál. Co dodat... Kdo neuvidí, nepochopí.

Devatenáct

V Zimbabwe porodila jedna žena 19 dětí. V Děčíně se jednomu maníkovi podařilo vybrat z bankomatu 19 tisíc korun. Ve Velké Chuchli vyhrál dostihy 19-ti letý mladík, a stal se tak nejmladším žokejem v celé historii českého turfu. A František Nedvěd zpívá v jedné své písničce: "Najednou je mně i tobě divukrásných devatenáct let..."

A mně je ode dneška taky 19 let, ale divukrásného na tom nic nevidím. Vlastně jsem prožila úplně obyčejný den. Byla jsem v bance, v knihovně, u švadleny a u optika. A místo oslavy teď sedím u počítače, poslouchám písničky, snažím se vybrat nějakou na maturák a chystám se, že až tohle dopíšu, půjdu si sednout do obýváku, otevřeme si s mamkou víno a pustíme si Uvolněte se, prosím...

A protože čas běží a Kraus mi za chvilku začíná, loučím se v poslední listopadový den a odcházím oslavit to, že jsem se před 19-ti lety narodila na tenhle svět. ;-)

P.S. Na konec trochu sarkasmu... Jedna dobrá duše mi během dne zvesela pravila: "A víš, že 19. narozeniny jsou ty poslední, kdy je ti -náct? Pak už budeš jen dvacetiletá, třicetiletá, čtyřicetiletá..."

Projektový čtvrtek

Na dnešek jsem si poprvé za dva měsíce nemusela nic zopakovat, napsat, připravit nebo se něco naučit... Měli jsme projektový den.

Čtvrtek na mě dýchl především historií. Hned na začátku nás dějepisář seznámil s celodenním programem. Nejdříve jsme shlédli dokument s výpověďmi čtyř politických vězňů. Pak se měla konat beseda s p. plukovníkem Jiřím Zenáhlíkem, ale protože jsme předběhli náš časový plán, muselo se na něj chvíli počkat. Po delší přestávce dorazil. Menší zachovalý pán v uniformě se spoustou odznaků a vyznamenání na klopě, mírně shrbený pod tíhou bolestné minulosti. Posadil se s omluvou, že mu praskl jakýsi krček v kosti, když nedávno upadl, protože měl mozkovou příhodu, a taky, že nemůže stát kvůli bolestem zad. Třída se soucitně a chápavě zasmála. Pak se rozpovídal. Vyprávěl o svém životě, jak se dostal k odboji, jak uprchl z německého pracovního tábora, jak byl spolu se svými kamarády zatčen, jak tehdy vypadal život za vězeňskými zdmi... Zkrátka se podělil o příběh politického vězně, který se provinil snad jen tím, že neholdoval tehdejšímu režimu.

Bylo vidět, že o některých věcech se mu nehovořilo lehce. Kolikrát se na chvíli odmlčel a přešel raději jinam. Překvapilo mě, nakolik byl vstřícný a ochotný se podělit o tak strašné vzpomínky. Jeho vyprávění bylo poutavé a velmi jímavé. Udělal na mne hluboký dojem. I přes tolik let utrpení si dokázal zachovat důstojnou tvář a nakonec se postavit před mladými lidmi, před novou generací, aby jí předal své poselství... Na konci svého povídání obrátil pár příhod v žert a bravurně tak odlehčil tíživou atmosféru. Celá třída ho odměnila sborovým potleskem a myslím, že udělal dojem na každého z nás.

No a protože se ten smutný příběh tak krásně poslouchal a protože nikdo nechtěl zapáleného vypravěče přerušit, byli jsme pak pro změnu ve skluzu. Plánované prezentace mladších žáků se odsunuly na neurčito a hned se pokračovalo zfilmovaným zázrakem v *** (jméno již zaniklé vesničky na Č mi právě vypadlo). Zázrak se měl odehrát v malém kostele. Tehdy se údajně pohnul za přednášejícím farářem dřevěný kříž - dvakrát doleva a jednou doprava. Zpráva se roznesla rychlostí blesku. Lidé buď věřili, že křížem skutečně pohnul Bůh, nebo že ho ovládal farář. Ministerstvu Vnitra se ale nelíbilo, že za provázky může tahat i někdo jiný než oni, a tak si faráře podali. Uvádí se, že byl zatčen, několik dnů brutálně mučen a nakonec zemřel kvůli prasklým vředům.

Pro největší nadšence pak měl projektový den končit natočeným procesem s Miladou Horákovou. Ten už jsem ale neviděla, protože my dojíždějící jsme odcházeli dřív... Škoda.

P.S. Vesnička se jmenuje Číhošť -> Číhošťský zázrak.

Kniha s výstrahou !

Dnes jsem dočetla Jak blbá, tak široká od Haliny Pawlowské. Než si tenhle titul půjčíte, musím vás varovat ! Objevuje se v něm spousta veselých historek, zajímavých postřehů, pár vtipů a dokonce slovní hříčky... Kniha je navíc vysoce nakažlivá dobrou náladou a smíchem. Já si ji půjčila v pátek v knihovně. Snad to byl lákavý obal (který mi nedovolil vrátit knihu do police a já ji pak s sebou celý týden tahala všude možně) , snad to byl sám obsah, který mě nutil číst dál a dál...

Ale teď vážně. Moderátorka mého oblíbeného pořadu (Banánových rybiček) mě nezklamala ani v knižní podobě. Píše velmi osobitým stylem - hovorově, familiárně, zkrátka přirozeně. A o čem píše? Většina kapitolek řeší téma láska, nevěra, přátelství, oblékání, dovolená apod. Dočtete se tu o věcech, které nás potkávají každý den (o věcech všedních a obyčejných), s tím rozdílem, že Halina je umí podat tak neuvěřitelně vtipně a trefně. =)

Cituji:

Mladost radost

Moje máma mi včera svým přísným hlasem pravila: "Naše Vánoce byly kdysi takové hezké... i ty jsi tehdy, na to už si nikdo nemůže ani pamatovat, byla taková hezká..."

Varhánky na stehnech a na duši

Včera jsem si v Brně zamluvila v jednom butiku čtvery kalhoty...

Dnes jsem se tam vrátila a byla tam jiná prodavačka. Neměla slunnou povahu. Tvářila se hnusně. A když jsem vyšla ze zkušební kabinky v nových kalhotách, tak řekla: "Ty vám dělají varhánky ma stehnech!"

Zkusila jsem tedy druhé kalhoty. Slečna řekla: "A z těchle navíc kouká celej zadek!"

Zkusila jsem třetí. "Krátký!" odrovnala je prodavačka.

A já už jsem toho měla dost, rozhodla se, že ty poslední kalhoty si už zkoušet nebudu, oblékla jsem si svoje vlastní a vyšla z kabiny. Prodavačka se zhrozila: "No a tyhle! Ty jsou nejhorší ze všech!"