Výlet do Prahy

Tuhle jsem byla s Péťou na výletě v Praze. A jelikož neutrácím za oblečení, udělala jsem si alespoň radost v knihkupectví. Po tom, co jsem důkladně prozkoumala celý obchod, mne něčím zaujala asi polovina z veškerých knih. Ale nakonec jsem z toho vykřesala knížky dvě. Jedna, psaná v angličtině, je zkrácená verze "The Three Musketeers" by Alexandre Dumas. A druhá radí "Jak porozumět svým snům". Přečetla jsem si teprve pár stránek z té o snech a některé informace mne opravdu zaujaly.

Zde jsem pro začátek vybrala ty, jež zní nejzajímavěji:
- Sny jsou komunikace našeho nitra s naším vědomím o tom, co je prospěšné pro nás jako celistvou bytost.
- Nepříjemné sny se často objevují tehdy, když mírnějším sdělením z našeho nitra nevěnujeme pozornost. Není-li slyšet ťukání na dveře, je nutné zabušit.
- Sen může probíhat na úrovni libovolného smyslu. Nejen zraku, ale i ostatních včetně chuti a čichu.
- Sny nám říkají, které z našich základních potřeb jsou či nejsou uspokojeny.
- Někdy se hovoří o tzv. velkých snech. Za velký lze považovat takový sen, který se buď shodně opakuje po několik nocí, nebo ten, který je vnímán jako obzvlášť živý.

Projekty

Posledních pár dnů jsem se skutečně nenudila.. Ve škole se to hemžilo (a dosud hemží) zkoušením a testy, v úterý byl závěrečný termín pro odevzdání seminární práce a ve čtvrtek na mě vyšel referát na češtinu. Vedle toho se účastním školního projektu Zmizelí sousedé, který se pomalu blíží ke konci. A aby toho nebylo málo, zapojila jsem se i do dalšího - malování dětského oddělení v kadaňské nemocnici.

Tygr

Přemýšlela jsem, které ze zvířat mě nejvíc fascinuje a nakonec jsem si vybrala tygra. Líbí se mi pro jeho sílu, rychlost, energičnost a dravost. Ten výhrůžný zvuk, když hlubokým hlasem dlouze zavrrrčí, mi připadá vzrušující. Varuje tak svou oběť před útokem, ale oba ví, že je příliš pozdě. Už nemá šanci utéct.

StarGates

Hvězdná brána, potopená Atlantida, Wraithové - tak se dá "třemi" slovy popsat StarGate Atlantis.

Pravděpodobně známější je StarGate SG-1. Zde si nemohu odpustit fotku Marťovo oblíbeného Teal'ca. =D

Síla rozhodnutí

Spousta lidí si ani nedovede představit, jak je jednoduché formovat chování svého okolí. Naše každodenní rozhodnutí ovlivňuje nejen nás, ale hlavně naše okolí a jeho chování vůči nám. Lidé se chovají určitým způsobem, a to především naučeným ! Jistě si vybavíte min. jednu osobu, u které dovedete jednoduše určit, jak se v jisté situaci zachová.
Např. dejme tomu, že můj taťka zaručeně vyletí, když na jeho otázku "Co bylo ve škole?" odpovím "Nic.." Já vím, že se mě zeptá a on ví, co odpovím. Přesto on mi tu otázku naučeně položí a já mu na ni dopřeji naučenou odpověď. Což vede k obvyklé menší diskuzi.. Mě ta diskuze po čase zaručeně omrzí, a tak si říkám, muselo k ní vůbec dojít? Nemuselo. Proto se pro příště ROZHODNU, že to tak nechci a její průběh ovlivním. Na jeho naučeným způsobem položenou otázku odpovím JINAK a vytrhnu nás tak z nikdy nekončícího kruhu..

Dá se to aplikovat na každou situaci. Chcete-li nějakému nepříjemnému, opakujícímu se rozhovoru předejít, stačí se včas zachovat jinak - nepředvídaně a otřást tak jejím průběhem.

A teď si vemte, že tohle je jen zlomek toho, co můžeme svým rozhodnutím dokázat. Možnost rozhodnutí je prostě báječná věc.

Miluji tě

Miluji tě.. Jen dvě krátká slůvka, ale jak velký význam pro lidské ucho mají ! Ten, kdo je vyřkne, tím odhaluje svůj nejhlubší cit. Nabízí své srdce na zlatém podnose a očekává, že bude stejným způsobem přijato. Je to jakýsi příslib, kouzelné zaříkadlo, neviditelná stuha, kterou se dva lidé navzájem spojí. "Miluji tě" by se mělo říkat snad jen šeptem... Mělo by bezděčně vytrysknout z milujícího srdce v okamžicích největšího štěstí.

Mimochodem .. Už vám někdo řekl "Miluji tě"?

Edgar Cayce odpovídá na 10 nejdůležitějších otázek v našem životě

V názvu knihy Johna G. Fullera zaznělo jméno, které jsem zde už zmínila. Edgar Cayce je nejslavnější americký jasnovidec a sensibil. Proslavily ho jeho zdravotní výklady prováděné potom, co byl uveden do stavu transu. Takže sám si vůbec nic nepamatoval. Cayce byl schopný přesně určit diagnózu a následnou léčbu.

Co se knihy týče - zde je pár poznámek, které jsem si prostě musela napsat:
- Na úrovni nadvědomí můžeme získat přístup k Ákašickým záznamům. To jest k univerzální kronice všeho, co kdo kdy řekl, udělal či o čem přemýšlel od počátku stvoření. (To mě docela znepokojilo) =)
- Celý život jsou vibrace, počínaje jednotlivými atomy a konče pulsy celého vesmíru.
- Každá duše vstupuje na zem, aby dále rozvíjela své schopnosti.
- Duchovní růst je záležitostí našeho chování k ostatním.
- Tak jak odpustíš, tak ti bude odpuštěno. Tak jak miluješ, tak budeš milován. Tak jak nenávidíš, tak budeš nenáviděn.
- To, co jíme a na co myslíme - tvoří to, jací jsme po tělesné a duševní stránce.
- Využívej v zaměstnání vše, čím dnes disponuješ - svými znalostmi, zkušenostmi, hmotným vybavením.
- Když naše myšlenky či pocity jsou negativní, pak jsme to my sami, kdo trpí nejvíce.
- Hněv může mít negativní vliv na náš organismus, na krevní oběh, na žlázový a trávicí systém.
- Podle výkladů jsme ve své podstatě duchovními bytostmi dočasně reinkarnovanými ve hmotném světě.
- Myšlenky jsou skutky ... To, na co člověk na zemi myslí, tím se stává. Mysl je stavitel.

Obsluhoval jsem anglického krále

Tak tenhle film, natočený na motivy knihy Bohumila Hrabala, jsem viděla 16.2.07 v kadaňském kině Hvězda. Pokud se o něm chcete dozvědět více, doporučuji vynikající odkaz, který je v českém i anglickém provedení.

Na mě film skutečně zapůsobil. Z kina jsem vyšla plná intenzivních dojmů a nových témat k přemýšlení. Na jednu stranu jsem měla možnost sledovat postupné zrání malého ctižádostivého pikolíka a na druhou stranu krátkou epizodu dozrálého muže, který po letech strávených ve vězení hledá klid na osamělém místě. Šlo o dva navzájem se prolínající příběhy. O rozpůlenou životní cestu jednoho muže jménem Jan Dítě - "jehož štěstí bylo vždycky v tom, že ho potkalo nějaké neštěstí. " (jak pravil úvodní titulek)

Moje povídka - Neznámý

Procházela se po písčité pláži. Lehký větřík jí vlál ve vlasech a bosé nohy chladilo napěněné moře. V uších jí znělo šumění vln a veselé skřehotání poletujících racků. Cítila se tak příjemně, a proto ji trochu rozzlobilo, když ji nějaká neviditelná síla najednou uchopila a táhla pryč…

Chvíli jí to trvalo, ale pak si přece jen začala uvědomovat, že ji po tváři laskají teplé sluneční paprsky. Vybavila si pláž, šumění vln a v duchu se usmála. Ještě chvíli takhle ležela a spokojeně přemítala o předchozím snu a pak konečně otevřela oči do dalšího podzimního dne.

Vstávalo se jí lehce, protože ten den neměla nic na práci. Rychle se nasnídala, oblékla a nedočkavě vyšla před dům. Přestože neměla namířeno na žádné konkrétní místo, přesně věděla, kde skončí. Vždycky tam skončila. Zvesela vykročila a s sebou nesla jen svou oblíbenou knihu. Nějakou dobu se procházela ulicemi, ale stejně se nakonec ocitla v parku na kraji města, kde bylo její milované místečko. Výborně naladěná došla až ke starému rozložitému dubu, který jí už tolikrát dobře posloužil. Někdy jí trpělivě naslouchal, jindy jí jeho košatá koruna poskytla útočiště před deštěm či poledním sluncem. Rozhlédla se kolem a jako obvykle nezaznamenala žádného jiného návštěvníka. Nikdo sem už roky nechodí. Lidem přijde jako ztráta času vydat se do parku až na kraj města. Raději si prý sednou v kavárně. Ona přírodu milovala. Obzvlášť tohle období, kdy listy stromů hrají všemi barvami, slunce už není tak prudké, ale stále ještě dokáže prohřát a ptáci se svolávají na cestu veselým trylkováním. Posadila se tedy a uvolněně opřela zády o kmen. O pokrčená kolena si opřela knihu a láskyplně ji otevřela. Pak se už zcela oddala čtení. Vnořená do děje takhle nerušeně četla dlouhou dobu. Vyrušil ji až nutkavý pocit zvednout hlavu. Neochotně se tedy odtrhla od knihy a zvedla zrak. Podívala se kolem sebe, ale nikde nikdo. Proč tedy ten nepříjemný pocit? Nedokázala si to vysvětlit. Znovu se chtěla začíst, ale už to nedokázala. Zklamaně tedy knihu zaklapla a odložila vedle sebe do trávy. Vstala a šla se trochu projít. Krátká procházka po okolí ji utvrdila v tom, že je zde sama. Vrátila se tedy zpět k dubu a zaskočeně hleděla na neznámého mladíka třímajícího její knihu. Stál opřený o její strom, s její nejoblíbenější knihou v ruce a tak zvláštně se na ni díval. Nadechla se a chtěla mu něco říci, ale rozmyslela si to. Chvíli na sebe mlčky hleděli a zkoumavě pozorovali jeden druhého. Snad by tam takhle bez hnutí stáli ještě hodně dlouho, ale mladík se odhodlal k činu. Odlepil se od stromu a udělal krok směrem k ní. Nevěděla, co od něj může čekat, a tak instinktivně ustoupila. Zastavil se a trochu pousmál. Snad jí to mělo uklidnit, snad jí to mělo dodat důvěru. Než si to stačila rozmyslet, došel až k ní. „Máš moji knihu“, řekla smířlivě, aby prolomila to nepříjemné ticho. Neodpověděl. Zopakovala to, ale stále mlčel. Rozhodla se proto pro rázný čin. Chtěla mu ji vzít násilím, ale on ji s nečekanou prudkostí uchopil za zápěstí. Poplašeně vzhlédla…

A v té chvíli se to stalo! Jejich pohledy se setkali. Ona pohlížela na tmavovlasého mladíka s čokoládovýma očima. Podle jejího odhadu mu bylo tak osmadvacet. Zaujaly ji jeho krátké vlasy, které se mu neposlušně vlnily kolem tváře. A rašící strniště, které mu na tváři tvořilo jemný film, jí přišlo velmi svůdné. On zase pohlížel na dívku s havraními vlasy dlouhými až do pasu a tiše žasl nad její křehkostí. V duchu obdivoval její pleť, tak sametově hebkou a bílou jako čerstvě napadlý sníh. Ovšem z čeho byl doslova u vytržení byly její oči. Fascinovala ho jejich kouřově šedá až světle modrá barva. Když se podíval pozorněji, zračil se v nich strach a panika…

Dostala z neznámého mladíka strach. Rozum jí radil, aby se mu vytrhla a vzala nohy na ramena. Před očima jí běžely všechny ty tragické zprávy o mladých dívkách. Rodiče ji už tolikrát nabádali, aby nechodila na odlehlá místa. Ta tam byla všechna veselost a radost z pěkného počasí. Měla pocit, jako by i nebe potemnělo…

Probrala se ze svých myšlenek a uvědomila si, že ji stále pevně drží za zápěstí. Zmateně se na něj podívala. Snažila se odhadnout, co má v úmyslu, ale nedovolil jí to - uhnul pohledem. A pak stejně náhle, jako ji chytil, ji také i pustil. Otočil se a beze slova zmizel. Ještě chvíli tam jen tak stála a pak se rezignovaně vydala na cestu domů. Byla ráda, že se jí nic špatného nepřihodilo, ale mrzelo ji, že přišla o svoji oblíbenou knihu.

Podzim

Pokud vás tohle roční období uchvacuje stejně jako mne, doporučuji podívat se na tento odkaz. Jsou tu naprosto úžasné tapety. Ta kombinace barev, ta atmosféra ... to mi bere dech.