pondělí 18. listopadu 2013

3 tipy na trvalé zvýšení životní energie

Chcete se pustit do něčeho nového?
Je před vámi nová šance či příležitost nebo jste okolnostmi dohnáni ke změně?
Nebo jen chcete lépe zvládat stávající záležitosti?
Chtěli byste, ale prostě to nejde, nemáte potřebnou vitalitu?

Je možné, že vaše tělo nemá, co potřebuje. Chybí mu energie. V dnešní době je to běžné, spousta lidí dává přednost vydělávání peněz, dohánění termínů v práci nebo se honí za něčím jiným a ztrácí tak drahocennou životní energii. Lidé zapomínají na péči o své tělo. Avšak vaše tělo je to jediné, co s vámi bude procházet celý život, a pokud se mu budete správně věnovat, vrátí vám to v podobě vaší nekonečné energie, vitality, zdraví a s tím spojeného štěstí.

Vaše životní energie se zvenku projevuje jako vaše vitalita, odvaha a soustředění. To jsou nedílné součásti vašeho úspěšného života. Mám pro vás 3 tipy, jak si vaši životní energii můžete trvale navýšit:

1. Jezte a pijte kvalitně
Co jíte, významně ovlivňuje úroveň vaší energie. Energii můžete díky jídlu dobíjet pravidelně. Stačí si jídlo trochu plánovat a přemýšlet o něm. Vaše tělo vám poděkuje, když vyměníte konzervy a polotovary za čerstvě připravené jídlo. Balené a konzervované potraviny jsou energetičtí upíři, vysají z vás veškerou motivaci a elán. Naopak i to nejjednodušší jídlo připravené doma ve vás rozproudí čerstvou energii. Dejte přednost celozrnnému pečivu před bílým, omezte bílý cukr a mléčné výrobky vyměňte za zakysané. Vždy si vzpomeňte na čerstvou zeleninu a ovoce. Jsou to dobíječi vaší energie. Obecně platí, že je lepší jíst méně a střídmě. Jezte pravidelně 5x denně malé porce. Mějte u sebe vždy müsli nebo proteinovou tyčinku, abyste se vyhnuli tomu, že se vrhnete na bagetu s majonézou nebo na hamburger.
Pokud někdy cítíte hlad, může to být proto, že málo pijete. Voda je přítel vaší životní energie. Čistou vodu mějte vždy u sebe! Voda, kterou pijete, by měla být bez chloru. Na některých místech proto vodu z kohoutku raději vynechejte. Vybírejte si filtrovanou nebo balenou. Voda vaši energii vždy podpoří. Omezte co nejvíce sladké nápoje, kávu a černé čaje.

2. Hýbejte se a dýchejte!
Choďte, běhejte, plavejte, jezděte na kole, cvičte... Dělejte cokoliv, co je vám blízké a dostupné. I krátká procházka kolem domu je lepší než se vymlouvat, že nemáte na pohyb čas. Pokud vás nedostatek času na pravidelný pohyb trápí, zaparkujte auto dál než obvykle a dojděte pěšky nebo výtah vyměňte za schody. Vaše tělo vám poděkuje. Při pohybu do vašeho mozku proudí kyslík a další chemické látky a hormony. Ty způsobují, že po absolvování pohybové činnosti máte lepší náladu a více energie. Spojte pohyb s dýcháním! Pro vaši optimální pohodu je třeba zhluboka dýchat. Soustředěně se nadechujte a vydechujte. Čistíte tak své tělo a nabíjíte ho energií. Dýchání do břicha vás energií nabije, i když právě musíte sedět. Cíleně se několikrát zhluboka nadechněte a energie se ve vás rozproudí.

3. Choďte brzy spát
Možná se vám to bude zdát dětinské, ale nejlepší na to, abyste trvale disponovali dostatkem životní energie je chodit spát před 22. hodinou. Podle ajurvédy platí, že "hodina spánku před půlnocí vydá za dvě hodiny spánku po půlnoci". Někdy to samozřejmě z různých důvodů není možné, ale budete-li se cítit vyčerpaní, jděte 3 noci za sebou spát před 22h a sami ucítíte ten úžasný příliv nové energie a chuti do života.

Výše zmíněné tipy fungují, ale jen tehdy, když je aktivně používáte. Udělejte si proto z činností, které vám životní energii zvyšují, návyk. Je to vaše volba a vy se každý den rozhodujete, zda si k jídlu dáte něco kvalitního, zda si den zpestříte pohybovou aktivitou nebo zda televizi vypnete o něco dříve a půjdete spát. Vy rozhodujete, zda prožijete energií nabité dny nebo budete jen přežívat.
____________________________________________________
Převzato: Budstastny.cz, 3 tipy na trvalé zvýšení životní energie

neděle 17. listopadu 2013

50 důvodů, proč být veganem



Proč?
  • protože jsem otevřela oči
  • protože nikdo nemá právo odebrat dítě od matky
  • protože mlíčko patří telátkům, stejně jako maminčino mlíčko patří mně
  • protože preferuji lásku před chutí
  • protože si mezi zvířaty nevybíráme - nechme žít všechna zvířata
  • protože každý život je vzácný
  • protože duše zvířete je stejná jako má
  • protože zvířata tu žijí s námi, ne pro nás - všichni jsme pozemšťané
  • protože jim tluče srdce stejně jako mně
  • protože jejich němé výkřiky moje srdce slyší
  • protože já jsem hlas za němé
  • protože život zvířete má stejnou cenu jako můj
  • protože nechci vyrůst na smrti jiných
  • protože nechci podporovat nadprodukci živočišných potravin za cenu hladovění a smrti ostatních lidí a zvířat
  • protože veganství uchová zemi pro mnoho generací

Na dráhu veganky jsem se zatím nevydala, ale rozhodně už nespořádám všechno, co mi kdo naservíruje. V obchodě si potraviny pečlivě vybírám a v restauraci si objednávám v souladu se svým vnitřním přesvědčením.

Těchto 15 důvodů jsem vypíchla, protože mě hodně oslovily. A třeba to i někoho přiměje k zamyšlení. :)

sobota 16. listopadu 2013

Rozhovor s Janem Hnízdilem n°2

Kdo by nevěděl, kdo je MUDr. Jan Hnízdil, může se vrátit k jednomu z mých předchozích příspěvků - Rozhovor s Janem Hnízdilem n°1.

MUDR. HNÍZDIL KONČÍ PRAXI: ZAČNĚME BUDOVAT NOVÝ SYSTÉM!

Stává se Vám, pane doktore, že pacient trpí depresí, přestože k ní nemá důvod?
U deprese nebo úzkosti se někdy stává, že pacient nemá žádný výrazný životní, vztahový, finanční nebo existenční problém. Je to ale člověk s citlivou a úzkostnou povahou. Stresují ho banality, intenzivně prožívá starosti běžného života, vše si moc bere. Při stanovení diagnózy proto nestačí pátrat jen po zevních stresorech, je potřeba se také zajímat o individuální citlivost pacienta. Důležitou roli přitom hraje intuice. Emoční napětí je z pacientů doslova cítit. A dá se jím i nakazit. Americký psycholog Milton Friedmann v experimentu dokázal, že stačí, aby člověk pobýval několik minut v uzavřené místnosti, mlčky, ve společnosti dominantní, depresivní, negativistické, úzkostné nebo agresivní osoby a za chvíli to od ní "chytí".

Proto je dnes tolik depresí?
Nárůst počtu depresivních pacientů vnímám jako reflexi zběsilého způsobu života. Lidé už tempu nestačí a přesto jsou neustále nabádáni: "Vy nestačíte, selháváte, běžte k doktorovi, musíte se léčit." Podle nejnovějších údajů psychiatrické společnosti nejméně 650 tisíc lidí u nás bere soustavně antidepresiva. A to jsou jen ti podchycení. Mnoho lidí bere psychofarmaka nahodile, mimo jakoukoliv evidenci. Jak je to možné? Společenský systém je založený na individualismu, dravosti, expanzi. Musíme neustále růst. My už ale dál růst nemůžeme a nesmíme! Měli bychom se zastavit a zamyslet, jak chceme dál, jako jednotlivci i společnost, žít. Jednou se růst musí zastavit a pokud se nezastaví, tak už je to nekontrolovatelný růst. Jako rakovina. Společenský systém expanduje jako rakovinné bujení. Pokud si to nepřiznáme, tak nás zahubí.

Byl jste letos volit?
Nebyl. Nešel jsem ani k volbě prezidenta. Politicko-stranický systém je mrtvý. Odmítám s ním ztrácet čas a energii. Vždy jsem k volbám chodil. Dneska mi to ale připadá jako popohánět chcíplého koně. Když se podíváte na psychopaty, megalomany, lháře, podvodníky, kteří nás k volbám lákají, chtějí po nás, abychom se jim odevzdali, slibují, že za nás všechno zařídí... Stačí pustit televizi, otevřít noviny: lži, zloba, manipulace. Krize naší společnosti nemá v rámci politicko-stranického systému řešení. Adaptovat se na patologický systém zdravý člověk nemůže. Pokud se na něj adaptujete, stáváte se součástí nemocného systému. Z hlediska mentálního zdraví jste nemocná.

Neměli bychom se pokusit "odpojit" od tohoto stresujícího systému?
K volbám jsem sice nešel, to ale neznamená žít v izolaci. Podle mého názoru je lepší být občansky aktivním nevoličem, než pasivním voličem. Je potřeba se od kolabujícího systému odpojit a začít stavět nový systém. Měnit sám sebe, působit na svoje okolí. Odmítl jsem kolaborovat s farmaceutickým byznysem. Úplně jsem vystoupil z terminologie syndromů a diagnóz. Když přijde pacient, zeptám se ho: "Co vám je?" A on odpoví: "No, mám refluxní chorobu, našli mi herniaci plotny, hypercholesterolémii..." A já povídám: "Co to je? Já vám nerozumím. Mluvte se mnou česky. Povězte mi, jaké máte zdravotní potíže a jaké máte životní starosti. A já vám vysvětlím, jak to spolu souvisí. Latinu mi sem netahejte, to je berlička pro doktory, aby se mezi sebou nějak dohodli." Komplexní medicína, které se věnuji, přitom vůbec nestojí proti školní, biologické medicíně. Naopak ji rozvíjí. Podstatou komplexní medicíny je, že tělesné, duševní a životní potíže od sebe nelze oddělovat. Bylo by nešťastné, kdyby komplexní medicína naopak ignorovala nebo zlehčovala tělesné nálezy. Obojí se musí posuzovat vyváženě. Mrzí mě, že u školní medicíny tomu tak není. Úplně vytlačila psychiku a sociální souvislosti. Když přijdete s bolestí hlavy k doktorovi, kterého vidíte poprvé v životě a vůbec vás nezná, dostanete od něho rovnou žádanku na rentgen a prášky na bolest. Tak se nechová doktor, ale mechanik.

A jak se pozná dobrý lékař?
Základem kvalifikace každého doktora je perfektní znalost školní medicíny. To ale samo o sobě nestačí. Abych pochopil stonání pacientů, potřebuji znát i jejich život - kontext nemoci. Doktor Šavlík, zakladatel české psychosomatiky, říkal: "Dobrej doktor musí bejt zvědavej." To je přesné. Musí se zajímat nejen o nemoc, ale také o pacienta. Musí být zvědavý, jaký ten člověk je, jak žije, jak pracuje, jaké má starosti, radosti... Kromě kvalitního medicínského vzdělání by měl doktor mít také empatii, intuici, vzbuzovat důvěru, umět navázat s pacientem vztah. To se nedá ani nabiflovat, ani vynutit.

Dnes pacienta však většina lékařů spíš pošle na ten rentgen, než aby si s ním povídala...
Oni za to nemohou. Na škole jim nikdo nevysvětlil, jak nemoc souvisí se životem. Ani systém nemotivuje k tomu, aby se o to zajímali. Nejsou zvědaví. Bolí vás záda, tak šup na rentgen, operace ploténky a hotovo. Tak nás to naučili. Mám mnoho pacientů, kterým operace ploténky nejenže nepomohla, ale jejich potíže ještě zhoršila. Příčinou bolesti byla deprese. Ploténka byla jen náhodným nálezem. Něco je v životě tížilo a oni to nemohli unést. Neúnosnou a nesnesitelnou životní situaci somatizovali - ztělesňovali - bolestí zad. To, co nebyli schopni zvládnout vědomě ve svém životě, začalo postupem času jejich tělo signalizovat bolestí. Doktor Šavlík zdůrazňoval, že veškerá medicína není nic jiného než potvrzování pravdy lidových přísloví. Bolí ho hlava - má toho plnou hlavu. Závratě - hlava se mu z toho zatočila. Bolesti kolen - jde z toho do kolen. Každá nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jakou má povahu, jakým způsobem a v jakých podmínkách žije. Informace o tom, že dělá někde nějakou chybu. Dělám vlastně tlumočníka mezi tělesnou nemocí a myslí pacienta.

Člověk tedy stůně, protože si nerozumí?
Ano. A když si porozumí, pochopí informační hodnotu nemoci a změní své životní podmínky, chování, vztahy, životosprávu nebo pohyb, tak se obejde bez doktorů. Každou besedu začínám slovy: "Nejsem tu proto, abych vás pozval do své ordinace. Jsem tu proto, abyste porozuměli vlastní nemoci a k doktorovi chodit nemuseli. Tím nejlepším lékařem - psychosomatikem jste vy. Nikoho nehledejte. Když máte nějaký zdravotní problém, je potřeba, abyste se zastavili a zamysleli, kde děláte chybu. Pokud to uděláte včas, tak jsem si jistý, že na to přijdete a uzdravíte se sami."

Nicméně i vy v některých případech předepisujete léky.
Ano, i já používám antidepresiva, kortikoidy, antibiotika. Děkuji farmacii, že je mám k dispozici. Moje první otázka na pacienta ale vždy zní: "Chcete se léčit, nebo se chcete uzdravit?" Pacient se zarazí, co je to za hloupou otázku. "Jasně, že se chci uzdravit." "Dobrá, posaďte se a budeme si povídat o vašich nemocech a o vašich životních starostech. A já vám povím, jak to spolu souvisí." Na prvním místě je pochopit nemoc a poradit pacientovi, jak by měl změnit své životní podmínky, chování, aby mobilizoval ten nejúčinnější lék - svoji vlastní energii, samoúzdravné schopnosti. A teprve pokud na zvládnutí nemoci vlastními silami nestačí, předepíši mu léky. Ale jen dočasně, aby se odrazil ode dna a mohl udělat životní změnu.

A co když po zjištění, co všechno by musel změnit, pacient raději chce další léky?
To je každého volba, jestli se rozhodně doživotně používat berličku v podobě léků a příznaky jen potlačovat, nebo se vydá cestou vlastní změny k uzdravení.

Neslýcháte odpověď: Já to změnit nemohu, nezáleží to jen na mně, jsem vlastně odkázaný na léky... ?
To jsem často slýchával, dokud jsem dělal na klinice. Pacienti říkali: "Jsem nemocný, určete mi diagnózu a předepište léky. Uzdravte mne. Já si počkám. A do mého osobního života vám nic není." Pokud jsem léky nenapsal, pacienti se cítili být zanedbaní a podcenění. Nyní přicházejí s opačnou zakázkou: "Už nechci brát prášky, mám toho plné hrsti, je mi pořád špatně, poraďte mi, co mám udělat pro to, abych byl zdravý a brát to nemusel."

To je skvělé.
Moc mne těší, že lidé začínají svým nemocem rozumět. Zájem o komplexní medicínu je drtivý. Naše kapacity jsou ale totálně vyčerpány. Mohl bych vyšetřovat od rána do noci, lidé stojí ve frontách, vydávají se pořadová čísla, pozvání k besedám a žádosti o rozhovory se jen hrnou. Všichni volají o pomoc, jen málokdo je ochotný pomáhat. My už ale společenskou poptávku nedokážeme uspokojit bez společenské podpory. Nový obsah medicíny potřebuje také novou formu zdravotnictví. V současném systému je lékař motivován k tomu, aby hodně ordinoval, hodně vyšetřoval, hodně léčil. Pokud by pacienta uzdravil tím, že mu poradí, jak má změnit chování, dělá to sobě na úkor. Ve výkonovém systému se neuživí. Důsledkem jsou náklady, které už stát nedokáže zaplatit. Obrovská spousta vyšetření a prášků se ordinuje úplně zbytečně. Proto říkám: "Došli jsme do slepé uličky. Zastavme se a začněme společně, od základů, budovat nový systím. To za nás žádný politik neudělá."
________________________________________________________________________

pátek 15. listopadu 2013

Opice a krokodýl

Na břehu řeky Sarasvatí rostl mohutný fíkovník a na něm bydlela opice samotářka. Živila se jeho fíky a pila vodu z řeky. Žila tak ve své samotě klidně a spokojeně.

Jednou při obědě, když seděla na silné větvi nad řekou a požírala fíky, upadl jí jeden fík a sletěl do vody, až plesklo. V řece se zrovna proháněl krokodýl, uslyšel plesknutí a spadlý fík sežral. Zachutnal mu a pomyslel si:
"Kdyby se mi tak dostalo víc těchto sladkých plodů, to bych si pochutnal! Neumím však lézt po stromech, a čekat zbůhdarma, až nějaký fík sám spadne, je nemoudré."

Nicméně však stále otálel pod stromem a mlsně se díval vzhůru na fíky. Spatřil tam opici a zavolal na ni:
"Hej, ty jedna opice, natrhej mi pár fíků a hoď mi je sem dolů do řeky!"
Opice se zasmála a natrhala mu fíků do sytosti. Krokodýl byl rád a řekl opici:
"Děkuju ti ze srdce, milá opice. Vidím, že jsi hodná. Pojď, spřátelíme se, neboť nemám mezi zvířaty žádného přítele."
Opice samotářka odpověděla: "Ani já nemám žádného přítele. Spřátelme se tedy!"

Od té doby připlouval krokodýl každý den pod fíkovník, vylezl vždycky na břeh vedle opice a trávili spolu příjemné chvíle zábavným rozhovorem. Za krátký čas si jeden druhého tak oblíbili, že v celém kraji nebylo upřímnějších přátel nad ně.

Krokodýl byl tak rád ve společnosti opice, že se častokrát vrátil domů až hodně pozdě. Toho si všimla jeho manželka krokodýlice a měla mu to za zlé, ačkoli mu nic neřekla.

Jednou, když byl krokodýl opět u své opice, pravila s povzdechem krokodýlice své přítelkyni, která ji přišla navštívit:
"Přítelkyně, trápí mne jedna věc. Od nějaké doby tráví můj manžel krokodýl dlouhý čas mimo domov a vrací se až pozdě s večerem."
"Nic si z toho nedělej," řekla jí přítelkyně. "Vždyť to nemusí být nic, co by tě muselo trápit. Abych tě uklidnila, poplavu zítra za tvým manželem a zjistím, kde se tak dlouho zdržuje."

A tak také učinila. Sledovala krokodýla a viděla, že tráví celé odpoledne v družné zábavě s opicí pod fíkovníkem na břehu řeky. Řekla to krokodýlici a ta se dala do náramného nářku.
"Běda, běda," naříkala, " můj manžel krokodýl mě zanedbává a tráví svůj volný čas raději s nějakou opicí!"


Lehla si a předstírala, že je nemocná. Když se krokodýl toho dne vrátil od opice, ptal se polekaně:
"Co se stalo? Jak to, že jsi nemocná?"
Krokodýlice jen sténala a naříkala a její přítelkyně mu odpověděla:
"Onemocněla náhle velmi nebezpečnou chorobou. Je to choroba smrtelná. Připrav se, milý krokodýle, že tvá žena ještě dnes umře."
Krokodýl byl zoufalý a řekl:
"Hanba mi, vždyť já jsem ji vlastně zanedbával. Kdybych ji mohl zachránit, rád bych za ni obětoval svlj vlastní život!"
"To by nepomohlo," řekla přítelkyně. "Je pouze jediný lék, který by mohl tvou ženu zachránit, ale je to lék vzácný a pochybuju, že bys ho dokázal opatřit."
"Co je to za lék?" vykřikl krokodýl. "Ať je to, co je to, seženu ho ještě dnes!"
Tu přítelkyně pravila:
"Jen opičí srdce může zachránit tvou manželku před neodvratnou smrtí. Jinak zemře bez pomoci."
"Jaké neštěstí se to na mne řítí," pomyslel si nešťastný krokodýl v duchu.
"Kde jinde bych mohl opatřit opičí srdce než u své přítelkyně opice! Ale jak bych mohl být tak proradný a zradit naše věrné přátelství! A přece, když to neudělám, budu vinen smrtí své ženy! Ach, já nešťastný, co si jen počnu!"

S takovými myšlenkami pomalu plul zpátky k fíkovníku. Když ho uviděla opice, řekla mu:
"Ale, příteli, proč se dnes vracíš?"
"Uvědomil jsem si," pravil krokodýl, "že jsem vlastně nevděčný přítel. Každý den tu trávím s tebou a ještě jsem tě ani jednou nepozval k nám na ostrov, kde mám nádherný dům a velkou zahradu s ovocnými stromy. Také má žena by tě ráda poznala. Proto jsem se vrátil, abych tě pozval k nám na návštěvu."

"Ale já neumím plavat," řekla opice.
"To nevadí. Posaď se mi na hřbet, já tě odvezu."
Opice se mu důvěřivě posadila na hřbet a krokodýl se pohroužil do řeky. Avšak trudné myšlenky ho nepřestávaly trápit.
"Bože, bože," povzdechl si. "První místo jistě náleží manželce, a teprve druhé přítelkyni. A tak já musím kvůli ženě spáchat vraždu na přítelkyni."
Opice něco zaslechla a zeptala se:
"O čem to mluvíš, příteli?"
"To nic není," odpověděl krokodýl.
"Slyšela jsem, že vzdycháš," řekla opice, "a zdá se mi, že tě něco trápí. Svěř se mi, příteli, možná ti budu moci poradit."
A tu krokodýl pravil:
"Moji ženu zachvátila nevyléčitelná nemoc. To mne trápí."
"Vždyť na každou nemoc je nějaký lék," řekla opice. "Copak lékaři neznají lék na chorobu tvé manželky?"
"Prý jen opičí srdce," prořekl se krokodýl, "může mou manželku zachránit."
"Teď je po mně," pomyslela si opice, ale nahlas řekla:
"Ty můj milý příteli, pročpak si to neřekl hned? Jistě víš, že opice mají svá srdce pověšena vždy na tom stromě, na kterém bydlí. Moje srdce visí mezi fíky na fíkovníku. Kdybych to byla věděla, vzala bych je hned s sebou, abych je darovala tvé chudince ženě. Ale takhle se musíme vrátit, odkud jsme přišli."
Krokodýl řekl:
"A nebude tě rmoutit, že tak přijdeš o své srdce?"
"Co bych neudělala pro přítele," odpověděla opice. "Jen se rychle obrať ke břehu, ať tvá žena nemusí na lék čekat příliš dlouho."

Krokodýl se obrátil a plaval zpátky. Když připluli ke břehu, opice hbitě seskočila a vylezla na vrcholek fíkovníku. Když se dlouho nevracela, zavolal na ni krokodýl:
"Pojď už přece, proč mě zdržuješ?"
"Plav si sám na svůj ostrov, hlupáku," odpověděla mu opice. "Jsi hlupák a hlupákem zůstaneš! Cožpak může živý tvor mít své srdce mimo tělo? Plav! Svou hloupostí jsi ztratil přítelkyni!"
A krokodýlovi nezbylo, než plavat.
___________________________________________________________________________
Opice a krokodýl. Indická lidová pohádka. Text: Vladimír Miltner. Ilustrace: Ivo Klečka. © Nakladatelství Orbis, Praha, 1973. Cena: 70 hal.

čtvrtek 14. listopadu 2013

středa 13. listopadu 2013

Rozhovor s Janem Hnízdilem n°1

MUDr. Jan Hnízdil - internista a specialista v oboru komplexního rehabilitačního lékařství a psychosomatiky. Autor či spoluautor publikací Mým marodům - Jak vyrobit pacientaJak léčit nemoc šílené medicíny, Doping aneb zákulisí vrcholového sportuBolesti zad: mýty a realitaArtróza v psychosomatickém přístupu a dalších.

Studoval medicínu na Karlově univerzitě. Pracoval nejprve ve sportovním středisku Dukla Praha, později jako odborný asistent na katedře tělovýchovného lékařství Fakulty tělovýchovy a sportu UK. Byl členem odborného vědeckovýzkumného a terapeutického týmu pro idiopatickou dětskou skoliózu a funkční ženskou sterilitu. V letech 1994 až 2004 byl MUDr. Jan Hnízdil vedoucím lékařem rehabilitačního oddělení Fakultní polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a externím pedagogem III. lékařské fakulty UK pro problematiku dopingu a sportovní zátěže. V současné době pracuje v Centru komplexní péče v Dobřichovicích u Prahy. K 31.12.2013 zde ale svoji ordinaci ukončuje. Věnuje se problematice psychosomatické rehabilitace a léčby bolesti.

JSME ROZEŽRANÁ SPOLEČNOST, ŘÍKÁ MUDR. JAN HNÍZDIL

Cítíte se zdravý, pane doktore?
Po tělesné stránce to ujde. Mentálně si nejsem jistý. Dokonce jsem už před lety navštívil psychiatra, jestli si myslí, že je moje chování standardní. Paní doktorka mi tehdy pověděla, že trpím grafománií, spasitelským komplexem, aktivizmem, exhibicionizmem, občasnými depresemi a různými dalšími diagnózami, ale že mi prášky zatím nedá, protože mne ráda čte a prý by bylo škoda to tlumit.

Takže o svém dušením zdraví pochybujete?
Samozřejmě. Člověk, který nepochybuje o svém duševním zdraví, o svých činech, o sobě samém, považuje se za jedinečného a dokonalého, je s největší pravděpodobností psychopat. Existuje jednoduchý návod, jak odlišit neurotika od psychopata: zatímco neurotik trápí sám sebe, psychopat všechny okolo. Snad lidi kolem sebe moc netrápím. Úplně jistý si ale nejsem. To byste se musela zeptat jich.

Jaký je váš návod udržovat se zdravý, bez potřeby léků a lékařů?
Lidé žijí v iluzi , že když má někdo titul doktora, tak všemu rozumí a na všechno má návod. Žádné návody nedávám. Člověk by si měl uchovat selský rozum a neztrácet rozvahu. Nenechat se z ní vyvést různými módními trendy a "objevy" vědců. Měl by jíst to, co mu chutná, v klidu a s partnerem, se kterým si jídlo vychutná. Sebedokonaleji nastavený jídelníček je k ničemu, pokud do sebe jídlo v rychlosti nacpete a ještě se přitom pohádáte s manželkou. To si koledujete o refluxní chorobu. Lidově: leze vám to krkem. Stejně jako s jídlem, je to s pohybem. Jde o to, aby byl pestrý, bavil nás, abychom si ho užívali a zbytečně se nehonili. Kamarád a herec Jarda Dušek mi kdysi řekl: "Nehoň se, stejně se nedohoníš." Tak se tím snažím řídit. Rád jezdím na kole, plavu, v zimě na běžkách, baví mne i zahrada, štípání dříví... Americká vědecká studie, kterou jsem citoval v knížce o bolestech zad (Bolesti zad: mýty a realita), prokázala, že mnohem užitečnější než nějaké sofistikované fitness programy je, když se člověk normálně hýbe.

Čím se udržujete v kondici?
Příkladnou životosprávu zrovna nemám. Kovářova kobyla... znáte to. Snažím se, jak jen to jde, nějak kompenzovat každodenní sezení a stres v ordinaci. Střídají se u mne pacienti s úzkostmi a depresemi, s rakovinou, v zoufalé životní situaci. Už jen trpělivě je vyslechnout je zátěž. Každou volnou chvilku proto odbíhám do lesa. Z jara obvykle s igelitovým pytlem sbírám odpadky. Když rostou houby, tak s košíkem. S lesem o sebe navzájem pečujeme. Nejsem v náboženském smyslu věřící. Věřím v sílu přírody. Les je můj kostel.

Jaký je váš názor na léčení pomocí bylin?
Byliny mám rád. Na chalupě trháme mátu, meduňku, sléz, diviznu. Chodíme na šípky, lipový květ, trnky, bezinky, kostival, puškvorec. Manželka dělá čajové směsi, šťávy nebo likéry. Kamarádi si je nemohou vynachválit. Léky z bylin původně vycházely, postupně ale převládla chemie. Pokud to jen trochu jde, dávám přednost bylinám i u svých pacientů. Odpor proti nim pramení z neznalosti a komerce. Pokud by se lidé léčili bylinami, snížila by se spotřeba léků. To nemůže farmaceutický průmysl připustit. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že lidé polykají plnými hrstmi psychofarmaka. Jakmile ale máte na zahrádce pár rostlin konopí, vlítne vám tam zásahová jednotka.

Co považujete za příčinu dnes tolik rozšířené obezity?
Obezita je málokdy způsobena nějakou objektivní příčinou. Spíš než nemoc, je to životní postoj. Symbolizuje chování celé západní společnosti: rozežranost, poživačnost, honbu za neustálým růstem a expanzí. Měl jsem před měsícem pacientku - mladou podnikatelku, sto dvacet kilogramů. Způsob stravování odrážel její dravost v podnikání. Několik firem, stálá expanze, pohlcování konkurence. V jídle jen to nejlepší: bifteky z Argentiny, chilská vína, francouzské sýry. Navíc bez pohybu, bez partnera, odmítá se o cokoliv podělit. Přitom by chtěla být štíhlá. "Nadváha je zrcadlem Vašeho způsobu života. Pokud budete takhle žít, takhle se chovat není Vám pomoci," řekl jsem jí. Podobné je to s naší kynoucí společností. Naléhavě potřebujeme ozdravný půst, víc pohybu a méně expanze. Hlavně se ale musíme podělit s těmi, kteří se tak dobře nemají.

Tuk má ale také ochrannou a izolační funkci...
Řada pacientů se obaluje tukem, aby se chránili před vnějšími stresory, případně vnitřní úzkostí. Stálé napětí, ve kterém žijí, jim vyčerpává spoustu energie. V noci se budí a luxují ledničku, cpou se sladkostmi, přibývají na váze. Obezita je u nich výsledkem nešťastného řešení složité životní situace.

Co si myslíte o geneticky modifikovaných potravinách?
Vím jen to, co je v médiích. Genetika a moderní medicína dnes dokáží neuvěřitelné věci: genetické manipulace, genovou terapii... Umíme je spustit. Vůbec však nedokážeme odhadnout, jaké následky budou mít v dlouhodobém horizontu. A to nejen na člověka jako živočišný druh, ale na celý ekosystém. Experimenty s geneticky modifikovanými potravinami považuji za riskantní. Místo nekontrolovaného růstu a genetických experimentů dávám přednost pokojnému nerůstu: malá políčka, sady, zahrádky, farmy, maloprodukce a samovýroba.

Potřebuje dnešní člověk suplementovat vitaminy a minerály?
To základní, co naše tělo potřebuje, není problém získat z přirozené čerstvé stravy. Pokud jíte zdravě, doplňky nepotřebujete. Pokud jíte nezdravě, doplňky vám nepomohou. V Itálii zveřejnili velkou studii, která prokázala, že pro člověka je mnohem zdravější přijímat vitaminy a minerály z přirozených zdrojů - ovoce a zeleniny, než ve formě tablet. V ovoci a zelenině totiž jsou ve vyvážené podobě i s dalšími vitaminy, enzymy a účinnými látkami. Navíc nehrozí předávkování. K doplňkům a vitamínům bych se uchyloval jen výjimečně, jestliže je k tomu jasný medicínský důvod. Pokud je pacient starý, má těžkou osteoporózu, žaludek nedokáže trávit vitamín B - to je bez diskuze. Dávat ale doplňky dětem, odmalička je učit, že musí brát tablety - to ani náhodou. Člověk se přece nenarodil proto, aby bral prášky.
__________________________________________________________________
Převzato: Najimseazhubnu.cz, Jsme rozežraná společnost, říká MUDr. Jan Hnízdil

úterý 12. listopadu 2013

Banky

... aneb návod, jak se stát podvodníkem snadno, rychle, veřejně a legálně.

pondělí 11. listopadu 2013

Melaia a monuia

Král, který žil na ostrově Tonga, byl přesvědčen, že žádný muž na světě není hoden sňatku s dívkou tak nesmírně krásnou, jakou je jeho dcera. Snažil se proto zabránit tomu, aby ji nějaký muž vůbec mohl spatřit. To se však princezně nelíbilo. Jednou si postěžovala otci.
"Všechny dívky z našeho města se smějí koupat jen já ne."
A král se nad ní slitoval a kázal postavit u moře vysoký neprostupný plot. Za tímto plotem, skryta každému pohledu, se princezna každý den koupala. Nejdřív si zaplavala a pohrála s rybkami, potom ležela na bílém písku a snila.

Jednoho dne napadlo boha Slunce pohlédnout při své pouti po obloze za tento plot. A princezna ho svou krásou tak okouzlila, že se do ní na první pohled zamiloval. Princezna jeho lásku opětovala a sluneční bůh sestoupil na zem. Princezně se pak do roka narodil syn, kterého pojmenovala Sluníčko.


Když Sluníčko vyrostlo v mládence, bylo hrdé, svéhlavé a panovačné.
"Mým dědečkem je král a má matka je nejkrásnější žena na světě," říkalo.
Ostatní děti se ho bály, protože bylo kruté a silné. Ale jednou, když v záchvatu hněvu princ děti bil a urážel, postavily se mu na odpor. Jeden z hochů na Sluníčko zavolal:
"Každý z nás má otce, jen ty nemáš žádného!"

Sluníčko nejprve zaťalo pěsti a chtělo opovážlivé hochy ztrestat, ale pak se počaly po jeho tváři řinout slzy. Se vzlyky běželo k matce. Ta mu prozradila, že jeho otcem je sám bůh Slunce.

Sluníčko si utřelo slzy a řeklo: "Pohrdám lidskými dětmi. Již s nimi nechci žít."
Marně se ho matka snažila zadržet - ani se s ní nerozloučilo, odešlo, a matka již nikdy svého syna nespatřila.


Na pobřeží Sluníčko nasedlo do člunu, při odlivu vztyčilo plachtu a vyrazilo na moře. Tou dobou Slunce právě stoupalo vzhůru na oblohu. Když v poledne stálo nad člunem, Sluníčko na ně zavolalo:
"Otče, slyšíš mne?"
Slunce však bylo příliš vysoko a neslyšelo. Sluníčko se snažilo být včas na horizontě, kde Slunce zapadá, ale vítr již nebyl tak silný, a tak bůh Slunce zmizel dříve, než tam Sluníčko dorazilo. Sluníčko si proto řeklo, že příští den zkusí svého otce zastihnout na místě, kde vychází z moře. Plachtilo celou noc a ráno již bylo Slunci tak blízko, že jeho volání bůh Slunce uslyšel.
"Kdo mne volá?" řekl.
"To jsem já," vykřiklo Sluníčko, "tvůj syn! Moje matka je princezna v Tongu. Nemohl by ses na chvilku zastavit a popovídat si se mnou?"
Slunce odpovědělo:
"Nemohu se bohužel zdržet, protože lidé moji tvář už spatřili. Škoda, že jsi nepřišel o chvilku dříve. Měj se pěkně, můj synu, musím dále."
"Zůstaň, otče," volalo Sluníčko. "Když schováš svou tvář za mraky, můžeš přijít sem dolů ke mně a nikdo to nepozná."
Slunce se usmálo: "Jsi vskutku chytrý, synu."
A zavolalo mrak a pod jeho ochranou sklouzlo na okraj moře.

Slunce a Sluníčko spolu mluvili jen chvilku.
"Vyprávěj mi o svém životě, synu," řekl sluneční bůh.
Sluníčko vyprávělo o Tongu a o své matce, Slunce na oplátku prozradilo svému synkovi mnohá tajemství nebe. Pak řeklo:
"Ale teď si již musím pospíšit, jinak budou mít lidé strach. Počkej na tomto místě do noci a když moje sestra, bohyně Měsíce, tvoje teta, vystoupí z vody a bude se chtít vydat na svoji noční pouť, zavolej na ni a promluv s ní. Má dvě věci, jedna se jmenuje melaia a druhá monuia. Popros ji, aby ti dala melaiu. Když to uděláš, budeš šťastný, jestliže neposlechneš, stihne tě neštěstí."

Sluníčko setrvalo na místě až do večera. Bohyně Měsíce, sotva ho uviděla, zvolala:
"Uhni, dítě, jinak narazíš špicí lodě do mého obličeje!"
Sluníčko uhnulo trochu stranou a řeklo:
"Jsem synem tvého bratra, jmenuji se Sluníčko a ty jsi moje teta."
Měsíční bohyně se podivila.
"To je zvláštní, ale uhni mi z cesty. prosím, jinak bych nemohla vystoupit na oblohu."
"Když uhnu, milá teto, tak mě opustíš a nezískám věc, o kterou tě mám požádat."
"Neboj se, neopustím tě. prozraď mi ale, co žádáš."
Sluníčko vědělo, že má požádat o melaiu, ale protože bylo neposlušné a vzpurné, řeklo si:
"Proč bych mělo žádat právě o melaiu?" a odpovědělo: "Otec mi říkal, abys mi dala monuiu."
Bohyně Měsíce nechtěla věřit svým uším:
"Řekl tvůj otec skutečně monuiu? To není možné. Nebyla to snad melaia?"
Sluníčko se kouslo do rtů a vzdorovitě odpovědělo:
"Ne, teto, určitě to byla monuia. Otec říkal, že mi máš dát monuiu a melaiu si máš nechat."
To je mi divné, myslela si měsíční bohyně, můj bratr přece nemůže to dítě tak nenávidět, aby ho chtěl usmrtit. A dala Sluníčku melaiu a řekla:
"Tady máš, synovče, monuiu. Je to malá věc, zabalená v tomto šátku. Vezmi si ji a dobře si pamatuj: šátek nesmíš rozbalit, pokud jsi na moři! Kdybys mě neposlechl, potkalo by tě neštěstí. A teď se vrať co nejrychleji domů," dodala ještě.


Sluníčko se hned vypravilo na cestu zpět. Druhého dne ráno již bylo na dohled pobřeží Tonga. Sluníčko bylo stále netrpělivější. Nakonec neodolalo a rozbalilo ten šátek - aby se dozvědělo, co je ta zvláštní věc, která umí učinit člověka šťastným.

V šátku byla neobyčejně krásná mušle, zářila jasně červenou barvou. Sluníčko ještě nikdy nevidělo něco tak krásného. Chtělo mušli otevřít, aby spatřilo perlu, která se uvnitř skrývá. Vtom ale zpozorovalo zvláštní šum. K loďce se blížil proud mohutných velryb, zubatých žraloků, delfínů, tuňáků, želv a dalších obyvatel moře.
Marně rozkazovalo Sluníčko proudu, aby se vrátil. Slyšelo, jak ryby volají: "Melaia, melaia!"

Pak rybí hejno narazilo na člun a převrhlo ho. Ve vodě už na chlapce číhali žraloci. Tak Sluníčko skončilo strašnou smrtí. A lidé se nikdy nedověděli, co to melaia opravdu je ...
___________________________________________________________________________
Melaia a monuia. Polynéská lidová pohádka. Text: Petr Rezek. Ilustrace: Věra Krumphanzlová. © Nakladatelství Orbis, Praha, 1976. Cena: 70 hal.

středa 6. listopadu 2013

úterý 5. listopadu 2013