pátek 15. listopadu 2013

Opice a krokodýl

Na břehu řeky Sarasvatí rostl mohutný fíkovník a na něm bydlela opice samotářka. Živila se jeho fíky a pila vodu z řeky. Žila tak ve své samotě klidně a spokojeně.

Jednou při obědě, když seděla na silné větvi nad řekou a požírala fíky, upadl jí jeden fík a sletěl do vody, až plesklo. V řece se zrovna proháněl krokodýl, uslyšel plesknutí a spadlý fík sežral. Zachutnal mu a pomyslel si:
"Kdyby se mi tak dostalo víc těchto sladkých plodů, to bych si pochutnal! Neumím však lézt po stromech, a čekat zbůhdarma, až nějaký fík sám spadne, je nemoudré."

Nicméně však stále otálel pod stromem a mlsně se díval vzhůru na fíky. Spatřil tam opici a zavolal na ni:
"Hej, ty jedna opice, natrhej mi pár fíků a hoď mi je sem dolů do řeky!"
Opice se zasmála a natrhala mu fíků do sytosti. Krokodýl byl rád a řekl opici:
"Děkuju ti ze srdce, milá opice. Vidím, že jsi hodná. Pojď, spřátelíme se, neboť nemám mezi zvířaty žádného přítele."
Opice samotářka odpověděla: "Ani já nemám žádného přítele. Spřátelme se tedy!"

Od té doby připlouval krokodýl každý den pod fíkovník, vylezl vždycky na břeh vedle opice a trávili spolu příjemné chvíle zábavným rozhovorem. Za krátký čas si jeden druhého tak oblíbili, že v celém kraji nebylo upřímnějších přátel nad ně.

Krokodýl byl tak rád ve společnosti opice, že se častokrát vrátil domů až hodně pozdě. Toho si všimla jeho manželka krokodýlice a měla mu to za zlé, ačkoli mu nic neřekla.

Jednou, když byl krokodýl opět u své opice, pravila s povzdechem krokodýlice své přítelkyni, která ji přišla navštívit:
"Přítelkyně, trápí mne jedna věc. Od nějaké doby tráví můj manžel krokodýl dlouhý čas mimo domov a vrací se až pozdě s večerem."
"Nic si z toho nedělej," řekla jí přítelkyně. "Vždyť to nemusí být nic, co by tě muselo trápit. Abych tě uklidnila, poplavu zítra za tvým manželem a zjistím, kde se tak dlouho zdržuje."

A tak také učinila. Sledovala krokodýla a viděla, že tráví celé odpoledne v družné zábavě s opicí pod fíkovníkem na břehu řeky. Řekla to krokodýlici a ta se dala do náramného nářku.
"Běda, běda," naříkala, " můj manžel krokodýl mě zanedbává a tráví svůj volný čas raději s nějakou opicí!"


Lehla si a předstírala, že je nemocná. Když se krokodýl toho dne vrátil od opice, ptal se polekaně:
"Co se stalo? Jak to, že jsi nemocná?"
Krokodýlice jen sténala a naříkala a její přítelkyně mu odpověděla:
"Onemocněla náhle velmi nebezpečnou chorobou. Je to choroba smrtelná. Připrav se, milý krokodýle, že tvá žena ještě dnes umře."
Krokodýl byl zoufalý a řekl:
"Hanba mi, vždyť já jsem ji vlastně zanedbával. Kdybych ji mohl zachránit, rád bych za ni obětoval svlj vlastní život!"
"To by nepomohlo," řekla přítelkyně. "Je pouze jediný lék, který by mohl tvou ženu zachránit, ale je to lék vzácný a pochybuju, že bys ho dokázal opatřit."
"Co je to za lék?" vykřikl krokodýl. "Ať je to, co je to, seženu ho ještě dnes!"
Tu přítelkyně pravila:
"Jen opičí srdce může zachránit tvou manželku před neodvratnou smrtí. Jinak zemře bez pomoci."
"Jaké neštěstí se to na mne řítí," pomyslel si nešťastný krokodýl v duchu.
"Kde jinde bych mohl opatřit opičí srdce než u své přítelkyně opice! Ale jak bych mohl být tak proradný a zradit naše věrné přátelství! A přece, když to neudělám, budu vinen smrtí své ženy! Ach, já nešťastný, co si jen počnu!"

S takovými myšlenkami pomalu plul zpátky k fíkovníku. Když ho uviděla opice, řekla mu:
"Ale, příteli, proč se dnes vracíš?"
"Uvědomil jsem si," pravil krokodýl, "že jsem vlastně nevděčný přítel. Každý den tu trávím s tebou a ještě jsem tě ani jednou nepozval k nám na ostrov, kde mám nádherný dům a velkou zahradu s ovocnými stromy. Také má žena by tě ráda poznala. Proto jsem se vrátil, abych tě pozval k nám na návštěvu."

"Ale já neumím plavat," řekla opice.
"To nevadí. Posaď se mi na hřbet, já tě odvezu."
Opice se mu důvěřivě posadila na hřbet a krokodýl se pohroužil do řeky. Avšak trudné myšlenky ho nepřestávaly trápit.
"Bože, bože," povzdechl si. "První místo jistě náleží manželce, a teprve druhé přítelkyni. A tak já musím kvůli ženě spáchat vraždu na přítelkyni."
Opice něco zaslechla a zeptala se:
"O čem to mluvíš, příteli?"
"To nic není," odpověděl krokodýl.
"Slyšela jsem, že vzdycháš," řekla opice, "a zdá se mi, že tě něco trápí. Svěř se mi, příteli, možná ti budu moci poradit."
A tu krokodýl pravil:
"Moji ženu zachvátila nevyléčitelná nemoc. To mne trápí."
"Vždyť na každou nemoc je nějaký lék," řekla opice. "Copak lékaři neznají lék na chorobu tvé manželky?"
"Prý jen opičí srdce," prořekl se krokodýl, "může mou manželku zachránit."
"Teď je po mně," pomyslela si opice, ale nahlas řekla:
"Ty můj milý příteli, pročpak si to neřekl hned? Jistě víš, že opice mají svá srdce pověšena vždy na tom stromě, na kterém bydlí. Moje srdce visí mezi fíky na fíkovníku. Kdybych to byla věděla, vzala bych je hned s sebou, abych je darovala tvé chudince ženě. Ale takhle se musíme vrátit, odkud jsme přišli."
Krokodýl řekl:
"A nebude tě rmoutit, že tak přijdeš o své srdce?"
"Co bych neudělala pro přítele," odpověděla opice. "Jen se rychle obrať ke břehu, ať tvá žena nemusí na lék čekat příliš dlouho."

Krokodýl se obrátil a plaval zpátky. Když připluli ke břehu, opice hbitě seskočila a vylezla na vrcholek fíkovníku. Když se dlouho nevracela, zavolal na ni krokodýl:
"Pojď už přece, proč mě zdržuješ?"
"Plav si sám na svůj ostrov, hlupáku," odpověděla mu opice. "Jsi hlupák a hlupákem zůstaneš! Cožpak může živý tvor mít své srdce mimo tělo? Plav! Svou hloupostí jsi ztratil přítelkyni!"
A krokodýlovi nezbylo, než plavat.
___________________________________________________________________________
Opice a krokodýl. Indická lidová pohádka. Text: Vladimír Miltner. Ilustrace: Ivo Klečka. © Nakladatelství Orbis, Praha, 1973. Cena: 70 hal.

čtvrtek 14. listopadu 2013

středa 13. listopadu 2013

Rozhovor s Janem Hnízdilem n°1

MUDr. Jan Hnízdil - internista a specialista v oboru komplexního rehabilitačního lékařství a psychosomatiky. Autor či spoluautor publikací Mým marodům - Jak vyrobit pacientaJak léčit nemoc šílené medicíny, Doping aneb zákulisí vrcholového sportuBolesti zad: mýty a realitaArtróza v psychosomatickém přístupu a dalších.

Studoval medicínu na Karlově univerzitě. Pracoval nejprve ve sportovním středisku Dukla Praha, později jako odborný asistent na katedře tělovýchovného lékařství Fakulty tělovýchovy a sportu UK. Byl členem odborného vědeckovýzkumného a terapeutického týmu pro idiopatickou dětskou skoliózu a funkční ženskou sterilitu. V letech 1994 až 2004 byl MUDr. Jan Hnízdil vedoucím lékařem rehabilitačního oddělení Fakultní polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a externím pedagogem III. lékařské fakulty UK pro problematiku dopingu a sportovní zátěže. V současné době pracuje v Centru komplexní péče v Dobřichovicích u Prahy. K 31.12.2013 zde ale svoji ordinaci ukončuje. Věnuje se problematice psychosomatické rehabilitace a léčby bolesti.

JSME ROZEŽRANÁ SPOLEČNOST, ŘÍKÁ MUDR. JAN HNÍZDIL

Cítíte se zdravý, pane doktore?
Po tělesné stránce to ujde. Mentálně si nejsem jistý. Dokonce jsem už před lety navštívil psychiatra, jestli si myslí, že je moje chování standardní. Paní doktorka mi tehdy pověděla, že trpím grafománií, spasitelským komplexem, aktivizmem, exhibicionizmem, občasnými depresemi a různými dalšími diagnózami, ale že mi prášky zatím nedá, protože mne ráda čte a prý by bylo škoda to tlumit.

Takže o svém dušením zdraví pochybujete?
Samozřejmě. Člověk, který nepochybuje o svém duševním zdraví, o svých činech, o sobě samém, považuje se za jedinečného a dokonalého, je s největší pravděpodobností psychopat. Existuje jednoduchý návod, jak odlišit neurotika od psychopata: zatímco neurotik trápí sám sebe, psychopat všechny okolo. Snad lidi kolem sebe moc netrápím. Úplně jistý si ale nejsem. To byste se musela zeptat jich.

Jaký je váš návod udržovat se zdravý, bez potřeby léků a lékařů?
Lidé žijí v iluzi , že když má někdo titul doktora, tak všemu rozumí a na všechno má návod. Žádné návody nedávám. Člověk by si měl uchovat selský rozum a neztrácet rozvahu. Nenechat se z ní vyvést různými módními trendy a "objevy" vědců. Měl by jíst to, co mu chutná, v klidu a s partnerem, se kterým si jídlo vychutná. Sebedokonaleji nastavený jídelníček je k ničemu, pokud do sebe jídlo v rychlosti nacpete a ještě se přitom pohádáte s manželkou. To si koledujete o refluxní chorobu. Lidově: leze vám to krkem. Stejně jako s jídlem, je to s pohybem. Jde o to, aby byl pestrý, bavil nás, abychom si ho užívali a zbytečně se nehonili. Kamarád a herec Jarda Dušek mi kdysi řekl: "Nehoň se, stejně se nedohoníš." Tak se tím snažím řídit. Rád jezdím na kole, plavu, v zimě na běžkách, baví mne i zahrada, štípání dříví... Americká vědecká studie, kterou jsem citoval v knížce o bolestech zad (Bolesti zad: mýty a realita), prokázala, že mnohem užitečnější než nějaké sofistikované fitness programy je, když se člověk normálně hýbe.

Čím se udržujete v kondici?
Příkladnou životosprávu zrovna nemám. Kovářova kobyla... znáte to. Snažím se, jak jen to jde, nějak kompenzovat každodenní sezení a stres v ordinaci. Střídají se u mne pacienti s úzkostmi a depresemi, s rakovinou, v zoufalé životní situaci. Už jen trpělivě je vyslechnout je zátěž. Každou volnou chvilku proto odbíhám do lesa. Z jara obvykle s igelitovým pytlem sbírám odpadky. Když rostou houby, tak s košíkem. S lesem o sebe navzájem pečujeme. Nejsem v náboženském smyslu věřící. Věřím v sílu přírody. Les je můj kostel.

Jaký je váš názor na léčení pomocí bylin?
Byliny mám rád. Na chalupě trháme mátu, meduňku, sléz, diviznu. Chodíme na šípky, lipový květ, trnky, bezinky, kostival, puškvorec. Manželka dělá čajové směsi, šťávy nebo likéry. Kamarádi si je nemohou vynachválit. Léky z bylin původně vycházely, postupně ale převládla chemie. Pokud to jen trochu jde, dávám přednost bylinám i u svých pacientů. Odpor proti nim pramení z neznalosti a komerce. Pokud by se lidé léčili bylinami, snížila by se spotřeba léků. To nemůže farmaceutický průmysl připustit. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že lidé polykají plnými hrstmi psychofarmaka. Jakmile ale máte na zahrádce pár rostlin konopí, vlítne vám tam zásahová jednotka.

Co považujete za příčinu dnes tolik rozšířené obezity?
Obezita je málokdy způsobena nějakou objektivní příčinou. Spíš než nemoc, je to životní postoj. Symbolizuje chování celé západní společnosti: rozežranost, poživačnost, honbu za neustálým růstem a expanzí. Měl jsem před měsícem pacientku - mladou podnikatelku, sto dvacet kilogramů. Způsob stravování odrážel její dravost v podnikání. Několik firem, stálá expanze, pohlcování konkurence. V jídle jen to nejlepší: bifteky z Argentiny, chilská vína, francouzské sýry. Navíc bez pohybu, bez partnera, odmítá se o cokoliv podělit. Přitom by chtěla být štíhlá. "Nadváha je zrcadlem Vašeho způsobu života. Pokud budete takhle žít, takhle se chovat není Vám pomoci," řekl jsem jí. Podobné je to s naší kynoucí společností. Naléhavě potřebujeme ozdravný půst, víc pohybu a méně expanze. Hlavně se ale musíme podělit s těmi, kteří se tak dobře nemají.

Tuk má ale také ochrannou a izolační funkci...
Řada pacientů se obaluje tukem, aby se chránili před vnějšími stresory, případně vnitřní úzkostí. Stálé napětí, ve kterém žijí, jim vyčerpává spoustu energie. V noci se budí a luxují ledničku, cpou se sladkostmi, přibývají na váze. Obezita je u nich výsledkem nešťastného řešení složité životní situace.

Co si myslíte o geneticky modifikovaných potravinách?
Vím jen to, co je v médiích. Genetika a moderní medicína dnes dokáží neuvěřitelné věci: genetické manipulace, genovou terapii... Umíme je spustit. Vůbec však nedokážeme odhadnout, jaké následky budou mít v dlouhodobém horizontu. A to nejen na člověka jako živočišný druh, ale na celý ekosystém. Experimenty s geneticky modifikovanými potravinami považuji za riskantní. Místo nekontrolovaného růstu a genetických experimentů dávám přednost pokojnému nerůstu: malá políčka, sady, zahrádky, farmy, maloprodukce a samovýroba.

Potřebuje dnešní člověk suplementovat vitaminy a minerály?
To základní, co naše tělo potřebuje, není problém získat z přirozené čerstvé stravy. Pokud jíte zdravě, doplňky nepotřebujete. Pokud jíte nezdravě, doplňky vám nepomohou. V Itálii zveřejnili velkou studii, která prokázala, že pro člověka je mnohem zdravější přijímat vitaminy a minerály z přirozených zdrojů - ovoce a zeleniny, než ve formě tablet. V ovoci a zelenině totiž jsou ve vyvážené podobě i s dalšími vitaminy, enzymy a účinnými látkami. Navíc nehrozí předávkování. K doplňkům a vitamínům bych se uchyloval jen výjimečně, jestliže je k tomu jasný medicínský důvod. Pokud je pacient starý, má těžkou osteoporózu, žaludek nedokáže trávit vitamín B - to je bez diskuze. Dávat ale doplňky dětem, odmalička je učit, že musí brát tablety - to ani náhodou. Člověk se přece nenarodil proto, aby bral prášky.
__________________________________________________________________
Převzato: Najimseazhubnu.cz, Jsme rozežraná společnost, říká MUDr. Jan Hnízdil

úterý 12. listopadu 2013

Banky

... aneb návod, jak se stát podvodníkem snadno, rychle, veřejně a legálně.

pondělí 11. listopadu 2013

Melaia a monuia

Král, který žil na ostrově Tonga, byl přesvědčen, že žádný muž na světě není hoden sňatku s dívkou tak nesmírně krásnou, jakou je jeho dcera. Snažil se proto zabránit tomu, aby ji nějaký muž vůbec mohl spatřit. To se však princezně nelíbilo. Jednou si postěžovala otci.
"Všechny dívky z našeho města se smějí koupat jen já ne."
A král se nad ní slitoval a kázal postavit u moře vysoký neprostupný plot. Za tímto plotem, skryta každému pohledu, se princezna každý den koupala. Nejdřív si zaplavala a pohrála s rybkami, potom ležela na bílém písku a snila.

Jednoho dne napadlo boha Slunce pohlédnout při své pouti po obloze za tento plot. A princezna ho svou krásou tak okouzlila, že se do ní na první pohled zamiloval. Princezna jeho lásku opětovala a sluneční bůh sestoupil na zem. Princezně se pak do roka narodil syn, kterého pojmenovala Sluníčko.


Když Sluníčko vyrostlo v mládence, bylo hrdé, svéhlavé a panovačné.
"Mým dědečkem je král a má matka je nejkrásnější žena na světě," říkalo.
Ostatní děti se ho bály, protože bylo kruté a silné. Ale jednou, když v záchvatu hněvu princ děti bil a urážel, postavily se mu na odpor. Jeden z hochů na Sluníčko zavolal:
"Každý z nás má otce, jen ty nemáš žádného!"

Sluníčko nejprve zaťalo pěsti a chtělo opovážlivé hochy ztrestat, ale pak se počaly po jeho tváři řinout slzy. Se vzlyky běželo k matce. Ta mu prozradila, že jeho otcem je sám bůh Slunce.

Sluníčko si utřelo slzy a řeklo: "Pohrdám lidskými dětmi. Již s nimi nechci žít."
Marně se ho matka snažila zadržet - ani se s ní nerozloučilo, odešlo, a matka již nikdy svého syna nespatřila.


Na pobřeží Sluníčko nasedlo do člunu, při odlivu vztyčilo plachtu a vyrazilo na moře. Tou dobou Slunce právě stoupalo vzhůru na oblohu. Když v poledne stálo nad člunem, Sluníčko na ně zavolalo:
"Otče, slyšíš mne?"
Slunce však bylo příliš vysoko a neslyšelo. Sluníčko se snažilo být včas na horizontě, kde Slunce zapadá, ale vítr již nebyl tak silný, a tak bůh Slunce zmizel dříve, než tam Sluníčko dorazilo. Sluníčko si proto řeklo, že příští den zkusí svého otce zastihnout na místě, kde vychází z moře. Plachtilo celou noc a ráno již bylo Slunci tak blízko, že jeho volání bůh Slunce uslyšel.
"Kdo mne volá?" řekl.
"To jsem já," vykřiklo Sluníčko, "tvůj syn! Moje matka je princezna v Tongu. Nemohl by ses na chvilku zastavit a popovídat si se mnou?"
Slunce odpovědělo:
"Nemohu se bohužel zdržet, protože lidé moji tvář už spatřili. Škoda, že jsi nepřišel o chvilku dříve. Měj se pěkně, můj synu, musím dále."
"Zůstaň, otče," volalo Sluníčko. "Když schováš svou tvář za mraky, můžeš přijít sem dolů ke mně a nikdo to nepozná."
Slunce se usmálo: "Jsi vskutku chytrý, synu."
A zavolalo mrak a pod jeho ochranou sklouzlo na okraj moře.

Slunce a Sluníčko spolu mluvili jen chvilku.
"Vyprávěj mi o svém životě, synu," řekl sluneční bůh.
Sluníčko vyprávělo o Tongu a o své matce, Slunce na oplátku prozradilo svému synkovi mnohá tajemství nebe. Pak řeklo:
"Ale teď si již musím pospíšit, jinak budou mít lidé strach. Počkej na tomto místě do noci a když moje sestra, bohyně Měsíce, tvoje teta, vystoupí z vody a bude se chtít vydat na svoji noční pouť, zavolej na ni a promluv s ní. Má dvě věci, jedna se jmenuje melaia a druhá monuia. Popros ji, aby ti dala melaiu. Když to uděláš, budeš šťastný, jestliže neposlechneš, stihne tě neštěstí."

Sluníčko setrvalo na místě až do večera. Bohyně Měsíce, sotva ho uviděla, zvolala:
"Uhni, dítě, jinak narazíš špicí lodě do mého obličeje!"
Sluníčko uhnulo trochu stranou a řeklo:
"Jsem synem tvého bratra, jmenuji se Sluníčko a ty jsi moje teta."
Měsíční bohyně se podivila.
"To je zvláštní, ale uhni mi z cesty. prosím, jinak bych nemohla vystoupit na oblohu."
"Když uhnu, milá teto, tak mě opustíš a nezískám věc, o kterou tě mám požádat."
"Neboj se, neopustím tě. prozraď mi ale, co žádáš."
Sluníčko vědělo, že má požádat o melaiu, ale protože bylo neposlušné a vzpurné, řeklo si:
"Proč bych mělo žádat právě o melaiu?" a odpovědělo: "Otec mi říkal, abys mi dala monuiu."
Bohyně Měsíce nechtěla věřit svým uším:
"Řekl tvůj otec skutečně monuiu? To není možné. Nebyla to snad melaia?"
Sluníčko se kouslo do rtů a vzdorovitě odpovědělo:
"Ne, teto, určitě to byla monuia. Otec říkal, že mi máš dát monuiu a melaiu si máš nechat."
To je mi divné, myslela si měsíční bohyně, můj bratr přece nemůže to dítě tak nenávidět, aby ho chtěl usmrtit. A dala Sluníčku melaiu a řekla:
"Tady máš, synovče, monuiu. Je to malá věc, zabalená v tomto šátku. Vezmi si ji a dobře si pamatuj: šátek nesmíš rozbalit, pokud jsi na moři! Kdybys mě neposlechl, potkalo by tě neštěstí. A teď se vrať co nejrychleji domů," dodala ještě.


Sluníčko se hned vypravilo na cestu zpět. Druhého dne ráno již bylo na dohled pobřeží Tonga. Sluníčko bylo stále netrpělivější. Nakonec neodolalo a rozbalilo ten šátek - aby se dozvědělo, co je ta zvláštní věc, která umí učinit člověka šťastným.

V šátku byla neobyčejně krásná mušle, zářila jasně červenou barvou. Sluníčko ještě nikdy nevidělo něco tak krásného. Chtělo mušli otevřít, aby spatřilo perlu, která se uvnitř skrývá. Vtom ale zpozorovalo zvláštní šum. K loďce se blížil proud mohutných velryb, zubatých žraloků, delfínů, tuňáků, želv a dalších obyvatel moře.
Marně rozkazovalo Sluníčko proudu, aby se vrátil. Slyšelo, jak ryby volají: "Melaia, melaia!"

Pak rybí hejno narazilo na člun a převrhlo ho. Ve vodě už na chlapce číhali žraloci. Tak Sluníčko skončilo strašnou smrtí. A lidé se nikdy nedověděli, co to melaia opravdu je ...
___________________________________________________________________________
Melaia a monuia. Polynéská lidová pohádka. Text: Petr Rezek. Ilustrace: Věra Krumphanzlová. © Nakladatelství Orbis, Praha, 1976. Cena: 70 hal.

středa 6. listopadu 2013

úterý 5. listopadu 2013

středa 9. října 2013

Týden hispánské kultury

Opět začíná Týden hispánské kultury v Plzni. A opět jej pořádá CSKV (Centrum španělské kultury a vzdělávání). Tentokrát se nese v duchu ¡Que viva México! ... ať žije Mexiko. =)

Nejenže jde o akci spojenou se španělštinou, španělskou (potažmo mexickou) kulturou, vernisážemi, výstavami, promítáním španělských filmů, ochutnávkami mexických dobrot, tanečními a hudebními vystoupeními a workshopy, flamencem a dalším... při tom moje srdce radostí poskočilo. Ale letošní THK je ještě ke všemu propojen se Santiagem de Compostela, respektive se Svatojakubskou poutí, která v něm končí... mé srdce dělá kotrmelce. =) 


pondělí 9. září 2013

Burčák

Jako každý rok touhle dobou začíná Vinobraní a s ním je neodmyslitelně spjat prodej burčáku. Božská toť mana pro mé smysly. Letos se v souvislosti s burčákem opět řeší jeho správné označení. Podívala jsem se tomu tedy na zoubek.

Zákon č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících předpisů ve svém § 15 říká:

(1) Částečně zkvašený hroznový mošt* smí být nabízen ke spotřebě pod označením "burčák", jestliže pochází výlučně z vinných hroznů, které byly sklizeny a zpracovány na území České republiky.

(2) Částečně zkvašený hroznový mošt lze nabízet k přímé lidské spotřebě mezi 1. srpnem a 30. listopadem kalendářního roku, v němž byly vinné hrozny sklizeny, pokud je částečně zkvašený hroznový mošt ve stavu kvašení.

(3) Při nabízení částečně zkvašeného hroznového moštu nebo částečně zkvašeného hroznového moštu nabízeného spotřebiteli pod označením "burčák" k přímé lidské spotřebě musí být viditelně umístěny údaje, že se jedná o částečně zkvašený hroznový mošt nebo "burčák" a kdo je jeho výrobcem.
_________________
* Nařízení Rady (ES) č. 1493/1999, o společné organizaci trhu s vínem

3. Částečně zkvašený hroznový mošt: produkt získaný kvašeným hroznového moštu se skutečným obsahem alkoholu vyšším než 1% objemové a nižším než tři pětiny celkového obsahu alkoholu; za částečně zkvašený hroznový mošt nejsou považována určitá jakostní vína s. o. se skutečným obsahem alkoholu nižším než tři pětiny celkového obsahu alkoholu, avšak nejméně 4,5% objemového.
___________________________________________________________________________

Co jsem třeba nevěděla (a dočetla se zde), je, že u burčáku se rozlišují různá stádia dle prokvašení.

1. Sladký - převažuje cukr nad alkoholem, burčák je ve stadiu zrodu, chuť moštová

2. Ve varu - maximální vrchol aktivity kvasinek, poměr cukru a alkoholu 50% na 50%

3. Po zlomení - zde již převažuje alkoholická chuť nad sladkostí, vystupují kyseliny

4. Mydliňák - chuť velmi různorodá, obsahuje kvasné látky, ostřejší kyseliny, cukr zaniká, vystupuje alkohol

5. Mladé víno - téměř čisté víno, ustálená chuť, vystupuje vůně odrůdy, sedimentují kvasné kaly

Červený burčák je mošt, který kvasí se rmutem modrých hroznů na červené víno. Má stejná stádia jako bílý burčák, ale zůstává až do vylisování na matolinách.

Říká se, že pro uchování zdraví musí člověk vypít burčáku tolik, kolik krve koluje v jeho žilách. Něco na tom úsloví asi bude... Díky kvasinkám se v něm objevují bílkovinné látky, takže je výživný. Obsahuje tiamin, jeden z vitamínů skupiny B, který prý podporuje srdeční činnost. Kyselina nikotinová a nikotinamid zabraňují nervovým a kožním poruchám. A kyselina pantotenová zase chrání tělo proti onemocněním sliznice a zažívacího ústrojí. O pozitivním, čistícím vlivu na trávicí ústrojí už není pochyb.

neděle 8. září 2013

Život po smrti

Strach ze smrti je velice účinný nástroj, jak s lidmi manipulovat a ovládat je. Když nebudete mít strach ze smrti, tak nebude možné vás tím ovládat. Lidé, kteří vás ovládají, už to od vašeho útlého dětství zapisují do vašich myslí. Už od první návštěvy školy je lidem vtloukán tento nesmysl do hlavy. To samé dělá náboženství. Straší peklem a slibuje, že něco přijde až potom. Teď ale musíš trpět a platit a teprve potom se něco změní. Všechno je to jen manipulace.

Osobně se divím, že ještě dnes existují lidé, kteří nevědí, že jsme duchové žijící v lidském těle, které nám umožňuje žít v této dimenzi. Každý z nás přišel z nějakého místa ve vesmíru. A každý sem přišel proto, aby zde prožil zkušenost mnohdy trvající celou řadu tělesných životů v různých tělech.

Ztrátou fyzického těla nic nekončí. Je to, jako když sundáte oblek. Také tím nepřijdete o život. Oblečete si jiný a život jde dál. Takže netruchlete pro lidi, které jste měli rádi. Je to podobné, jako když odjeli na delší cestu. Přijde doba, kdy se opět shledáte. Uvědomte si, že jste nesmrtelné bytosti. Pro mnoho lidí to bývá velkým překvapením, když umřou a stále nejsou mrtví a vše funguje dál. Jen je jim divné, že je najednou nikdo nevidí a podobně. Nejsou na to, co přijde po ztrátě těla, připraveni. Ale lidé, kteří to prožili, už se nikdy smrti nebojí. Vědí naprosto jistě, co bude následovat.

Je mnoho vynikajících odborníků, kteří vám to mohou potvrdit.

Doktor Jeffrey Long založil nadaci pro výzkum zážitků v blízkosti smrti. Bylo zmapováno obrovské množství případů, a to, že smrtí nic nekončí, je jednoznačně potvrzeno. Mnoho informací můžete najít na stránkách této nadace. Doktor Long napsal o těchto věcech knihu, kterou si můžete přečíst. Je pouze v angličtině a jmenuje se Evidence of the Afterlife.

Doktor Raymond Moody je dalším vynikajícím odborníkem, který zasvětil svůj život zkoumání těchto pravd. Napsal knihy Život po životě, Život před životem - návraty do minulých životů, Život po ztrátě, Světlo po životě - život duše po smrti a další. Jeho knihy jsou dostupné v češtině. Můžete se podívat i na jeho stránky. Informací je obrovské množství, stejně jako důkazů. Prožilo to mnoho milionů lidé. A knih na toto téma je velké množství i v českém jazyce.

Sekta materialistů a skeptiků je stále hodně rozšířená. Stále káže své bludy, které jim natloukli do hlavy v průběhu jejich vzdělávání. Naprostá většina lidí, kteří existenci posmrtného života popírají, se dlouhodobě o tyto věci nezajímá. Jen omílají to, co je naučili. Není proto důvod jim věřit. Záměr je takový, abyste se báli smrti. A proto vám to budou neustále vymlouvat. Abyste se nezbavili strachu a mohli vás ovládat. Proto o svém duchovním těle nesmíte vědět.

Muži v tomto dokumentu zasvětili tomuto výzkumu celý život. Jsou to vynikající odborníci ve svém oboru, takže jim můžete věřit. Smrt neexistuje a je krásné to vědět. Je toho tolik před námi. Tak to opravdu je.
________________________________
Převzato: Youtube.com, zdravaplaneta