Do Španělska jsem přiletěla na konci srpna - s batohem na zádech, obrovským kufrem (který jsem ledvá utáhla) a zimní bundou v ruce (přestože denní teploty se šplhaly ke třicítce). Kamarádka byla vyzbrojená obdobně.
"Chystáme se na přistání v Santiagu de Compostela, venkovní teplota je 14°C a prší," informoval nás pilot pro případ, že by si někdo nevšiml té zlověstně zatažené oblohy, kterou jsme právě prolétávali. Zimní bunda nám ještě přišla vhod.
Opustily jsme
letištní halu, nastoupily do letištního autobusu a na pár měsíců se se vším tím "letištním" rozloučily. Vysadit jsme se nechaly na
Estación de Autobuses, protože odtud měl být náš hostel nejblíž. Dle mého prvního dojmu je místní autobusové nádraží v podstatě taková plechová bouda, kam autobus jedněmi vraty vjede, vysadí / nabere cestující a druhými zase vyjede. Říkala jsem si, že naše pojetí otevřených autobusových nádraží, která jsou proti dešti a slunci krytá stříškami, je mnohem lepší. Na pohled druhý (a všechny další) se ukázalo, že ta jejich koncepce "autobusák v baráku" není až tak špatná. Vlastně je dost dobrá, protože když v Santiagu prší ...
Obtěžkané vším, co jsme v dalších deseti měsících mohly životně potřebovat, jsme vyklopýtaly před budovu autobusového nádraží a s adresou (a google mapkou) v ruce jsme se jaly hledat náš hostel.
Pokračování příště...
 |
| a takhle to vypadá, když prší :D |
 |
| Estación de Autobuses |
