Ondine

Bylo, nebylo ...
V Irsku žil jeden rybář. Každý den vyplouval na moře a vytahoval z vody své sítě. Jednoho dne se v síti objevila mladá krásná dívka. Nechala si říkat Ondine - "ta, která přichází z moře" a zůstala s rybářem.

Rybář měl malou nemocnou dceru. Aby ji rozptýlil, vyprávěl jí příběh - o rybáři, který z moře vylovil mořskou pannu.

Ondine ale nebyla mořskou pannou. Spíše připomínala jinou vodní bytost - selkii. Selkie žije v moři jako tuleň a touží se stát lidskou bytostí. Aby se v ni mohla proměnit, vystoupí z vody a ztratí tak svůj tulení oblek. Ten musí znovu najít a zakopat na souši. Když tak učiní, může zůstat 7 let a vyplakat 7 slz a najít nečekané štěstí se smrtelníkem.

Kam se poděl můj sýr?

Tak se jmenuje útlá knížečka, kterou jsem si přečetla už před pár lety, ale nějak na ni pozapomněla. A aby mi neupadla v zapomnění jednou provždy, takto si ji tu zvěčňuji.

Vlastně začnu tím, jak jsem si na ni po tak dlouhé době vzpomněla.

Minulý měsíc jsem vedla rozhovor se svojí spolubydlou ze Slovenska o knížkách. Řeč přišla na to, že ona má rozečteného Největšího obchodníka na světě. A když mi lehce nastínila, o čem ta kniha je, problesklo mi hlavou, že jsem jednu podobně motivační knihu taky četla. Jenže jediné, co jsem dokázala z paměti vylovit, byl obrázek "kousku sýra". Netušila jsem, jak se knížka jmenovala, kdo ji napsal, ani jak se ke mně dostala... Chvíli jsem hledala u svých známých. Ale toho, kdo mi ji půjčil, jsem se nedopátrala. Takže jsem si  knihu poznačila s pracovním názvem "ta o kousku sýra" a dál už to neřešila.

Pár dní na to si mě našla sama. Když jsem si jednou odpoledne vybírala, co bych si mohla pustit, padl mi do oka film Jíst, meditovat, milovat. Ten už jsem sice viděla, ale aspoň jsem si z něj chtěla na připomenutí pustit pár hezkých scén. Otevřela jsem přehrávač a bez rozmyslu klikla "někam do filmu". Trefila jsem se přesně do místa, kde Julie Roberts po rozvodu vchází do knihkupectví a vybere si několik motivačních knížek. První, kterou podává prodavačce u pultu, nese název "Who Moved My Cheese?" ... Když jsem film viděla poprvé, žádný název knížky jsem v tom zlomku vteřiny nezaregistrovala. Tentokrát mě ale praštil do očí. :)

Pracovní název jsem si tedy opravila a knížku konečně vřele doporučila své kamarádce...

O čem autor knížky píše, se můžete dozvědět z některé recenze, nebo ještě lépe - pokud si ji sami přečtete. Opravdu je hodně útlá a klíčový příběh o čtyřech postavičkách v bludišti se dá zhltnout za hodinu. Času na následné zamyšlení si ale zaslouží bezpochyby víc. ;)

 

MOHU nebo MUSÍM?

Následující článek je převzat odtud.

Nastává polovina prázdnin. Lidé se těšili na dny volna anebo se stále ještě těší. Letní dny jsou osvěžením pro duši, neboť slunce krásně hřeje a také odpočinek je to, po čem spousta z vás touží. Jste připraveni načerpat nové síly a opět se zapojit do pracovního procesu, se kterým mnozí z vás ani nesouhlasí a také čím dál méně z vás má z práce pocit uspokojení. Je mnoho věcí, které děláte jen proto, že "musíte". Měli byste přehodnotit svá MUSÍM. Cokoli, co půjde, vyvažte z vaší smlouvy se sebou samým a nahraďte. Čím více MUSÍM se zbavíte, tím lépe se budete cítit. Nejlépe, pokud toto MUSÍM nahradíte MOHU. Pokud toto uděláte, budete udiveni, jaké změny vám to do vašich životů přinese. A také mnoho pozitivní energie, neboť si uvědomíte, že nic pro vás není zakázané a nepřípustné, můžete cokoli, co budete chtít, nic vás nebude tížit. Pocítíte svobodu a lásku. Pocit svobody je v tomto čase velice důležitý. Snažte se ho pociťovat v každé vteřině svého života. Vždyť události Vesmíru vás k tomuto přímo vyzývají. Mnoho z vás se však obává té svobody, kterou byste snad náhle získali. Nevěděli byste, co si s ní počít? Toho se vůbec nebojte. Jen si ji uvědomte a prožívejte. Ciťte se svobodní. Nalezněte své MOHU ve všech oblastech života, ve všem, co děláte. Neboť brzy bude konec prázdnin a pak nastane podzim. Čas ve vaší realitě velice rychle utíká a brzy přijde rozhodující období. Buďte sami sebou a nestavte si svá vězení, ale vyjděte ven a žijte. Tolik nádhery, kterou máte kolem sebe. Vidíte ji vůbec? Všimli jste si? Otevřete oči dokořán, řekněte si "JÁ MOHU" a vykročte. Vychutnejte si tu sílu energií. Nadechněte se a nechte je sebou prostoupit. Ten pocit je nezapomenutelný a osvobozující. Tak si ho pamatujte a buďte sami sebou.

Tato poselství mohou být volně šířena v nezměněné podobě

s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové

stránky včetně této poznámky.

Zdroj: zlata.dusicka@sweb.cz, zlata.dusicka@seznam.cz

Islandská revoluce

Moc se o tom nemluví, ale svět se mění ... Příkladem nám budiž Island.

Na Islandu nedávno proběhla revoluce. Pokojně. Lidé donutili vládu, aby odstoupila, změnili způsob voleb, ústavu, na základě nových voleb vyměnili celé politické spektrum a před soud nechali postavit všechny, kteří za finanční krizi zodpovídali.
Ale především odmítli zaplatit zahraniční dluh. To bych ráda vyzdvihla, protože celý ekonomický systém tak, jak jej známe dnes, je jeden velký nesmysl. Proč? To je perfektně vysvětleno v tomto článku a hlavně v následujícím videu. Trvá sice přibližně 3 hodiny, ale měl by sis jej pustit každý, kdo si stěžuje na finanční krizi, na zkorumpovanou politiku, na zvyšující se kriminalitu... zkrátka každý, kdo má pocit, že naše společnost není v pořádku a nefunguje tak, jak má.

Mimochodem - kolik z vás o islandské revoluci vědělo?

Předpokládám, že málokdo. Existuje na ni totiž informační embargo. To pro případ, že by se tím ostatní národy inspirovaly...

Zítraland

Včera si ke mně našel cestu vynikající článek. Autor v něm sděluje recept na šťastný život. Je to přesně ten druh myšlení, které sama praktikuji už delší dobu. Jen jsem se k němu dopracovávala od svých cca 17 let - pomalu a postupně. A najednou sedím ve studentovi, jedu do Prahy, stewardka mi nabídne něco ke čtení, já si spontánně vyberu časopis Profit (zaujal mne název) a po pár stránkách na něj narazím... na článek, který to mé myšlení výstižně a trefně shrnuje. :)

IVO TOMAN: NEŽIJTE V "ZÍTRALANDU"

Na světě není nic důležitějšího než to, co si myslíte právě teď! Minulost už nezměníte a budoucnost ještě neznáte. Soustřeďte se proto jen na přítomnost. V tom je klíč k úspěchu ve všech oblastech života.

NAPROSTÁ VĚTŠINA LIDÍ neumí prožívat přítomnost. Místo toho je neustále pronásledují jejich minulé chyby a také mají strach z budoucnosti. Pokud lidé v minulosti opakovaně neuspěli, často si bohužel myslí, že se jim to nepovede ani v budoucnu. Jenže budoucnost může být úplně jiná než minulost.

Pod kontrolou můžete mít pouze tuto chvíli. Je proto nesmyslné prožívat ji lamentováním nad tím, co jste včera pokazili, nebo strachem z toho, co bude zítra. Také čekáte-li na to, že někdy možná budete šťastní a úspěšní, pak žijete v Zítralandu a neumíte využít dnešek.

Ze svého například osmdesátiletého života skutečně v každé chvíli prožívají někteří lidé jenom několik minut. Kdo zato může? Podle nich vždy někdo jiný. Že by prezident?

Pokud se pořežete, rána se zahojí a zůstane vám jako vzpomínka na minulost jen jizva. Jestliže však máte rány na duši, pak si troufám tvrdit, že tyto duševní jizvy z minulosti jsou podstatně horší. Mnoho z nich se vůbec nehojí. Jsou to totiž emoční jizvy - a jsou dvě:

___________________________________________________________________________

1) Svědomí. Jde o to, že jste něco udělali špatně a nyní se tím trápíte. Chytli vás při krádeži nebo jste řekli někomu něco nevhodného. Svědomí je jako bič, který jste si na sebe vymysleli, abyste se mohli sami trýznit.

___________________________________________________________________________

2) Křivda. Zde jde o to, že někdo něco udělal vám, a nyní se tím trápíte jen vy. Nikdo jiný. Dotyčný už nejspíš dávno zapomněl, že vám něco provedl, jenže vy se tím ničíte dodnes.

___________________________________________________________________________

Máte nějaké brouky v hlavě, kteří vás stále požírají? Trápí vás svědomí? Například "Proč jsem si ji vzal? Proč jsem tam šel? Proč jsem to neodmítl? Proč jsem se nechal chytit?" Dusíte se nespravedlivými křivdami? Například "Proč mě opustil(a)? Proč mi to řekl(a)? Proč mi to neřekl(a)? Proč mě okradl(a)?"

Uvědomte si, že to vše je minulost! Už jste někdy dokázali změnit minulost? To prostě nejde. Minulost už nijak nevyřešíte ani nezměníte. Jen se tím ničíte. Jakou nad tím máte kontrolu? Žádnou! To tehdy jste ji měli mít! Teď už to nezměníte. Nic s tím už nenaděláte. Co ale můžete udělat? Můžete si zahojit tyto emoční jizvy na duši. Jak?

Je to překvapivě jednoduché. Jen nahradíme staré řešení jiným. Jde jen o to, jak mluvíte sami se sebou. Podívejte se na následující obrázek. Ten ukazuje špatný vzorec myšlení.

______________________
Svědomí

Stará samomluva:

"Mohl jsem to udělat jinak."

______________________
Křivda

Stará samomluva:

"Nespravedlivě mi ublížili."

______________________

Když vás trápí svědomí, říkáte si, že jste to tehdy měli udělat jinak. Řešení je: Ne, nemohli! V té době jste byli tak hloupí, že jste to tak měli udělat. Tak to prostě mělo být, abyste se poučili.

Křivda je o tom, že vám někdo ublížil a vy se touto nespravedlností pořád ještě trápíte. Ten druhý na to dávno zapomněl, jenže vy se opakovaně ničíte vždy, když si na to vzpomenete. Pocitu křivdy se zbavíte tak, že jakmile na ni pomyslíte, vždy si řeknete, že to tak mělo být. Ten, kdo vám ublížil, vám vlastně pomohl. Nyní už víte, že mu například nemáte věřit. Uvědomte si, že ukřivděný člověk nemůže vyhrát, protože se snaží o nemožné - změnit minulost.

Na obrázku vidíte nový vzorec samomluvy, který vám sníží nepořádek ve vašem mozku.

______________________________________
Svědomí

Stará samomluva:

"Mohl jsem to udělat jinak"

Nová samomluva:

"Nemohl jsem to udělat jinak. Mělo to tak být."

______________________________________
Křivda

Stará samomluva:

"Nespravedlivě mi ublížili."

Nová samomluva:

"Ten člověk mi vlastně pomohl pochopit skutečnost."

______________________________________

Vzpomínáte si na ty velice "strašné" události svého života? Ještě stále si myslíte, že významně ovlivnily celý váš život? Většinou neovlivnily! Téměř všechno trápení a zmatky máte docela zbytečně. Za váš nepořádek v hlavě nemůže nikdo jiný než vy sami. Ani ti, co vám ublížili. Oni vám ublížili tehdy a v tehdejších podmínkách. Jenže dnes už jste jinde. Řešte proto to, co je teď!

Pokud vás někdo urazil nebo ponížil, ať už vědomě či nevědomě, vznikne ve vás hněv a nenávist. Komu to však nejvíce uškodí? Tomu, kdo vám to "způsobil"? Ne, pouze vás to požírá. On o tom dnes vůbec neví.

ODPUŠTĚNÍ

Staré emoční jizvy nelze postupně léčit. Musíte je "vyoperovat". Jak? Odpuštěním. Musíte odpustit:

______________

1) Jiným lidem.

2) Sami sobě.

______________

Nečekejte, že vás někdo sám od sebe požádá o odpuštění. To nejspíše dříve umřete. Odpusťte mu sami a hned. Pokud někomu neodpustíte, pak ve skutečnosti říkáte: "Raději žiji v minulosti, hrabu se v ní a viním z ní  sebe nebo cizí lidi, místo abych pracoval na nápravě."

Tím, že někomu neodpustíte, se pro něj nic nemění. On se tím netrápí, jen vy. Takto si jen přivodíte nemoci. Vědci zjistili, že lidé, kteří mají negativní city vůči druhým a nezapomínají na jejich křivdy, se mnohou dostat nejenom do duševních problémů, ale mohou také fyzicky onemocnět.

Když pocítíte křivdu, je to v pořádku. Ale není v pořádku, když u toho zůstanete. Týrat sám sebe je velká hloupost. Odpustit znamená neživit dál v sobě tu situaci, v níž vám bylo ublíženo. Znamená to prostě zapomenout.

Proč však nechcete odpouštět? Mnozí lidé mají perverzní uspokojení, mohou-li se cítit "ukřivdění". To jim pomáhá, aby se cítili důležitými. Člověk, který se stal obětí nespravedlnosti, se cítí morálně nadřazený těm, kteří mu ukřivdili. Hněv proti původci křivdy se však může stát emočním návykem, protože si začnete sami sebe představovat v roli oběti. A začnete všude vyhledávat "bezpráví na sobě".

Jakékoli výčitky a sebetrýznění jsou zbytečné, protože tím nic nezískáte. Pokud ale chcete trpět tímto dobrovolným otroctvím, můžete. Je to vaše věc.

Odpustit jiným je těžké, ale odpustit sobě ještě těžší. Mnozí lidé se duševně i tělesně trestají za své "nedostatky". To nikam nevede. Smiřte se raději sami se sebou. S tím, jací jste.

Skutečné odpuštění znamená úplně smazat minulost. Provždy to nechat plavat. Jenže lidé chtějí odpouštět tak napůl: "Já jsem ti odpustil, ale nezapomenu." To není odpuštění! Pravé odpuštění je, že pokud si na to v budoucnu vzpomenete, už vám to bude lhostejné. Teprve tehdy jste odpustili. Vzpomenete si na to jenom někdy - a co cítíte? Nic! Je vám to už jedno. Pak jste opravdu odpustili. Je to minulost, která s vámi už nic nedělá.

ŽIJTE V PŘÍTOMNOSTI

Nemusíte být vězněm minulosti. Ani vaše budoucnost není daná vaší minulostí, ale tím, co děláte nyní a co budete dělat pak. Svou budoucnost si vytváříte teď. Nedívejte se proto do minulosti.

Většina lidí tvrdí, že nejlepší období je mládí a dětství. Já ne. Já ho mám nyní. V dětství jsem byl zakomplexovaný. Nyní si to užívám.

Čím méně si pamatujete svou minulost, tím jste šťastnější a máte vše jednodušší. Zapomeňte proto na svou "prokletou" minulost! Čím méně nadáváte na vlastní minulost, tím spíše připustíte, že vaše dnešní potíže nezpůsobily dávné zážitky, ale způsobili jste si je sami.

Jediné, co máte, je přítomnost. Chcete-li být šťastní, zaměřte se na ni. Ne na to, že jednou bude lépe. Lidé štěstí odkládají. Celý život sní, že jednou... až si koupí dům, až seženou lepší místo, až vydělají, až děti odrostou... až, až... pak budou šťastni. Žijí v Zítralandu.

Proč to lidé dělají? Protože odkládat štěstí je mnohem mnohem mnohem jednodušší než být hned šťastný. To bych totiž musel ihned přestat závidět sousedovi, Jágrovi, Pelému, Gottovi, restituentům, tunelářům, šéfovi.,...

Na dobrý život neexistuje generální zkouška před ním. Proto žijte a vychutnejte si to, co máte právě teď.

____________________________________________________________
Toman, Ivo. Nežijte v "Zítralandu". Profit, 2012, roč. 23, č. 30, s. 16-17.

Tady a teď

Před nějakým časem jsem narazila na článek o prohrané bitvě Andyho Whitfielda. Ani jsem nevěděla, že právě tohle jméno patří herci, který pro mě zosobňuje postavu Spartaka. A proto mě poměrně zaskočilo zjištění, že zrovna on podlehl rakovině...

Co mě ale rozčarovalo úplně nejvíc je připravovaný dokument o tom, jak se s neúprosnou nemocí snažil vypořádat. Obdivuji, že měl k takovému kroku dost síly a odhodlání. Potýkat se s rakovinou musí být nesmírně těžké už samo o sobě. On se ale rozhodl, že svou bitvu natočí, podělí se tak o zkušenosti a nám ostatním alespoň trochu nastíní, čím si tito lidé prochází. Myslím, že tento dokument by mohl být pro všechny velmi inspirativní. Kdy jindy by si měl člověk uvědomit, na čem opravdu záleží, než tváří v tvář nevyléčitelné nemoci? Čelící smrti? Možná by jeho shlédnutí měli zavést povinně. Je ale vůbec možné něco takového pochopit jen ze zkušenosti druhého?

Nicméně ... Během nemoci si Andy Whitfield zvolil nové krédo - tady a teď. Podle něj je to to nejdůležitější a nemá cenu si kazit přítomnost strachem z budoucnosti. S tímhle názorem se ztotožňuji i já. Vážně nemá smysl strávit dnešek přemýšlením o zítřku (natož zbytečnými obavami a strachováním). Negativní myšlení ještě nikomu nic dobrého nepřineslo. Tak proč radši nezkusit to pozitivní?

Potraviny a.s.

My se stejně jednou zahubíme sami... ať už nekonečným válčením, nebo tím, co si "dobrého" naservírujeme.

Gotye - Somebody That I Used To Know

Dnes už je to starší záležitost, ale pořád moc hezká...

Ještěže ...

Shodou okolností se mi dostal do rukou článek, který mi přinesl odpovědi.

Odpovědi na otázky, které jsem ještě ani nestihla zformulovat, ale které už se u mě v dosud neuchopené podobě objevily před časem.

Což mi připomíná slova mého taťky. Dívali jsme se na jakýsi pořad, kde kouzelník předvede pár kouzel a pak odhalí, v čem spočívají. Taťka každé to kouzlo shlédl a pak s ulehčením pronesl: "Ještěže mi pak na konci ukáže, jak to dělá." A já si s nemenším ulehčením říkám to samé: "Ještěže se to občas dozvíme."

JAK VYUŽÍT NESNÁZE V PARTNERSTVÍ A UDĚLAT Z NICH VÝHODU

Častokrát v našich vztazích zažíváme mnoho bolesti. Někdy je to téměř neúnosné. Chybí nám naděje. Nebo ji ztrácíme.

Klademe si otázky: „Má náš vztah ještě smysl? Změní se ten druhý? Budeme schopni spolu ještě vycházet?“ Leckdy neznáme odpovědi. Víme to, že s tím druhým chceme být, ale nevíme, jak to udělat a nezbláznit se. Možná to není tak zlé, ale i tak nám někdy z partnera jde hlava kolem. Pojďme se podívat na jinou perspektivu, takovou, jakou nás neučili. Takovou, kde romantická řešení nefungují (což se v běžném životě děje až příliš často), ale fungují jiné a mnohem hlubší principy. Potom v druhém přestaneme vidět nepřítele nebo toho „kdo to má špatně“. Pochopíme, že pohled: „Musím ho/ji změnit a když to nepůjde, musím odejít nebo se přizpůsobit něčemu, co nechci a co mi nesvědčí.“, může mít i jinou perspektivu a možná není vůbec nutný. A i přesto, že tento pohled opustíme a nebudeme druhého měnit, mohou se dít zázraky.

Pojďme získat naději, že i když jsou naši partneři, jací jsou, pohledem do sebe a pochopením hlubších příčin a souvislostí, můžeme měnit náš vztah k větší harmonii a vyšší kvalitě.

Nezahazujme naše partnerství, i když možná vypadá složitě a neřešitelně. Pojďme se nejdříve podívat a pochopit, co nám chtějí konflikty říci. A potom uvidět, jak můžeme tyto problémy využít a díky jejich hlubšímu pochopení znovu prohloubit a rozproudit lásku, porozumění a harmonii.

Pokud toho však chceme dosáhnout, musíme pochopit důležitý princip a to, že:

KAŽDÝ Z PARTNERŮ NESE A VYJADŘUJE PŮLKU JEDNOHO CELISTVÉHO PROBLÉMU.

Dokud nepřijmeme a nepochopíme tento princip, nemáme šanci s problémem skutečně hnout.

Oba dva partneři mají tentýž problém, z něhož každý se identifikuje pouze s jeho jednou polovinou.

Následující příklad, na němž chci demonstrovat tento princip, mohl prožít každý z nás.

Jeden partner je závislejší a potřebuje s tím druhým trávit hodně času. Je nespokojený, když to tak není. Druhý partner, který však chce více volnosti, se cítí omezený, a čím více jsou na něho kladeny požadavky na častější přítomnost, tím více chce být sám nebo chce mít svůj prostor. Čím více chce však mít svůj prostor, o to více na něm ten závislejší partner lpí. A je to takový zamotaný kruh, který se opakuje pořád dokola. Čím více jeden partner dělá to svoje, a chce to svoje, tím více druhý partner také dělá a chce to svoje. A problém se hrotí a hrotí. Partneři se vzájemně obviňují, jak to ten druhý má špatně a oběma je jen hůř.

Tato situace nakonec dopadne několika způsoby.

První varianta je ta, že závislého partnera už ta situace tak strašně bolí, že se sice nerozejde, ale vnitřně se od partnera odtrhne a sám se stane nezávislým. Sice už ho nezraňuje jeho potřebnost, od které se odřezal (dobře čtete, nepíšu zde, kterou si vyřešil, ale od které se odřezal), ale začnou se tak s partnerem od sebe vzájemně vzdalovat. Ve vztahu přestane proudit energie a vztah umře. Partner, který se odřezal, přestože ze vztahu neodejde, může vyplnit prázdné místo v sobě například milencem či milenkou nebo nějakým koníčkem, zanícením do práce atd.

Další možnost vývoje je ta, že si partneři jen prohodí role. Ten původně závislý se rozhodne pro nezávislost, protože už nemůže vydržet bolest z toho, jak pro něj partner není k dispozici. Začne dělat, co chce, stane se tím nezávislým a jeho partner jakoby zázrakem najednou začne žárlit a stane se potřebnějším a závislým. Tím se však problém nevyřeší. Jen se prohodí role.

Mimochodem mnoho terapeutů posiluje partnerské problémy a nevědomě podporují rozpad vztahu tím, že místo toho, aby poukázali na hlubší problém ve vztahu a pomohli ho klientovi vyřešit, tak ho pouze povzbudí v tom, aby skočil do druhé poloviny problému. Například ze závislosti do nezávislosti.

Třetí varianta je, že se partneři rozejdou, protože už nevydrží tlak, který na sebe vzájemně kladou svými neslučitelnými požadavky. V dalších vztazích hrají ty samé role (závislý bude zase závislým a nezávislý zase nezávislým). A přestože si už oba řekli, že jejich další vztahy budou jiné, jakoby divnou náhodou závislák zase potká někoho, kdo bude utíkat pryč a nezávislák někoho, kdo se na něj nalepí.

Pokud závislý partner odchází ze vztahu s tím, že on už nikdy závislý nebude, taky se mu může stát, že v jeho dalším vztahu bude hrát roli nezávislého a jeho další partner bude na něm závislý.

A úplně nejvyhrocenější situace je ta, že po rozpadu vztahu už bude některý z partnerů tak vystresovaný schématem, které se mu neustále opakuje, že i když bude říkat, že chce krásný vztah, jakoby náhodou nebude moci nikoho najít. Jeho podvědomí ze strachu, že se zopakuje schéma, z něhož on neumí vyjít, ho totiž do žádného vztahu nepustí. Protože podvědomě ví, že by si mohl přitáhnout ohranou písničku na notách původní role.

Určitě jste sami alespoň některou z těchto situací zažili.

Je to pěkná motanice, z níž není snadné vyjít, i když se vědomě moc snažíme. Rozhodujeme se pro to, co chceme. Ale jakoby nám život zase přivleče přesně to, pro co jsme se doopravdy nerozhodli. Čím to je a kudy z toho ven?

Jak jsem psala již výše, problém není v tom, že jeden partner je závislý a druhý je nezávislý.

Problémem je, že nechápeme, co je opravdovým problémem. Myslíme si, že každý partner má svůj vlastní problém.

Partneři však nemají každý svůj vlastní problém, který je opačný, než má ten druhý.

Oni mají jeden společný problém, kterým je v tomto případě schéma ZÁVISLOST-NEZÁVISLOST. A každý z partnerů jen vyjadřuje půlku tohoto problému.

Když budeme pátrat hlouběji, tak zjistíme zajímavé souvislosti.

Zjistíme, že náš partner vyjadřuje jen půlku toho, co jsme sami kdesi v hloubi duše popřeli, a co nás už tak moc bolelo, že jsme se na to odmítli dívat. Nemusíme si to pamatovat. Většinou jsme byli hodně malé děti.

Například zjistíme, že závislý partner zažil v dětství nedostatek blízkosti a emocionálního porozumění. Protože je hladový a nedokrmený, vyžaduje tuto výživu nevědomky po partnerovi a cítí to jako oprávněný požadavek. Neuvědomuje si, že si z partnera dělá rodiče. Toto schéma dětského „hladu“ vytváří jeho závislost.

Tento člověk si podvědomě najde kompatibilního partnera, se kterým odehrává schéma „nikdy nebudu nasycen“ a toto schéma nevědomky opakuje, až do utrápení se.

A jako magnet bude přitahován k partnerovi, který se ve vztahu začne projevovat nezávisle, i když to tak nemusí vypadat hned na začátku.

Kdybychom však měli možnost se podívat do hloubky toho, co se stalo v dětství partnerovi nezávislému, divili bychom se. On totiž pravděpodobně zažil úplně stejné schéma a úplně stejný hlad. Rozhodl se však, že tento hlad a tato bolest je tak moc velká, že už nikoho nebude potřebovat a odříznul se od svých potřeb. Hlavně nechce potřebovat nikoho jiného, jen aby znovu nezažil tu velkou bolest z toho, že je na někom závislý a jeho potřeby nejsou uspokojeny.

Jeho potřeba nezávislosti není totiž touha po opravdové svobodě, ale pouze útěk od závislosti, kterou zažil a vytěsnil a se kterou nechce mít nic společného. I tak v něm však zůstává nenasycené vnitřní dítě, které má hlad. Tento nezávislý partner totiž někde hluboce podvědomě ví, že je vlastně závislý a kdyby se přiblížil moc blízko, padl by do toho znovu. A to už nikdy nechce dovolit. Ale jakoby „náhodou si najde partnera, který poukazuje na tento rozměr problému. Tedy partnera, který se chová jako nenasycené a potřebné dítě.

Dokud partneři neodhalí, co vlastně hrají za hru, budou se vzájemně traumatizovat.

Partner, který vyjadřuje závislost, bude trpět odtahováním se druhého partnera a bude mu to připomínat jeho hlad a trauma z dětství. Partner „nezávislý“ bude traumatizován tím, že bude vidět v partnerovi svoji vlastní závislost, zranitelnost a strach, se kterou ale nechce mít nic společného a od které bude utíkat a bude partnera odhánět.

Ani jeden z partnerů nebude tušit, že oba dva mají úplně stejný problém. Z něhož každý vyjadřuje jenom půlku.

DALO BY SNAD I ZJEDNODUŠENĚ NAPSAT, ŽE PARTNER VYJADŘUJE ZA NÁS TU PŮLKU PROBLÉMU, KTEROU JSME SE ROZHODLI NEVIDĚT. TEDY ZÁVISLÝ PARTNER JE ZÁVISLÝ I ZA NEZÁVISLÉHO PARTNERA A NAOPAK. DĚLÁ NÁM TEDY SLUŽBU.

TO, CO NA PARTNEROVI NENÁVIDÍME, MŮŽE BÝT PŘESNĚ TO, CO KDYŽ PŘIJMEME, NÁM POMŮŽE NAJÍT SAMA SEBE A DOSÁHNOUT OPRAVDOVÉHO VNITŘNÍHO KLIDU.

Ve chvíli, kdy pochopíme situaci celistvě, může se nám ulevit. Protože již víme, že náš partner není nepřítel, který nám ubližuje. Je to jen spoluhráč. Doteď jsme však nevěděli, jakou hrajeme hru a jakou má tato hra pravidla.

Už tedy vidíme, že řešením není trvat na tom, aby se partner změnil a byl takový, jakého si ho představujeme. Víme, že čím víc to po něm budeme chtít, tím méně takový bude moci být.

Naopak pochopíme, že jediným možným řešením je vystoupení z tohoto schématu. Tím můžeme pomoci i partnerovi, aby mohl přestat vyjadřovat tu půlku problému, kterou jsme my sami odmítli.

A je jedno, kdo s tím začne. Může ten, komu to dojde první.

Tak například ten závislejší má většinou větší potřebu situaci řešit, protože je více v kontaktu se svými pocity. Když si tento partner vyřeší všechny bolesti z dětství, které patří k jeho závislosti a uzdraví si svoji nenasycenost (místo toho, aby sám sebe zmanipuloval a z bolesti si taky začal hrát na nezávislého), tak se ve vztahu uvolní. Jeho dětské „já“ je nasycené a on už nemusí tak tlačit. Nezávislý partner to energeticky vycítí, a protože už tam není ten tlak, nemusí tolik utíkat. Partnerství dostává prostor pro to, aby se mohlo rozvíjet. A hlavně v partnerství přestává fungovat destruktivní schéma. To schéma může fungovat totiž jen tehdy, když ho hrají oba dva. Jakmile jeden udělá změnu, schéma je neudržitelné.

I když na problému pracuje pouze jeden partner, vztah se začne měnit. Ale jen tehdy, pokud si to uzdraví doopravdy. Pokud opravdu přestane být potřebný, začne dávat, dávat od srdce (a ne proto, aby bral, a proto, že je potřebný) a tím, aniž by se snažil, začne být přirozeným dárcem. Druhý partner, který je vlastně také energeticky podvyživený to začne cítit. Cítí, že jeho partner již není ten, kdo si od něj potřeboval nabrat a sám neměl co dát, protože sám byl hladový. Vidí, že se z partnera stal někdo, kdo již něco nabízí. A aniž by si uvědomoval, proč to tak je, najednou může zůstávat blíže. Možná se začne i sám sytit. Tím, jak se to postupně bude dít, tak se časem mohou zahojit bolesti i původně nezávislého partnera a vztah se stane vyrovnanější a zdravější.

Tuto situaci lze samozřejmě řešit i opačně. Když si nezávislý partner přizná ten fakt, že vlastně jen utíká před vlastní závislostí, kterou v sobě popřel a partner před kterým utíká, mu ji ukazuje vlastním příkladem, může si také tento problém vyřešit. Uzdravit zraněné vnitřní dítě. Potom se stane opravdu svobodným. Bude moci zůstat blízko, když se tak rozhodne a bude moci odejít, když se tak rozhodne. Nebude ho již stresovat závislost jeho partnera a připomínat mu jeho rány. Tyto rány už budou zhojené. Bude moci u partnera zůstat, i když je partner bolavý a potřebný. Začne taky přirozeně a bez sebeobětování dávat, aniž by bral nebo něco potřeboval (například svobodu). Tím se začne jeho závislejší partner sytit. Udělá si konečně zkušenost, že je možné, aby u něj někdo byl, když to potřebuje, aby něco dostal. Nějakou dobu to bude trvat, ale časem se zahojí i on a vztah se opět dostane do rovnováhy a může udělat další krok vpřed.

Zde však platí:

BUDE TO FUNGOVAT, AŽ SI TEN PROBLÉM SKUTEČNĚ VYŘEŠÍME U SEBE A ZAČNEME DÁVAT, ANIŽ BYCHOM POTŘEBOVALI BRÁT (potřeba brát si jen ukazuje na to, že jsme si to ještě nevyřešili).

KDYŽ TOTIŽ DÁVÁME DOOPRAVDY, BEZ POTŘEBY DOSTÁVAT (protože jsme si svoje dětské potřeby vyřešily, nikoliv proto, že jsme je popřeli a teď se jenom obětujeme) DOSTÁVÁME AUTOMATICKY. Paradoxně jakmile si to vyřešíme a přestaneme to potřebovat, život nám to většinou dá sám od sebe. Partner najednou začne dávat to, co nikdy dříve. Dokud o to budeme usilovat formou kompenzace a chtít po partnerovi to, co jsme nedostali v dětství, nejen že to nedostaneme doopravdy, ale bude se nám to ještě více vzdalovat.

Pokud se rozejdeme s partnerem dřív, než si toto schéma vyřešíme, ono nás neopustí změnou partnera. Přejde s námi do nového vztahu. Instinktivně si najdeme partnera, který s námi bude hrát stejnou nevědomou hru. Možná si jen prohodíme role, ale jinak nic nového.

Tento princip jsem zde vyjadřovala schématem ZÁVISLOST – NEZÁVISLOST, ale platí to na všem, co se v partnerství projevuje jako problém.

Zkuste se chvíli nedívat na partnera jako na zločince, který Vám ubližuje, ale hledejte protiklady, které vzájemně vyjadřujete jako dvě strany jedné mince.

Může to být:

ZÁVISLOST - NEZÁVISLOST
MILOVNÍK DOMOVA (INTROVERT) – MILOVNÍK SPOLEČNOSTI (EXTROVERT)
POŘÁDKUMILOVNÝ – NEPOŘÁDNÍK
CHOLERISMUS – FLEGMATISMUS
LHÁŘ – PRAVDOMLUVNÝ
VĚRNÝ – NEVĚRNÝ
PŘECITLIVĚLÝ – NECITLIVÝ
PRACOVITÝ – LENIVÝ
VELKÁ CHUŤ NA SEX – MALÁ CHUŤ NA SEX
ŽÁRLIVÝ – NEŽÁRLIVÝ
PESIMISTA - OPTIMISTA

a mnoho dalšího

Prostě jakékoliv opaky a protiklady.

PROBLÉMEM NEJSOU JEDNOTLIVÉ VNĚJŠÍ PROJEVY, ALE HLUBŠÍ SCHÉMA, KTERÉ PROTIKLADY SPOJUJE A JE STEJNÉ U OBOU PARTNERŮ.

PS: V partnerském trojúhelníku mají stejné schéma všichni 3, jen z něj každý vyjadřuje jinou část.

Častokrát se to stane tehdy, když ani jeden z partnerů si schéma není schopen vyřešit, tak přijde někdo další, aby poukázal na to, čemu se partneři vyhýbají. Ten, kdo do vztahu vstoupí, se zase většinou vyhýbá tomu, co partneři vyjadřují navenek a nechce vidět on sám.

Přeji Vám, abyste se po přečtení tohoto článku dokázali na Váš vztah dívat nově. A místo bojů o to, kdo má pravdu ve snaze donutit partnera, aby to bylo, jak vy potřebujete, jste byli schopni vyřešit tento problém celistvě a opravdově.

___________________________________________________________________________

Autor: Eva Marvánová evamarvanova@seznam.cz, www.evamarvanova.cz
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Lehce nabyl, lehce pozbyl

Vyšlo to. (mé plány ohledně Španělska)

Prošla jsem. (konkurzem na Erasmus)

Čekám. (jak to všechno dopadne)