Le printemps

Polehounku, krůček po krůčku ... se přikradlo jaro. :-) Letošní březen/duben si obzvláště vychutnávám. Má pro mě totiž sladkou příchuť nového, zatím nepoznaného dobrodružství. Stromy se začínají obsypávat novými pupeny a první jarní kvítka se už směle rozvinula. Pohled na rozkvétající přírodu mi bere dech. :-)

Něco končí, něco začíná

Vždycky jsem se utěšovala myšlenkou, že něco končí, aby něco jiného (ideálně i lepšího) mohlo začít. Co mě na tom ale teď štve, je ta nejistota, jestli moje momentální rozhodnutí se postupem doby ukáže jako správné. Ráda mám ve věcech jasno... a čím déle o tom přemýšlím, tím víc se mi zdá, že nemám svůj život tak docela pod kontrolou...

Lpění

Protože mi začaly vytoužené prázdniny a já mám spoustu volného času (krom každodenních povinností), snažím se ho využít ke všem těm báječným činnostem, o kterých jsem dlouze snila nad rozloženým učením... Pouštím si v originále Ally McBeal a rozšiřuji si tak slovní zásobu o právnické termíny. Z knihovny jsem si donesla pár zajímavých titulů (Jak soudili faraoni - zločin a trest ve starém Egyptě, Právní pověry,...). Dostala jsem se i k malování mandal, kvůli čemuž jsem si opatřila nové tempery. Občas si jdu zaplavat, vyrazím někam s přáteli, nebo se věnuji své drahé polovičce. Ale hodně často nedělám vůbec nic... Jen stojím u otevřeného okna, pozoruji dění venku a přemítám o všem možném.

Tuhle jsem si uvědomila, jak je mi vlastně nepříjemné, když na něčem lpím. Jedno, je-li to materiálního nebo duševního rázu. Každé ulpívání jsem si představila jako lano, které mě svazuje a poutá - některé pevněji (když na něčem lpím opravdu hodně), některé méně... A já se teď snažím jednotlivé provazy  rozvolnit a setřást. Ironií na tom ovšem je, že jsem si každé pouto nasadila sama a dobrovolně.

Zámecké slavnosti

Můj dnešní den měl příchuť dob dávno minulých... Ocitla jsem se v přítomnosti urozených šlechticů, vznešených dam, statečných rytířů, půvabných tanečnic a zručných řemeslníků. Šermířské souboje střídala vystoupení tanečnic, přehlídka dravých ptáků, divadélko pro děti a ukázka odvážných kousků fakíra. Středověkou atmosféru po celý den umně podkreslovaly tklivé písně kapely Arcus, jejíž živá vystoupení  pak byla navíc jedním z hlavních bodů programu.

Slavnosti na Červeném hrádku jsem zažila už loni. Tehdy sice nevyšlo počasí, ale program se mi zdál divácky atraktivnější. Vedle kapely, tanečnic a dravců se konaly šermířské turnaje na koních, které okořenila ukázka střelby z děla. Letos jsem většinu vystoupení musela shlédnout v úporném horku a to mi asi zkazilo celkový dojem víc, než kdyby pršelo. Přesto jsem si ze Zámeckých slavností odnesla dobrý pocit a krom spálených ramenou taky plno hezkých zážitků a obě CD oblíbeného Arcusu. :-)

Páj

Pája zná páj. A já znám Páju.

Asi takhle jsem se dozvěděla o nenápadném australském bistru kousek od mojí fakulty, přímo v srdci Plzně. Prodávají se tam masové koláče - páje. Jde o kapsu z křehkého těsta, která je naplněná směsí. A právě podle směsi má každý páj i své zvučné jméno - Belzebub (libové hovězí maso s červenými fazolkami), Pepek (špenát s houbami a balkánským sýrem), nebo třeba Carbonara (krůtí prsa na smetaně s anglickou slaninou, parmezánem a houbami). Různé druhy páje jsem už vyzkoušela a všechny chutnají opravdu báječně ! Jestli bych něco mohla jíst pořád dokola, tak tohle. :-)

Indu

Vanilkové nebe

O tomhle filmu, na kterém spolupracovali Jerry Maguire a Cameron Crowe, jsem věděla už hodně dlouho. Shlédnout se mi ho ale podařilo až včera večer a ke všemu zcela neplánovaně.

Vždycky jsem měla za to, že jde o další romantický příběh dvou lidí, kteří se na závěr vezmou, budou spolu mít kopu dětí a šťastně zestárnou. Skutečný obsah mě proto docela mile překvapil. Zde si můžete prohlédnout trailer.

Mandala

Slovo mandala ( मण्डल ) pochází ze sanskrtu a znamená kolo, kruh, nebo i střed. Jde o harmonické spojení kruhu a čtverce. Symbolizuje cestu (mandalu lze vnímat od středu ven nebo naopak), učitele (skrze ni objevujeme sami sebe), léčitele (dokáže zklidnit zjitřenou mysl a dobýt energii), příležitost (jak projevit emoce) a návrat (ke hraní, znovu se stáváme dítětem).

Pískové mandaly vytvářejí tibetští mniši tak, že umisťují miliony barevných zrníček do složitého geometrického obrazce, který je popsán v budhistických textech. Celý proces vzniku mandaly se mniši učí zpaměti i několik let.

Poté, co je do mandaly umístěno poslední zrníčko, začne probíhat rituální obřad zasvěcující mandalu příslušnému božstvu jako jeho sídlo. Několik dnů pak mniši prostřednictvím modliteb a meditací žádají od přítomného božstva o vyplnění různých duchovních proseb. Na konci božstvo požádají, aby mandalu opustilo a vrátilo se do "čisté země". Okamžitě po jeho odchodu je mandala zničena. Tato část obřadu symbolizuje jeden ze základních budhistických principů - že vše je pomíjivé.

V novém kabátě

Na sklonku jara jsem oblékla blog do nového kabátu. I sebe jsem oblékla do nového kabátu. A nejradši bych do zbrusu nového kabátu oblékla celý svůj život.

Nevím proč, ale čím dál častěji začínám pociťovat nutkání něco měnit. Staré mě nudí. Dychtím po novotách všeho druhu, od drobných až po ty výrazné. Měním vzhled pozadí na noťasu, na stránkách FB, na blogu, v samoobsluze vodafonu. Přeskupuji ikony na ploše, složky na disku, přejmenovávám soubory. Zkouším si nové účesy, vybírám nové doplňky, o nové kousky rozšiřuji šatník. Vařím si podle nových receptů, v menze ochutnávám nová jídla. Jezdím jinými linkami MHD, chodím jinými cestami...

Jako střelec to mám asi v povaze. Obavu z toho, že se můj život stane jedním velkým stereotypem. Že nakonec všechno budu dělat ze zvyku - nakupovat ve stejném obchodě, vařit dokola ta samá jídla, večer sedět u televize...

Na druhou stranu odpíchnout se a začít znova jinde, to chce hodně velkou dávku odvahy a odhodlání. 

Jednou, až zestárnu a ohlédnu se zpátky, si chci prostě říct, že jsem žádnou šanci nepromarnila, že jsem žila hodnotný a zajímavý život, že jsem toho spoustu viděla, zkusila a zažila.

Po proudu

Poslední dobou, kdykoli sem píšu, mám pocit, že se jen s něčím svěřuji, na něco si stěžuji, nebo cosi popisuji... To mne přivedlo k myšlence, proč jsem si vlastně blog zakládala. A ta myšlenka mne ponoukla k tomu, že jsem trochu zalistovala a připomněla si úplně první příspěvky.

S překvapením si teď uvědomuji, kam až to postupem času sklouzlo - k prachobyčejnému psaní deníčku. Původně jsem tu přece chtěla zachytit takové zvláštní momenty svého života, některé nepopsatelné stavy mysli, vjemy, pohnutky, které prožíváme snad všichni, ale připadají nám tak všední a samozřejmé, že jim ani nepřikládáme žádnou úlohu. A já se nad tím vždycky pozastavovala, nutily mne přemýšlet i zdánlivé maličkosti. Tak kam se to jen podělo? Bývala jsem dřív víc otevřená všemu, všem i sama sobě. Snad jsem se nechala strhnout davem a splývala po proudu, ale  teď vylézám na břeh a vracím se na začátek... Pokud možno co nejblíže k pramenu řeky.