Škytavka

Před chvílí jsem se zařekla, že zkusím něčím kloudným přispět. Přihlásila jsem se na blogspot a dumala nad dnešním tématem. Nic mě ale nenapadlo... Když jsem své úsilí začala vzdávat a chystala se dělat něco pořádnějšího, přepadlo mě škytání. Nuže proč ne. Tak se na to škytání podívejme pěkně zblízka.

Definice

Odborný termín pro škytavku pochází z latiny a zní singultus. V podstatě jde o náhlé a prudké stahy bránice vyvolané drážděním bráničního nervu nebo podrážděním mozkových center. Stahy bránice vedou k prudkému nasávání vzduchu do plic a ten při průchodu hrtanem způsobí prudké uzavření, čímž vzniká typický zvuk. Jednoduše to můžeme vysvětlit jako křeč bránice. Škytavka se často dostaví při přeplnění žaludku, hltání, pití alkoholu, nebo rozčilení. Vzácněji, jde-li o plicní onemocnění, brániční kylu či nádory.

Návody osvědčené i lidové

V každé rodině jistě existuje zaručený recept na zbavení se škytavky - zacpání nosu, zadržování dechu, zajídání chlebem, tahání za ucho nebo zvednutí levé ruky a pravé nohy.

Lékaři doporučují dýchat pár minut do papírového sáčku. Osvědčila se taky metoda, kdy člověk zadrží dech, přitom se napije a pomalu polyká. Na někoho zase platí léčba náhlým leknutím.

Rekordy

Jistý čtyřiadvacetiletý mladík, Chris Sands z Anglie, trpěl nepřetržitým škytáním celých 11 měsíců. Nezabral žádný léčebný postup, nakonec nad ním lékaři zlomili hůl.

V roce 2007 "zabodovala" patnáctiletá Američanka Jennifer Meeová. Začala škytat v lednu, pak měla na začátku března malou přestávku a za měsíc začala škytat zase. Její rodiče i lékaři byli bezradní. Dívka škytala v bdělém stavu až padesátkrát za minutu. Nakonec porucha zcela spontánně odezněla.
Jako oficiální rekord ve škytání je v Guinnessově knize zapsán Charles Osborne z Anthonu v Iowě, který škytal bez přestávky od roku 1922 až do roku 1990, tedy 68 let.

No... Než jsem článek dopsala, škytání mě přešlo samo od sebe. Bohudík. Abych to ještě okořenila, přihazuji ani ne pětiminutový klípek. Kdo sledoval SuperMax, ten pozná. =)

Dodatečně o konci roku

Zdá se mi, že nadešel čas, abych svůj blog opět obohatila o nějaký ten článek. Už jsem snad překonala nechuť čímkoli přispět a můžu se tedy dodatečně vyjádřit ke konci roku..

Těsně před Štědrým dnem jsem s kýmsi řešila téma Vánoc a nemohla jsem se zbavit vtíravého pocitu falše a přetvářky ze strany lidí.. ale nejen kolem mne. O Vánocích se najednou všichni chovají neskutečně mile a zdvořile. Vše je najednou možné a všechno jde. Střídalo se u mě znechucení z toho, že se jindy nabubřelý člověk zeširoka usmívá a lítost nad tím, že to tak vypadá jen kvůli jednomu svátku.

Pak jsem se ale do té vánoční nálady vpravila taky a nakonec si svátky příjemně vychutnala. Pár dní jsem strávila v domku u babičky, popíjela s ní oříškový likér a naposledy si užívala pobyt mezi těmito zdmi, protože letos by už konečně mělo dojít ke stěhování k nám do Chomutova. Přijde mi líto, že se ho vzdávají, když mu děda věnoval tolik let práce, úslilí a lásky. Tak jsem si ten dům oblíbila.. Návštěva téhle babičky pro mě vždycky byla spojená s posezením v altánku a kocháním se krásně udržovanou zahrádkou, čtením, v létě grilováním a v zimě babičky výbornou kuchyní.

Když už jsme byli celá rodina v Teplicích, navštívili jsme třetího dědu. Rozebralo se téma připravených reforem, zejména té ve zdravotnictví, protože se potýkají především se zdravotními problémy. A jak jednou přišla řeč na politiku, už u ní taky zůstalo. Nakonec jsem odcházela rozčarovaná a když jsem to všechno pohromadě slyšela, chtělo se mi odstěhovat se na lidmi dosud neobjevený ostrov. No, radši se k tomu ani nebudu vyjadřovat.

Z očekávané návštěvy mi sešlo, a tak jsem Silvestr oslavila ve společnosti mých kamarádek. Ze začátku se oslava nesla v duchu poklidném, ale s přibývajícím časem, rostlo i naše veselí. Vyprávěly jsme si spoustu zábavných historek a prosmály se až k půlnoci. Mně se mezitím podařilo zapálit ubrousek, který se mým přičiněním dostal do kritické blízkosti hořící svíčky a nečekaně vzplál. Já jsem usoudila, že bude nejlepší, když ho na skleněném talířku necháme dohořet. Ale oduševnělá kamarádka mi chvatně přispěchala na pomoc a zpola shořelý ubrousek umlátila jídelním lístkem. Takže to dobře dopadlo. Než odbyla dvanáctá, přesunuly jsme se na náměstí. Připily jsme si Tokajem přímo z láhve, pozorovaly ohňostroj a už prvních pár minut v novém roce jsme udělaly jeden dobrý skutek. Zjistily jsme základní nedostatek ve výchově právě té "oduševnělé" a naučily ji používat frkačku.

Druhá adventní neděle

První polovinu dne jsem strávila pečením dalšího cukroví a pak velkým vánočním úklidem v pokojíku. Tu druhou jsem pro změnu zasvětila přípravě do školy. Takhle účelně jsem víkend snad ještě nevyužila. Tak doufám, že mi ten blažený pocit dlouho vydrží, protože dalších obdobných akcí se na hodně dlouho zříkám. ;-)

Co se událo:

V pondělí jsem odevzdala seminární práci z angličtiny, na níž jsem se fakt nadřela...

V úterý se moje škola přidala ke stávce učitelů a aby nám to nebylo líto, naložila nám češtinářka požehnaně úkolů...

Ve středu chodil Mikuláš s čertem a protože jich rok od roku vídám čím dál tím míň, začínám mít vážné obavy o jejich další existenci...

Ve čtvrtek jsem prožila menší krizi v rámci srdečních záležitostí, ale to je do jisté míry spjato i s přecitlivělostí, která mě posledních několik dní sužuje...

V pátek se konal maturitní ples 6.F, já na něm oslavila narozky, dostala úžasné dárky (spojené s mými sklony k psaní), potkala spoustu známých, zatancovala si a střídmě zapila melancholii nad ne-příjezdem přítele...

V sobotu jsem se probudila za příjemného zvuku burácejícího vysavače, celý den měla hlavu jako střep a žaludek jako na vodě, čemuž přispěla má účast na výrobě cukroví...

_____________________________

Ale přestála jsem to všechno a hlásím, že jsem plně připravena čelit dalším hrůzám, jež si pro mě přichystal nový týden. ;-)

Chirurgové

Jen co jsem dokoukala poslední řadu Přátel, pohltil mne nový seriál. Co dodat... Kdo neuvidí, nepochopí.

Devatenáct

V Zimbabwe porodila jedna žena 19 dětí. V Děčíně se jednomu maníkovi podařilo vybrat z bankomatu 19 tisíc korun. Ve Velké Chuchli vyhrál dostihy 19-ti letý mladík, a stal se tak nejmladším žokejem v celé historii českého turfu. A František Nedvěd zpívá v jedné své písničce: "Najednou je mně i tobě divukrásných devatenáct let..."

A mně je ode dneška taky 19 let, ale divukrásného na tom nic nevidím. Vlastně jsem prožila úplně obyčejný den. Byla jsem v bance, v knihovně, u švadleny a u optika. A místo oslavy teď sedím u počítače, poslouchám písničky, snažím se vybrat nějakou na maturák a chystám se, že až tohle dopíšu, půjdu si sednout do obýváku, otevřeme si s mamkou víno a pustíme si Uvolněte se, prosím...

A protože čas běží a Kraus mi za chvilku začíná, loučím se v poslední listopadový den a odcházím oslavit to, že jsem se před 19-ti lety narodila na tenhle svět. ;-)

P.S. Na konec trochu sarkasmu... Jedna dobrá duše mi během dne zvesela pravila: "A víš, že 19. narozeniny jsou ty poslední, kdy je ti -náct? Pak už budeš jen dvacetiletá, třicetiletá, čtyřicetiletá..."

Projektový čtvrtek

Na dnešek jsem si poprvé za dva měsíce nemusela nic zopakovat, napsat, připravit nebo se něco naučit... Měli jsme projektový den.

Čtvrtek na mě dýchl především historií. Hned na začátku nás dějepisář seznámil s celodenním programem. Nejdříve jsme shlédli dokument s výpověďmi čtyř politických vězňů. Pak se měla konat beseda s p. plukovníkem Jiřím Zenáhlíkem, ale protože jsme předběhli náš časový plán, muselo se na něj chvíli počkat. Po delší přestávce dorazil. Menší zachovalý pán v uniformě se spoustou odznaků a vyznamenání na klopě, mírně shrbený pod tíhou bolestné minulosti. Posadil se s omluvou, že mu praskl jakýsi krček v kosti, když nedávno upadl, protože měl mozkovou příhodu, a taky, že nemůže stát kvůli bolestem zad. Třída se soucitně a chápavě zasmála. Pak se rozpovídal. Vyprávěl o svém životě, jak se dostal k odboji, jak uprchl z německého pracovního tábora, jak byl spolu se svými kamarády zatčen, jak tehdy vypadal život za vězeňskými zdmi... Zkrátka se podělil o příběh politického vězně, který se provinil snad jen tím, že neholdoval tehdejšímu režimu.

Bylo vidět, že o některých věcech se mu nehovořilo lehce. Kolikrát se na chvíli odmlčel a přešel raději jinam. Překvapilo mě, nakolik byl vstřícný a ochotný se podělit o tak strašné vzpomínky. Jeho vyprávění bylo poutavé a velmi jímavé. Udělal na mne hluboký dojem. I přes tolik let utrpení si dokázal zachovat důstojnou tvář a nakonec se postavit před mladými lidmi, před novou generací, aby jí předal své poselství... Na konci svého povídání obrátil pár příhod v žert a bravurně tak odlehčil tíživou atmosféru. Celá třída ho odměnila sborovým potleskem a myslím, že udělal dojem na každého z nás.

No a protože se ten smutný příběh tak krásně poslouchal a protože nikdo nechtěl zapáleného vypravěče přerušit, byli jsme pak pro změnu ve skluzu. Plánované prezentace mladších žáků se odsunuly na neurčito a hned se pokračovalo zfilmovaným zázrakem v *** (jméno již zaniklé vesničky na Č mi právě vypadlo). Zázrak se měl odehrát v malém kostele. Tehdy se údajně pohnul za přednášejícím farářem dřevěný kříž - dvakrát doleva a jednou doprava. Zpráva se roznesla rychlostí blesku. Lidé buď věřili, že křížem skutečně pohnul Bůh, nebo že ho ovládal farář. Ministerstvu Vnitra se ale nelíbilo, že za provázky může tahat i někdo jiný než oni, a tak si faráře podali. Uvádí se, že byl zatčen, několik dnů brutálně mučen a nakonec zemřel kvůli prasklým vředům.

Pro největší nadšence pak měl projektový den končit natočeným procesem s Miladou Horákovou. Ten už jsem ale neviděla, protože my dojíždějící jsme odcházeli dřív... Škoda.

P.S. Vesnička se jmenuje Číhošť -> Číhošťský zázrak.

Kniha s výstrahou !

Dnes jsem dočetla Jak blbá, tak široká od Haliny Pawlowské. Než si tenhle titul půjčíte, musím vás varovat ! Objevuje se v něm spousta veselých historek, zajímavých postřehů, pár vtipů a dokonce slovní hříčky... Kniha je navíc vysoce nakažlivá dobrou náladou a smíchem. Já si ji půjčila v pátek v knihovně. Snad to byl lákavý obal (který mi nedovolil vrátit knihu do police a já ji pak s sebou celý týden tahala všude možně) , snad to byl sám obsah, který mě nutil číst dál a dál...

Ale teď vážně. Moderátorka mého oblíbeného pořadu (Banánových rybiček) mě nezklamala ani v knižní podobě. Píše velmi osobitým stylem - hovorově, familiárně, zkrátka přirozeně. A o čem píše? Většina kapitolek řeší téma láska, nevěra, přátelství, oblékání, dovolená apod. Dočtete se tu o věcech, které nás potkávají každý den (o věcech všedních a obyčejných), s tím rozdílem, že Halina je umí podat tak neuvěřitelně vtipně a trefně. =)

Cituji:

Mladost radost

Moje máma mi včera svým přísným hlasem pravila: "Naše Vánoce byly kdysi takové hezké... i ty jsi tehdy, na to už si nikdo nemůže ani pamatovat, byla taková hezká..."

Varhánky na stehnech a na duši

Včera jsem si v Brně zamluvila v jednom butiku čtvery kalhoty...

Dnes jsem se tam vrátila a byla tam jiná prodavačka. Neměla slunnou povahu. Tvářila se hnusně. A když jsem vyšla ze zkušební kabinky v nových kalhotách, tak řekla: "Ty vám dělají varhánky ma stehnech!"

Zkusila jsem tedy druhé kalhoty. Slečna řekla: "A z těchle navíc kouká celej zadek!"

Zkusila jsem třetí. "Krátký!" odrovnala je prodavačka.

A já už jsem toho měla dost, rozhodla se, že ty poslední kalhoty si už zkoušet nebudu, oblékla jsem si svoje vlastní a vyšla z kabiny. Prodavačka se zhrozila: "No a tyhle! Ty jsou nejhorší ze všech!"

Už aukruju

Tak pěkně od začátku: Aukro je internetová stránka, jejímž prostřednictvím můžete nakupovat nebo prodávat nejrůznější věci - knížky, oblečení, filmy, cd apod. Já jsem se "už" po roce dokopala k tomu, abych svojí registraci zužitkovala a prodala nějaké to nepotřebné oblečení. Pro začátek jsem tam šoupla několikery džíny, neboť jsem z nich vyrostla ... především do šířky. A časem tam naházím další kupu věcí, jež mi nesmyslně zabírají místo ve skříni a kvůli kterým má mamka zcela mylný a zcestný dojem, že mám co na sebe. ;-) Tak pokud byste měli zájem -> kalhoty jedny, druhé, třetí.

Spad' na nás listopad

První listopadový víkend klepe na dveře. Ráda mu otevřu a velkolepě ho přivítám na dnešní narozeninové oslavě...

Můj letošní listopad s sebou přináší první várku velkých písemných prací a navíc několik termínů, jež se týkají odevzdání eseje, referátu a seminárky. Řekněme jen nepatrný šedý mráček na to, aby mi zastínil jinak nerušený výhled. Výhled na měsíc plný spadaného listí, posledních hřejivých slunečních paprsků a začínající zimy. Dost možná se na Martina skutečně dočkáme sněhu. Loni se děti musely obejít bez sněhuláků. Letos to ale vypadá velmi nadějně! Nuže... Užijme si posledních podzimních dnů a směle vykročme vstříc přicházející zimě!